Diplomatem v rudé Praze

Na ministerstvu zahraničí museli mít špatné svědomí. Na jaře Billu Luersovi řekli, že pojede jako velvyslanec do Španělska, jenže pak se to nějak zvrtlo, do Madridu odjel někdo jiný a pro Billa najednou nebylo místo. Tedy – alespoň ne dost seniorní místo. Protože Luers už v té době patřil k zasloužilým diplomatům, jeho skoro třicetiletá zkušenost zahrnovala kromě vysokých funkcí ve Washingtonu i službu na ambasádě v Moskvě, vyjednávání s Fidelem Castrem nebo velvyslanecký post ve Venezuele.

„Celé léto pro mě tenkrát hledali odpovídající umístění,“ směje se Bill, dnes devadesátiletý a stále aktivní. „Jednoho dne kdosi jen tak mimochodem zmínil, že je volná Praha. ‚Ale tam bys asi nejel, viď,‘ říkali.“

Československo totiž v té době Američany absolutně nezajímalo. Washington se zabýval Polskem, trochu Maďarskem, východním Německem, a dokonce i Rumunskem, kde se Ceauşeskův režim v osmašedesátém vzepřel Kremlu a odmítl se podílet na invazi do ČSSR. Ale Praha? „Nula, nic. Naprosto nedůležitá destinace s vládou zcela

loajální Sovětům a bez naděje na změnu,“ vzpomíná Luers.

„Tam bys asi nejel, viď...“

Bill se okamžitě přihlásil do Berlitzovy jazykové školy na kurz češtiny.

 

Dveře za oponu

William Henry Luers se narodil 15. května 1929 ve Springfieldu v Illinois. Otec byl bankéř, který ale v mládí nechodil na univerzitu, o což pevnější bylo jeho odhodlání syna na studia poslat. Bill se trochu vzpíral, nechtěl studovat, chtěl na vojenskou akademii ve West Pointu jako kamarádi ze střední. Nakonec však s otcem uzavřel dohodu: zkusí rok na vysoké, pak se uvidí.

Vidělo. Bill absolvoval bakalářskou matematiku na Hamilton College v Clintonu ve státě New York, načež odešel na Northwestern University v Illinois, kde brzy – k otcově nelibosti – změnil obor a místo chemického inženýrství začal studovat filozofii. Zaujala ho už na Hamiltonu, to když si – jinak vcelku pohodlně uhnízděný ve svém matematickém světě – v posledním ročníku přibral volitelný seminář z dějin filozofie. „Od počátku mě zajímala morálka a etika, otázky rovnosti a individuální zodpovědnosti,“ vzpomíná Luers. Studoval rané Marxovy spisy, zabýval se konfliktem mezi rovností a svobodou.

Později, během služby u námořnictva (1953–1957), žil Luers v Neapoli, kde zase narazil na práci italského liberálního filozofa Benedetta Croceho a jeho úvahy o marxismu a komunismu, respektive jejich ignorování lidské individuality. „Postupem času jsem dospěl k přesvědčení, že se zkrátka musím dostat do Sovětského svazu, abych viděl, jak marxistické a komunistické myšlenky fungují v praxi. Jestli lidé opravdu podléhají té myšlence, že má člověk obětovat svou individualitu ve prospěch čehosi takzvaně většího,“ říká Luers. A tak po pěti letech u námořnictva odešel studovat filozofii a ruštinu na Kolumbijskou univerzitu, načež nastoupil do diplomatických služeb, tehdy v zásadě jediných „dveří“ za železnou oponu.

 

Hloupý, nelidský

„Vždycky říkám, že v Itálii jsem se naučil tři základní věci, a totiž co je umění, co je jídlo a co je láska. V Sovětském svazu jsem zas pochopil, co je to přátelství.“

William Luers přijel do SSSR v létě třiašedesát, coby nejmladší diplomat americké ambasády dostal nejdřív nízkou úřednickou funkci, později byl přeřazen do politického oddělení, kde měl na starosti vnitrosovětské záležitosti.

