Aby děti zjistily, že nejlepší hřiště je les

Na vašich webových stránkách stojí, že jste „tvořivá hajná“. Co si pod tím představit?

No, ona už je to spíš taková humorná značka. Mám vystudovanou vysokou lesnickou školu, čili bych hajnou dělat mohla, ale ve skutečnosti je to tak, že hajný je reálně můj manžel a já se věnuju vyloženě vzdělávání dětí, lesní pedagogice. A to buď formou přednášek, které jsou vždy spojené s nějakou hrou, anebo jde přímo o výlety do přírody. A k tomu vytvářím všelijaké vzdělávací materiály, pracovní sešity a tak dál.

 

Co vás přivedlo na vysokou lesnickou školu? Rodinné kořeny?

Nějaké kořeny tam byly, pradědeček byl hajným v křivoklátských lesích a strýc je lesní inženýr. V rodině jsme taky měli pomocného veterináře a zemědělce a já šla tak nějak logicky na střední zemědělku. Pak jsem se ale seznámila s tehdejším přítelem, který byl vášnivý myslivec, a ve mně se probudila touha po poznávání přírody, lesa… Proto jsem se pak přihlásila na všechny lesnické vysoké školy, co jich tu jen máme. Nakonec jsem studovala v Brně, kde jsem poznala i manžela. Naučila jsem se troubit na hornu a společně jsme pak jezdili s takovým menším hudebním tělesem po celé republice po naháňkách, po výstavách psů a mysliveckých plesech.

 

A k lesní pedagogice jste se dostala jak?

Po škole jsem pracovala na jižní Moravě, kde jsem dělala adjunkta, čili jsem měla za úkol v podstatě všechno, co bylo zrovna potřeba. Jednou náš lesní závod oslovila místní školka, jestli by někdo nemohl přijít a udělat pro děti povídání o zvířátkách a lese. Nadšeně jsem se do toho vrhla, strašně se mi to líbilo a té školce taky. A tak jsem se rozhodla, že si udělám kurz lesní pedagogiky.

 

To je nějaký konkrétní program?

Ano, dělá se na střední lesnické škole v Hranicích na Moravě a je to, bohužel, určené jen pro vystudované lesníky.

 

Proč bohužel?

Víte, znám spoustu lidí, kteří o přírodě vědí hrozně moc, i když třeba jejich formální vzdělání s přírodou nijak nesouvisí. Oni si ale tenhle kurz udělat nemohou – právě proto, že je určen jen pro absolventy lesnických škol. Na druhou stranu, ono už je to docela dávno, nějakých dvanáct nebo třináct let, a je tudíž možné, že už někde vznikla nějaká obdoba, kam můžou i lidé bez lesnického vzdělání.

 

Kdo je vlastně hajný

Účelem takového kurzu je, aby jeho absolventi – samozřejmě zjednodušeně řečeno – dokázali u dětí probudit náklonnost k přírodě a naučili je se v přírodě chovat?

To taky, ale jsou tam i vyloženě lesnická témata, myšleno profesně. Na lesníka dneska spousta lidí kouká jako na někoho, kdo pořád jen někde kácí dříví a dělá víc škody než užitku. S tím jsem se setkala mockrát, že lesník není veřejností vnímán moc dobře. A my se snažíme tohle vysvětlovat, jak učitelům, tak dětem. Formou her objasňujeme odborné věci.

 

Jaké například?

Existuje třeba pojem, kterému se říká výchova lesa. To jsou zásahy, kdy lesník chodí, a když to řeknu velmi jednoduše, tu a tam něco „odkácí“. My chceme, aby děti pochopily, proč se to dělá, jaký to má smysl. A to se ukazuje tak, že si děti samy hrají na stromečky a my jim vysvětlujeme, že tenhle stromeček třeba nemá dost místa, aby mohl růst, a tak ho musí lesník nechat odstranit. Ale samozřejmě na pozadí všeho je obecně vztah k přírodě, respekt k ní.

 

Kolik vás, lesních pedagogů, po Česku je?

Odhaduju, že vyškolených nás bude už víc než tisíc. Ale to je strašně málo, hlavně proto, že mnozí absolventi byli na kurz vysláni svou domovskou lesnickou organizací v zásadě jen pro formu, aby se mohly odškrtnout položky v nějakých tabulkách. Ale ve skutečnosti se pak tihle lidé lesní pedagogice nikdy nevěnovali. Je to veliká škoda, i proto, že státní lesy v posledních letech upustily od besed nebo různých procházek, kde se právě dětem formou hry ukazovalo, co se v lese děje a proč. Teď se konají hlavně masivní akce, takové ty zalesňovací dny. A to nestačí.

