Den druhý, Brandýs nad Labem – Milovice, 27 km

Samozřejmě jsem se předem trochu děsila, že vzhledem k tomu, že na pouť nejdu sama, budu se muset nějak přizpůsobovat, zejména tam, kde selhávám naprosto spolehlivě a nejvíc, a to je časné vstávání. Kolega Radek mě sice nejdřív vyděsil, že je běžně vzhůru před slepicemi (což se potvrdilo i v mém případě), ale ráno při kávě sám navrhl odchod až v deset: „Dneska je to jen dvacet kilometrů, tak nespěcháme.” Uf, bezva, sladění času tedy máme, ale dvacet kiláků? Tak málo? ozval se ve mě můj kilometrový mamonář. „Nemůžeme si k tomu udělat nějakou fakultativní odbočku? Co takhle na Říp?” To se zase ve mně ozval zeměpisný ignorant, který teď už ví, že „nemůžeme, protože je to na druhou stranu”.

Opustili jsme penzion, ve kterém paní majitelka okamžitě opět spustila ozonér, takže buďte klidní, je tam zase bezpečno. Vydali jsme se do Staré Boleslavi mrknout na opravdovou kost sv. Václava a sejít se s mým kamarádem Davidem Vaníčkem aka instagramovým influencerem blogu Dva tátové. Kost jsme kvůli rekonstrukci kostela neviděli, ale David nám upekl buchty a přinesl kávu v jakémsi eko pytlíku, co do něj stačí nalít horká voda a vytvoří se espresso – takže zázrak se nakonec přece jen konal.

Boleslav je boží. Nejen proto, že je poutním místem a vypadá jak namalovaná, ale taky tam místní hasiči udělali rouškovník – improvizovaný věšák v okně jednoho domku s dezinfikovanými rouškami pro kohokoliv. (Dík, hasiči, tak hezký vzor látky jsem ještě neviděla.)

Dál naše trasa zamířila na Lysou nad Labem. U cyklostezky vedoucí kilometry podél Labe, jsme poseděli s Tomášem Poláčkem a poslouchali historky o poutích pátera Lízny. (Tome, dík za plechovku redbullu, no, a teď bych se děsně chtěla seznámit s tím páterem.)

Uprostřed chráněné rezervace za vesnicí s bizarním názvem Káraný najednou stojí kaple sv. Václava, a něco tak silného jsem vůbec nečekala. Člověku ten výjev bratrovraždy připomene, jak to teď může být v některých rodinách dost náročný. Já totiž v karanténě řeším jen to, jestli se děcka moc nenudí, jestli by neměla aspoň na chvíli na dvůr, jestli dcera stíhá školu a co dobrého upeče (ano, ona). Jenže jinde se třeba sejdou doma lidi, kterým spolu není úplně dobře nebo to třeba už vůbec nedávaj, a teď lup – budete tam spolu sedět měsíc. A bez práce. Děsnej hell. Tak já jen doufám, že už to brzo skončí, a že si z toho nuceného domácí posezení někteří manželé odnesou maximálně zárodky malých koroňátek.

Tahle doba klade nejrůznější překážky pohodlnosti moderní doby, ale ubytování se nám zatím daří sehnat vcelku snadno. Tentokrát penzion vyřešil karanténní nařízení tak, že nám nechal karty od pokojů v trezoru u recepce a kód poslal esemeskou. (Sice trezor zapomněl zamknout, ale jako self service nápad dobrý.)

No nic, druhej den byl ještě lepší než první. Kam tohle může zajít? No jasně, na Sněžku.

Plán na další den:

Milovice – Dětenice

Předchozí příspěvek si můžete přečíst zde.