Načasování pro něj nemohlo být příznivější. Deset měsíců po karibské krizi, která přivedla planetu na pokraj jaderné války, panovala ve vztazích mezi Washingtonem a Moskvou jistá úleva. V Bílém domě pořád ještě seděl John

F. Kennedy (v listopadu téhož roku bude zavražděn v Dallasu), v Kremlu zase Nikita Chruščov (na podzim 1964 bude odstaven klikou kolem Leonida Brežněva). Obě země navíc v srpnu 1963 podepsaly průlomovou dohodu zakazující jaderné testy v atmosféře, vesmíru a pod vodou (Test Ban Treaty).

„Pro mě osobně se však ukázala být klíčovou jiná věc. A totiž že Kennedy s Chruščovem oživili program kulturní výměny,“ vypráví William Luers. Do Sovětského svazu začali přijíždět američtí umělci a spisovatelé, prvními byli (hned v říjnu 1963) Edward Albee a John Steinbeck. Billa, jehož ruština byla bezchybná, na ambasádě pověřili, aby autory na jejich cestách po SSSR doprovázel. „Tlumočil jsem a organizoval, co bylo třeba. Další rok potom přijeli John Updike a John Cheever. A já se postupně stal takovým kulturním úředníkem velvyslanectví. Měl jsem takhle možnost setkat se se všemi těmi velkými spisovateli,“ vzpomíná Luers. „A právě tehdy jsem si osvojil ideu kulturní diplomacie, kterou jsem pak praktikoval ve všech svých dalších destinacích.“

Luers strávil v SSSR dva roky. Navštívil všech patnáct sovětských republik, vzpomíná, jak byl fascinován rozhovory s lidmi.

„Pořád, pořád jsem s někým mluvil. Zajímalo mě, jak lidé žijí, co si myslí... Na ambasádě mě vždycky varovali, že půlka z nich je určitě od KGB. Ale mně to bylo jedno. Poznal jsem i spoustu těch, kdo od KGB prokazatelně nebyli, setkal jsem se se Solženicynem, Sacharovem, Ginzburgovou a dalšími, našel jsem mezi sovětskými disidenty blízké přátele,“ vzpomíná Luers. A ti mu také pomohli pochopit, co už tušil: že sovětský systém je hloupý. Nelidský. Neudržitelný.

Jak dlouho ale bude ještě trvat, samozřejmě nikdo nevěděl.

 

A byl to Havel

Teoreticky se mohli potkat už v osmašedesátém: Havel, tehdy jednatřicetiletý, přijel na jaře na několik týdnů do New Yorku, kde se v The Public Theater na Manhattanu hrálo jeho Vyrozumění.

Ve skutečnosti se však William Luers a Václav Havel poznali až mnohem později, v únoru či březnu 1984 v Praze.

Bill přiletěl na sklonku podzimu ’83, nastěhoval se i s manželkou Wendy do velvyslanecké rezidence v Bubenči a v prosinci nesl na Pražský hrad pověřovací listiny. Gustáv Husák, tehdejší československý prezident, mu při té příležitosti řekl: „Přijíždíte v době historicky nejhorších vzájemných vztahů mezi našimi zeměmi.“

„USA zrovna rozmisťovaly rakety pershing v Německu, Sověti samozřejmě říkali, že je to provokace, div že jsme zas nebyli na prahu války. Bylo jasné – a ten Husákův výrok to jen potvrdil –, že se mnou v Praze nikdo z komunistických představitelů nebude mluvit. Že nebudu moct nic dělat,“ vzpomíná Bill.

Suma sumárum, Luers, seniorní americký diplomat, se oné zimy ocitl v zemi, kterou jeho šéfové ignorovali a jejíž vedení mu dalo na srozuměnou, že má čekat jen to nejhorší. Ale jemu to nevadilo. Věděl, co ho sem přivedlo. Byla to ona přirozená zvědavost, která ho před lety zatáhla i do SSSR. Byl to neutuchající zájem o život za železnou oponou. Byla to Praha, která – jak Luers tvrdí dodnes – člověka nemůže neokouzlit.