 

S jak starými dětmi nejčastěji pracujete?

Hlavně s předškolními a pak dětmi na prvním stupni základní školy.

 

Jak to vypadá prakticky?

Hodně záleží na tom, jestli má daná školka někde poblíž les. A když ne les, tak aspoň zahradu, protože když děti vezmete ven, je přínos vaší práce nesrovnatelně větší, než když s nimi sedíte ve třídě. Programy jsou různě tematicky zaměřené, sama jsem včelařka, takže dětem například přivezu ukázat úl. A pak si hrajeme na včelky a ukazujeme si, co všechno musejí dělat. Děti například z dřevíček sestavují plástve. Nebo dostanou lžičky, běhají s nimi po louce a do skleniček sbírají nektar – což jsou nějaká zrníčka nebo voda – a na tom si vysvětlujeme, že nejde o soutěž, ale o týmovou práci. Základ je, že to musí být hra, nejlépe pohybová nebo tvořivá. Skrz ni děti nejlépe pochopí, co se jim snažím říct.

 

Jak na to děti a učitelé reagují?

Myslím, že je to vždycky přínos, a je vlastně jedno, jestli je to školka na vesnici, nebo ve velkém městě. Tam jsou pak spíš patrné rozdíly v tom, co už děti vědí a co je pro ně naopak úplná novinka. Obecně jsou reakce dětí i učitelů moc hezké.

 

V posledních letech je velikým tématem klima a řada rodičů řeší, jak o něm s dětmi mluvit. Vy s dětmi změny klimatu probíráte?

Víte, já mám převážnou většinu programů v mateřských školkách a tam děti na tohle ještě nejsou úplně připravené. Žijí přítomností, hrou, akcí. Tím, co je baví. Na druhou stranu myslím, že pro děti v takové čtvrté páté třídě už debaty o klimatu smysl rozhodně mají.

 

Návrat do světa dětí

Někde jsem se o vás dočetla, že jste byla tvořivá už od dětství, a to jak manuálně, tak verbálně. Tahle vaše kreativita, spolu s vášní pro les a přírodu, vás před dvěma lety přivedla k vydání dětské knížky Abecedou za přírodou?

A víte, že vlastně ani nevím? Nápad s knížkou je hodně starý, vznikl někdy v době, kdy jsem se teprve chystala na lesnickou školu. Potom, když jsem se dala na lesní pedagogiku, jsem se v tom jen utvrdila, že to chci udělat. Mám kamarádku Petru Braunovou, která nádherně kreslí, od začátku jsme věděly, že knížku chceme dělat spolu. Ale trvalo to! Vždycky jsme si na to vzpomněly, něco vymyslely a zapsaly si to a pak rok nic. A tak to šlo pořád dokola.

 

Co vás nakonec „nakoplo“, abyste ten starý nápad dotáhly?

Tři věci. Zaprvé, narodily se mi děti. A myslím, že se díky nim stává člověk ještě kreativnějším, vrací se určitým způsobem do dětského světa. Druhý důležitý moment byl takový velmi osobní.

 

Jaký?

Jsem z rozvedené rodiny, naši šli od sebe poměrně brzy. A mně při práci na knížce došlo, že ačkoliv gros je samozřejmě návrat dětí do přírody, hodně jde i o tmelení rodiny. O to, aby rodiče a děti byli spolu. Sama svým dětem od útlého věku čtu, málokdy se stane, že vynecháme. Jsou už sice poměrně velké, je jim osm a devět, ale společné čtení máme dodnes všichni moc rádi, stejně jako povídání si o příbězích, které jsme četli. Moc doufám, že se tohle do mé knížky přeneslo. Že se děti nejen dozvědí, že nemají kopat do hub, ale taky se ještě víc sblíží s rodiči.

 

A ten třetí moment, díky kterému jste zasedla ke stolu a začala systematicky psát?

