Proč, proboha, ve třídě nemluví anglicky?

Názory

Distanční výuka otevřela rodičům oči: uvědomili si, jak náročné povolání učitele je. Online vyučování současně umožnilo nahlédnout pod pokličku. Přímo z obýváků mohli rodiče zjistit, jakými metodami se ve třídě učí. A tady už bych superlativy tolik nehýřila. Poznala jsem například, jak málo se za posledních třicet let změnila výuka jazyků.

Jaké další písmenko doplníme do prázdných políček? – ptá se z dětského pokoje hlas učitele z počítačové obrazovky.

„A,“ odpovídá jedno z dětí.

„Správně, A tam je,“ pochválí žáka učitel.

Hodina poklidně plyne, děti postupně doplní všechna písmena. Učitel je znovu chválí. Zdá se, že úkol byl splněn a mise procvičovací hodiny také. Úsměv mi ztuhl až ve chvíli, kdy jsem zjistila, že nejde o procvičování v hodině češtiny, ale o lekci angličtiny.

Za celou dobu jsem totiž neslyšela ani jedno anglické slovo.

Když se nad tím zamyslím zpětně, nezaznělo ani předminulý rok, kdy bylo online výuky podstatně víc. Většinou se z dětského pokoje ozývaly pokyny v češtině, děti odpovídaly zpět také česky a jediný moment, kdy zazněla nějaká angličtina, byly věty z vypracovávaných cvičení nebo pochvaly učitele. Well done, good job a podobné obraty. Většinu toho, co děti řekly anglicky, buď četly z učebnice, nebo šlo o věty či slovíčka namemorovaná z domácích úkolů. Snaha o jakoukoli živou komunikaci žádná. Online výuka tehdy probíhala nově, všichni se to ještě učili, byla jsem tedy shovívavá. Když jsem ale zjistila i při třech karanténách během loňského podzimu, že se situace neposunula ani o píď, už se mi obrazně řečeno začala otvírat kudla v kapse. Sama též na home officu jsem často měla hodně co dělat, abych do hodiny nevstoupila a nezeptala se vyučujícího, kdy už se konečně začne mluvit anglicky.

 

Na kávu v Londýně

Někdo může namítnout, že děti na prvním stupni se jazyky učí obtížně. Děti neumí pořádně číst ani psát ve svém rodném jazyce, a školství na ně hned nahrne jazyk cizí. Tady bych si ale dovolila nesouhlasit. Vždyť není nutné na malé děti hned od začátku hrnout složitý anglický pravopis nebo gramatické souvislosti. Pomocí her je možné s nimi velmi efektivně procvičovat právě to nejdůležitější – komunikaci. Protože právě ta by měla být u každého cizího jazyka na prvním místě.

Já sama jsem se začala učit angličtinu hned po sametové revoluci. Tehdy byla paní učitelka přeučená ruštinářka a byla často jen o několik lekcí napřed před tím, co ve škole sama děti učila. Byla ale jiná doba, každý byl vlastně rád, že se angličtina vůbec učí, a tak nějak se to snažil dělat, jak nejlépe to šlo. Už v první polovině devadesátých let ale bylo jasné, že jen školní angličtina stačit nebude, a proto mě rodiče přihlásili ještě do jazykové školy. A tam jsem poznala výuku jazyků, která dávala smysl a někam vedla.

Naučená gramatika se hned procvičovala v konverzačních situacích, nikoli ale podle cvičení z učebnice, ale podle tématu, které zvolil vy-učující. Žák se musel chytit a mluvit. Prostě tak, jak to v reálných situacích je. Nikdo se vás v nich neptá, jestli jste se už naučili všechna slovíčka, a tím pádem máte dostatek kompetencí k tomu, objednat si například v Londýně kávu. Musíte si prostě nějak poradit a využít cokoli z cizího jazyka, co se zrovna v dané situaci hodí. Také to vychází ze slovíček, která se každý musí naučit, ale tato slovíčka nejsou potom uvězněná v hlavě v jednom konkrétním šuplíku, který se otevírá jen při testu, a jinak si na ně nikdo ve správnou chvíli při komunikaci nevzpomene.