A byl to Havel.

William vzpomíná, že když (pravděpodobně někdy koncem šedesátých let) poprvé narazil na jeho práce, připadalo mu, jako by Havel mluvil přímo k němu. „Jeho základní myšlenka individuální odpovědnosti mě fascinovala. On, a to mi přišlo strašně zajímavé, nebyl ani tak antikomunista jako spíš antitotalitarista. Zajímala ho právě individualita, respektive její ztráta,“ říká Bill.

A proto taky, ještě než za oceánem nasedl do letadla, věděl, že se chce v Praze s Václavem Havlem seznámit.

 

Magnetický muž

Jednou z prvních akcí, kterou nový velvyslanec v Praze uspořádal, byla (přirozeně) výstava současného amerického umění. Exponáty do Československa dorazily v únoru 1984, výstava se konala v rezidenci ambasadora v Bubenči a Václav Havel dostal pozvánku na vernisáž. „Přišlo nějakých sto lidí, hlavně z umělecké komunity, ale i chartisté. Přesně v šest odpoledne už stáli frontu před vchodem do rezidence,“ vzpomíná Luers.

„Pamatuju si, že jsem scházel ze schodů do knihovny a dole uviděl menšího muže, trochu nahrbeného. Povídal si s Francine du Plessix Gray, což byla ve Francii narozená americká novinářka a spisovatelka, a s jejím mužem Clevem Grayem, on byl malíř. Kolem stála skupinka dalších lidí a poslouchala a já si říkal ‚Může ten malý muž uprostřed být Havel?‘. On nebyl nijak zvlášť impozantní, charismatický. Ale měl kolem sebe vzácnou auru, jakýsi magnetismus. Lidé mu chtěli být nablízku.“

Václav Havel byl v té době přibližně rok venku z vězení. V říjnu 1979 dostal v procesu s Výborem na ochranu nespravedlivě stíhaných (VONS) čtyři a půl roku nepodmíněně, ale zkraje třiaosmdesátého byl z vážných zdravotních důvodů – a po nátlaku ze zahraničí – předčasně propuštěn do domácího vězení. Postupně se znovu zapojil do činnosti Charty 77 i VONS, začal zase psát.

A samozřejmě byl pod neustálým dohledem StB.

William Luers sešel zbytek schodů a vydal se směrem k tomu malému magnetickému muži.

Přátelství, které mezi nimi vznikne, přetrvá až do konce Havlova života.

 

Vždycky zvoň na zvonek

V šedesátých letech, když byl na velvyslanectví v Moskvě, se Bill Luers spřátelil s Andrejem Amalrikem, sovětským spisovatelem a disidentem, který se později proslaví i na Západě esejem „Přežije Sovětský svaz rok 1984?“. Amalrik v textu popsal SSSR jako vnitřně nestabilní, hospodářsky slabý a etnicky roztříštěný útvar, který dříve či později nevyhnutelně zanikne. Což mu pochopitelně vyneslo Sibiř.

„A právě od Andreje jsem se naučil, jak si počínat v kontaktech s disidenty. On říkával: ‚Vždycky zvoň na zvonek.‘ Čímž měl na mysli, že se ve styku s ním nebo kýmkoliv jiným, kdo není režimem oblíben, nemám chovat, jako bych dělal něco nelegálního. Nikdy nic nemám dělat tajně. Takže vždycky, když jsem za Andrejem šel, jsem mu předem zavolal. Nijak jsem se neskrýval.“

Těmi samými pravidly se pak Luers řídil i ve styku s československými disidenty v čele s Václavem Havlem. „Navíc jsme si, já i on, byli vědomi určitých limitů. Nikdy jsem se například nesnažil vkročit do Havlových prostor, to znamená jít za ním domů nebo jet na Hrádeček, tam jsme s Wendy byli až později, když už jsem nebyl velvyslanec. Havlovy jsme vždycky zvali k nám a nechali na nich, ať posoudí, jestli chtějí přijít. Taky jsem se ho nikdy neptal na určité věci, třeba na jeho roli v opozici nebo na ostatní aktivní disidenty. Věděl jsem, že nás může kdokoliv odposlouchávat.“