Paradoxně vánoční večírek. To bylo v roce 2018, byla to párty neziskovky, ve které jsem dřív pracovala. Oslovila jsem tam grafičku Míšu, o níž jsem věděla, že je moc šikovná a má dvacet let praxe, a ona se pro ten nápad hned nadchla a souhlasila. Pro mě i ilustrátorku Petru byla od prvního momentu skvělým hnacím motorem, pořád říkala: Holky, už mi něco pošlete!

 

Měla jste tehdy nějakou představu, jak by knížka měla vypadat?

Právě že absolutně ne. Věděla jsem, co tam chci po obsahové stránce, ale jak to má vypadat, to jsem vůbec netušila. Když pak Míša nahodila první stránky, spadla mi brada. Okamžitě jsem věděla, že je to ono. A pak už jsme jely.

 

Takže kniha vznikala ještě v době před pandemií?

Ano, ale i tak jsme všechny tři hlavně seděly doma a komunikovaly přes e-maily. A úžasné bylo, že to všechno bezvadně fungovalo, ačkoliv třeba grafička s ilustrátorkou se osobně vůbec neznaly, nikdy se neviděly. Všechno plynulo, nebyly žádné zádrhele. Míša dobře vycítila, že my s Petrou potřebujeme jasné deadliny, které si ale samy neumíme nastavit. A tak nám je dávala a my je plnily.

 

Kniha vyšla v listopadu 2019, samonákladem. A samy si to i prodáváte. Jaké jsou reakce?

Krásné, takřka bez výjimky. Možná jednou byl nějaký komentář ve smyslu „No to jste vy, co střílíte kachny“. Ale to bylo fakt jen jednou. A dostaly jsme i uměleckou cenu od Českomoravské myslivecké jednoty, což byl velmi příjemný signál, že i odborníci knížku vnímají jako přínos.

 

 

Když vezmeme ekonomickou stránku, kolik taková „legrace“ stojí?

Je to samozřejmě docela drahá záležitost, padly na to mé úspory. První náklad byl tisíc kusů, což byl počet, který jsem tehdy vnímala jako riskantní. Neměla jsem tušení, zda se to vůbec prodá. Ale musím říct, že jsem udělala kampaň na Startovači, kde jsem vydělala na první náklad i na první dotisk. Byl to strašný fofr, aby se všechno stihlo, ale pamatuju si, že tehdy byla krásná vlna solidarity od mých spolužáků z vysoké, lesníků, rodiny a přátel. Všichni mě hodně podpořili.

 

Zmiňujete dotisk. Takže prvních tisíc kusů se zpětně ukázalo jako menší risk, než jste myslela...

Přesně. Tři čtvrtě nákladu se tehdy prodalo ještě do Vánoc a v březnu 2020 jsem nechala udělat dalších patnáct set. Teď už se dělal čtvrtý dotisk, pět tisíc kusů. Takže už si troufám říct, že knížku má dnes nějakých sedm tisíc dětí. A chystáme druhý díl.

 

Ale na kopec jsme vylezli

Kdybyste měla říct dvěma větami, co chcete, aby si děti a jejich rodiče z vaší knížky odnesli?

Chci, aby strávili čas společně jako rodina. Aby zavítali zpátky do přírody a našli tam spoustu zážitků.

 

A co vaše děti, mají rády les?

To je na tom úplně nejvtipnější! Žijeme v hájovně, les máme za plotem a moje děti, dcera a syn, si stěžují, že je to hrozná nuda! Ale vážně, oni jsou docela kreativní, dokážou se zabavit, leccos vymyslet. Nicméně když se jde třeba do přírody na výlet, vymýšlíme jim různé hry, protože jít někam pěšky, to je pro ně v zásadě příšerná tragédie. Proč se tady musíme plahočit? Musí to být aspoň cesta za pokladem! Ale stane se i, že si něco vymyslí sami. Asi před dvěma lety jsme byli v Krkonoších a zase – strašná scéna, proč máme šplhat někam na kopec a co tam budeme dělat. My se s manželem smáli, dva lesníci a děti řvou jak paviáni, že nikam nejdou!

 

Jak jste to vyřešili?

Nejdřív jsme si dali svačinu, to uklidnilo situaci. Načež si děti samy vymyslely, že si budou hrát na pejsky. A celou dobu se pak bavily tím, že jsme jim házeli klacky a ony nám je nosily. Dcera to vzala poctivě, a začala dokonce lézt po čtyřech. Lidi dost koukali, no. Ale na kopec jsme vylezli!