Války, tsunami, srdce a nové sako

Když jel na svou první misi na Kavkaz, dozníval ve světě šok ze strašlivé tragédie v Beslanu, kde útok čečenských teroristů a následný zásah ruské armády nepřežilo přes tři sta lidí z více než tisíce zajatých rukojmích. Základní školu v severoosetském městě přepadli 1. září, Matěj Novák nastupoval svou čečenskou misi 1. prosince. „To víte, že se o mě rodiče tehdy nejspíš báli. Jenže ve čtyřiadvaceti už vám do vašich kroků moc mluvit nemohou. A navíc tu byla i nějaká rodinná tradice, máma kdysi stála u zrodu české pobočky Amnesty International. S tím vám přece nemůže zakazovat, abyste jel pomáhat lidem, kteří to opravdu hodně potřebují,“ vzpomíná Matěj Novák na dobu před téměř šestnácti lety, kdy začalo jeho putování po oblastech, kterým se většina ostatních asi raději vyhne.

K práci v humanitárních organizacích se zpravidla dostávají mladí lidé, kteří chtějí poznávat svět. „To byl i můj případ,“ říká Matěj Novák. „Už na střední škole v polovině devadesátých let, kdy bylo populární cestovat autobusem do Paříže a prohlížet si Eiffelovku, jsem jezdil stopem na východ, tak daleko, jak to jen šlo.“ Právě takové typy lidí si rády hledají humanitární organizace. Stojí zejména o ty, kteří jsou zcestovalí, umějí jazyky a nebojí se trochu riskovat.

„Když Člověk v tísni hledal koordinátory humanitární pomoci v době, kdy vypukla druhá válka v Čečensku, tak už jsem tomuto profilu docela odpovídal. Uměl jsem trochu rusky, znal jsem Kavkaz a měl jsem i nějakou základní manažerskou zkušenost, to je nejspíš zaujalo,“ popisuje Matěj Novák, jak se z absolventa oboru mezinárodních vztahů na Univerzitě Karlově a následně i dalšího studia na Středoevropské univerzitě a americké George Washington University stal humanitární pracovník v největší a nejznámější české humanitární organizaci zabývající se mimo jiné mezinárodní pomocí.

Mimochodem, patřil do prvního školního ročníku, který už neměl povinnou výuku ruštiny. „Naučil jsem se rusky dobrovolně a jsem v rodině jediný, kdo se tou řečí domluví, ačkoli moji rodiče i starší sestra měli výuku povinnou,“ směje se.

Jídlo pro Rusy pod ruskou palbou

V Čečensku se stal koordinátorem veškeré potravinové pomoci Člověka v tísni v této oblasti. „V praxi to znamenalo, že jsme měli seznam dvaačtyřiceti tisíc lidí, kteří byli zcela závislí na dodávkách jídla od naší organizace. Velká část z nich byli ti, kteří zůstávali v rozbombardovaném hlavním městě Groznyj, což byli často etničtí Rusové. To byl do jisté míry paradox, ruská armáda tehdy město bombardovala, i když mnoho Čečenců uteklo dávno do hor, a bomby tak ohrožovaly zejména Rusy. Těm, kteří zůstali žít ve sklepeních a ruinách rozbitých domů, se říkalo ‚podvalščici‘,“ popisuje Matěj Novák, jehož rolí bylo hlavně zajišťovat dovoz potravinové pomoci z Ruska do Čečenska.