Ano, tato výuka je náročnější na přípravu. Je k tomu potřeba spousta materiálů navíc a taky invence učitele neustále simulované situace vytvářet. Ale cíl, kterým je naučit žáky a studenty cizí jazyk tak, aby se za hranicemi domoviny domluvili, je splněn daleko víc než při memorování frází a slovíček.

A rozhodně se to dá aplikovat i na malé děti. I s nimi může učitel v hodině používat dominantně cizí jazyk a češtině se skoro vyhnout. Několik takových učitelů znám a je mi velmi líto, že zrovna moje děti na ně ve škole nenarazily. Takže i po třiceti letech jdeme stejnou cestou jako moji rodiče se mnou. Děti jsou zapsané do extra jazykových kurzů, kde se s nimi pracuje daleko více podle toho, jak by se podle mě v hodinách jazyků mělo.

 

Nebát se chyby

V devadesátých letech přišel člověk do kontaktu s angličtinou jen ve škole. Možná občas v televizi, když se zrovna vysílal film s titulky, totéž platilo o kině. Možnosti se ale rozvíjely a dnes je situace naprosto jiná. Angličtina na vás skáče všude – z počítačů, nápisů ve městě; v televizi je možné naladit řadu zahraničních televizních i rozhlasových stanic, pustit si z internetu seriály v původním znění, ve městech jsou anglicky mluvící turisté a studenti mají už od středních škol velké množství možností, jak vyjet do zahraničí na kratší nebo delší studijní pobyty. Angličtina je v dnešní době všude kolem nás. Stal se z ní globální jazyk, a i když se říká, kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem, pokud člověk umí jen anglicky, pořád si s tím vystačí v hodně zemích světa.

I tak je ale znalost jazyků mezi mladými mnohdy mizerná. V práci přicházím často do styku s absolventy nebo ještě studujícími vysokoškoláky. Není nic neobvyklého, když mají ve svém životopise uvedenou úroveň prvního jazyka B2. Pro ty, kdo toto dělení neznají, to je přibližně úroveň cambridgeského First Certificate, tedy znalosti, která stačí na běžné konverzační úrovni v nejběžnějších situacích, ale ještě nejde o znalost, kterou by bylo možné považovat za schopnost například v jazyce studovat.

Možná toho chci po studentech moc, řeknete si. Ale není to pravda. Když si spočítám, že už angličtinu měli devět let na základní škole, potom čtyři roky na střední a nejspíš ještě i na škole vysoké, vyjde mi, že se tento jazyk učí přibližně patnáct let. A v tom případě mi úroveň B2 přijde naprosto tristní. A nevypovídá to tolik o samotných studentech. Ne každý má na to, aby si platil extra kurzy nebo jezdil na delší dobu do ciziny. Vypovídá to hlavně o tom, jak se u nás cizí jazyky učí a že jsme se stále nedostali ze zajetí seznamů slovíček a povinných frází, které je potřeba naučit se na test, ale jestli je budeme umět použít na dovolené v Londýně, už nikoho moc nezajímá. Hlavně když bude z testu plný počet bodů.

Sama nevím, co bych se z angličtiny naučila, kdybych se ji učila jen v běžné škole. Díky tomu, co ale uměla většina mých spolužáků, určitou představu mám. A co mě na tom mrzí nejvíc, je, že se za posledních třicet let změnilo jen málo. Nechci nijak křivdit schopným a zapáleným učitelům jazykářům, protože vím, že tito srdcaři existují a dělají to dobře. Bohužel je jich ale menšina. A tak jako v matematice je cílem minimálně na prvním stupni naučit děti základní počty, což se také děje, v češtině naučit je číst a psát, tak v cizích jazycích by měla být základní idea také jasná – naučit je jazyk používat, ne si jen pamatovat stohy slov, která pak nikdo neumí použít.

Dokud české školy nepochopí, že když dítě mluví cizí řečí, bude možná dělat chyby, ale že důležité je, když se domluví – dokud toto nepřijmou jako základní princip, moc se toho nezmění. Pak bude i nadále platit to, že ať už se učíme ve škole cizí jazyky jakkoli dlouho, opravdu se je naučíme jedině tím, že strávíme rok někde v cizině. A to opravdu dobrá vizitka českého školství třicet let po sametové revoluci není.

 

Autorka je matka dvou dětí, novinářka. Pracuje v České televizi, dříve působila v Českém rozhlase.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement