Jako létání ve snu

Fenomén zvaný highline dorazil na hrad Kašperk úplně poprvé. A zrovna čtrnáctého května, přesně v den narozenin Karla IV., který tento nejvýše položený český hrad založil. „Chtěli jsme narozeniny Karla IV. oslavit trochu netradičně. Ve Valticích mají dneska historickou akci, tak abychom si nekonkurovali,“ vysvětluje mi vysmátý kastelán Vašek Kůs důvody, proč dnes nechává mezi věžemi po laně poskakovat partu šílenců. „Měli jsme ten nápad už asi před dvěma roky, ale teď s ním nezávisle přišla parta kolem Petra, a tak jsme to konečně společně dotáhli,“ dodává a spokojeně přitom pozoruje návštěvníky, jak na nádvoří marně zkoušejí přejít asi třímetrovou cvičnou lajnu nataženou pár centimetrů nad zemí.

Historicky první highline přechod mezi věžemi Kašperku konečně může začít. Hrad na jihozápadě Čech působí, jako by byl pro tuhle kratochvíli navržen. Karel IV. asi sotva mohl tušit, že se mezi věžemi budou procházet lidé po tenoučkém popruhu zvaném lajna, nicméně prapředek tohoto sportu, zvaný obyčejně provazochodectví, už tehdy na světě dávno byl. „Začalo to snad někdy v Egyptě, určitě už Peršani tahali,“ říká mi Petr a používá frázi, kterou za den uslyším ještě nesčetněkrát. Tím taháním míní napínání lana tak, aby se po něm dalo chodit.

Vypráví mi třeba o Charlesu Blondinovi, který v 19. století přešel bez jištění nad Niagarskými vodopády – a pak svůj kousek opakoval v různých variacích. Nakonec prý za sebou táhl speciální kamínka, na nichž cestou udělal palačinku a spustil ji pod sebe na parník, zatímco se na jeho smrt sázely na dnešní poměry milionové částky.

 

Aby se hrad nesložil

To, co se na Kašperku odehrává, ale tradiční provazochodectví není – provazochodci chodili po extrémně napruženém konopném nebo někdy i ocelovém laně.

„Třeba Korejci se dodnes věnují té tradiční formě. Často ale předvádějí dost podobné věci, jaké my děláme na lajnách,“ pokračuje Petr v exkurzu do historie tohoto sportu. Dnes se mu říká highline a chodí se po lajně, což je tenký plochý textilní popruh vyvinutý původně armádou a poslední dobou se napíná čím dál méně. Je sice méně stabilní, což chůzi spíš komplikuje, ale na druhou stranu to snižuje nároky na kotvení.

To ocenil hlavně kastelán Vašek. „Já se samozřejmě bál, aby se nám kvůli tomu hrad nesložil. Ale nakonec je to v pohodě. Je to kotvené za vnitřní krovy, na více bodech.“

Chození po lajně je pro něj známá věc, ale do prostoru mezi věže by se asi nepustil. „Kamarád vzal kdysi lajnu na naše putování po Horňácku, vždycky jsme to nad zemí natáhli někde na návsi mezi stromy a zkoušeli to přejít s pivem. Já samozřejmě pořád padal, a navíc mám z výšek respekt. Stačí mi chodit kvůli kontrolám vysoko po hradu.“

Naopak trojice vystupujících artistů takové podmínky, jaké jsou právě mezi věžemi Kašperku, vyloženě vyhledává. „Je to zvláštní pocit – být v místě, kde před tebou nikdo nebyl. Je to úplně jiný pohled než třeba z věže. A přesně tahle možnost chodit v otevřeném prostoru člověka motivuje nejvíc,“ vysvětluje mi Aneta, křehká dívka, která se dřív věnovala gymnastice. Celé trio zážitky svorně přirovnává ke snům, ve kterých lidé mohou létat. Když se krok za krokem přibližují k věži obsypané diváky, často slýchají: „Jak to, že se nebojíte?“

 

Ale my se bojíme!

Bezpečnost zjevně nepodceňují – na rozdíl od dřevních dob nejištěných provazochodců však mají krátkou smyčkou lana, která je v případě pádu zachytí a oni zůstanou viset pod lajnou. Všechno mají navíc minimálně zdvojené a ukázkově se navzájem kontrolují. I tak z jejich představení jde mráz po zádech.

Co do délky považují tento přechod za relativně jednoduchý. Lajna mezi věžemi je dlouhá jen lehce přes třicet metrů. Obtížnost ovšem spočívá hlavně v expozici – řekněme výhledu do okolního terénu. Hrad pochopitelně stojí vysoko na kopci, takže právě expozice je na Kašperku náramná.

„Máme normální reflexy a všechny říkají: Umřeš! Tady nemáš co dělat! A říkají to opravdu intenzivně. Využíváme proto všechny možné triky, abychom to překonali. Je to taková hra s hlavou. Rozum ví, že se není čeho bát, ale na úrovni emocí cítíš smrt. A když se to povede překonat, prožiješ naopak radost.“

Bát se výšky je prostě normální. Důležité je umět strach zvládat.

„Musím se tu nějak rozchodit,“ kriticky hodnotí Aneta své předchozí pokusy, které končily nedobrovolnými pády. „Potřebuju úplně vypnout.“ Za chvíli to ukázkově zvládne. Nejprve se přicvakne k lajně a v podvěsu jako na kladce odjede do prostoru. Vymrští se na lajnu a pak na ní jen dlouho a nehnutě sedí. Do ticha křičí akorát poštolky kroužící pod ní. Aneta najednou vstane a s elegancí a lehkostí přejde na druhou stranu. Jakoby nic.

Každý má svůj odlišný rituál – Petr si nikdy nezapomene zapnout hudbu do sluchátek, Hugo zase často extrovertně konverzuje s diváky. „Říká se, že každej chodí svoji lajnu,“ vysvětluje mi Hugo. „Dokud visíš v podvěsu, nic moc to není. Ale když si pak máš stoupnout, začneš sám o sobě pochybovat.“

Abych to celé lépe pochopil, v pauze mě tahle partička navlékne do sedáku a pošle po lajně doprostřed mezi věže. Zatím jsem v klidu, s výškami a veškerým skákáním do lana mám přece z lezení zkušeností habaděj. A opravdu, dokud se vezu jako na lanovce, náramně si to užívám a kochám se tím výhledem. Nervóznět začnu hned, jak mě začnou nutit si na lajnu lehnout. A pak sednout! Je to strašně namáhavé, sedím, stěží držím balanc a bojím se, že upustím karabinu, kterou mě zrovna nutí přepnout. Výhled mě už nezajímá. Pochybuji o sobě už vsedě, na stoupání není rozhodně ani pomyšlení. Kluci na mě křičí, ať radši dobrovolně spadnu, a tak... prásk! Konečně visím v laně a můžu se vrátit zpátky na ochoz.

 

Rádi přijedem zas

Poslední kolo představení právě začíná, chci fotit z ochozu druhé věže. Utíkám proto dolů a nahoru po schodech a po cestě předbíhám pár korpulentních návštěvníků. Zadýchaní komentují, co viděli. „Jsou dobrý, to bych asi nezvládl,“ zaslechnu. No panečku: „asi“? Že vás to vůbec napadá, říkám si pro sebe po předchozím zážitku.

Trojice ještě naposledy prochází tam a zpátky, pak už přiznávají únavu. Nikomu už se znovu jít nechce, ačkoli je ještě krásné podvečerní světlo. Za dvacet minut mají sbaleno, po lajně ani památky. „Rádi přijedem někdy zas, ta expozice, ta hloubka je skvělá,“ chválí si dnešní zážitky.

V myšlenkách svůj sport rozhodně neopouštějí. Už se domlouvají, co podniknou příště. Přemýšlejí o delší lajně k východní věži Kašperku. Láká je ale i místo zvané Pustý hrádek. Je to odsud tři sta padesát metrů. „No, šlo by to!“ jiskří jim oči. Podobná vzdálenost jako u Niagary, říkám si a myslím přitom na palačinky.

Aniž bych to Petrovi přiznal, moc mu tu historku o provazochodci s palačinkami nevěřím – vždyť jsem před chvílí na lajně sotva seděl.

Večer u internetu začnu pátrat, co je na příběhu pravdy. Nekecal. Historka od Niagarských vodopádů opravdu koluje. V mnoha verzích. A s drobnými rozdíly. Někdy Blondin dělal palačinku, jindy omeletu. Jednou ji na parník spustil, podruhé ji snědl sám a z parníku si k tomu přitáhl lahev vína. A ještě jsem se dočetl, že si nakonec došel pro svého manažera, vzal ho na záda a přešel nad vodopády i s ním.

Ano, byl to tehdy provaz, žádná lajna, ale to mi nevadí. Třeba se příště budou spouštět palačinky i na Kašperku. A i kdyby ne, už jen ta podívaná bude stát za to.

 

Autor je fotograf, stálý spolupracovník magazínu Reportér, zabývá se horolezectvím.