Ani tak se ale Luers nevyhnul problémům, v létě 1985 si na něj českoslovenští komunisté ústy velvyslance ve Washingtonu stěžovali na ministerstvu zahraničí USA. Vadilo jim, že se v Praze setkává „s jinými lidmi“. „Velvyslance přijal ministerský náměstek. Já byl zrovna taky ve Washingtonu, tak mě k tomu přizvali. Řekl jsem, ať mě nenutí volit mezi komunisty a těmi ‚jinými lidmi‘. Byl jsem přesvědčen, že mě za to z Československa okamžitě vyhostí.“

Nevyhostili. Bůhví proč.

 

Noci se Štrougalem

Husákovo původní (byť nepřímé) varování, že Luerse v Praze nic zajímavého nečeká, se brzy ukázalo jako liché A řeč není jen o stycích amerického velvyslance s disidenty nebo o intenzivní kulturní diplomacii, kdy ambasáda zvala do ČSSR významné americké umělce a právě s disidenty je čile propojovala. Luers se postupně dobral i ke kontaktům s prominentními komunisty, a to způsobem, který by obstál i v dobrém studenoválečnickém románu.

První klíčovou osobou byl pro Luerse Bohuslav Chňoupek. Ministr zahraničí, zarytý komunista (člen strany od roku 1945), mimo jiné první posrpnový ředitel Československého rozhlasu, jedna z tváří normalizace. „On byl zvláštní člověk, strašně zkorumpovaný, ale velmi společenský. Řekl mi: Bille, nauč se střílet z brokovnice. A setkáš se, s kým budeš chtít.“

William Luers předtím nikdy nestřílel a myšlenka zabíjení bažantů se mu zvlášť nezamlouvala. Nicméně zakoupil dvě pušky ze Zbrojovky Brno a začal s Chňoupkem chodit na lovy. „Potkal jsem takhle spoustu lidí, Čechoslováků, ale i diplomatů z jiných zemí. Někteří byli strašliví,“ vzpomíná. „Pamatuju si, že jsem byl například na Slovensku lovit kance, na to jsem si pořídil kulovnici. Byli tam i sovětský velvyslanec nebo ministr vnitra Vajnar. Nikdy předtím jsem československého ministra vnitra nepotkal, ale on se tam opil a vyprávěl mi, jak složité to mají s mým sledováním,“ popsal Bill před několika lety v rozhovoru pro časopis Týden s tím, že poznatky z akcí tohoto typu samozřejmě předával do Washingtonu.

Druhým zásadním komunistou byl pro Billa Luerse předseda vlády Lubomír Štrougal. „Ani on se mnou neměl mluvit, ale potkávali jsme se například na různých recepcích východoněmecké ambasády. Jednou jsem mu řekl, že bych se s ním rád sešel. A představte si, že on pro mě v noci poslal auto, které mě odvezlo do jeho kanceláře. Takhle to proběhlo několikrát, mluvívali jsme spolu po nocích, nikdo o tom nevěděl.“

I obsah schůzek se Štrougalem pochopitelně putoval skrz diplomatické depeše do Washingtonu.

 

Domů? Proč?

William Luers byl americkým velvyslancem v Československu do roku 1986, načež se – na třináct let – stal ředitelem newyorského Metropolitního muzea.

Do Prahy se nicméně pravidelně vracel. Za Havlem. Dodnes říká, že sametová revoluce patří k nejsilnějším momentům jeho života. A den, kdy byl Václav Havel zvolen prezidentem, se mu ve vzpomínkách neustále vrací, Bill rád vypráví, jak měl Havel při inauguraci na sobě kravatu, kterou mu přivezl, a Olga zase blůzu, kterou jí v kufru plném oblečení darovala Wendy. A necelé dva měsíce poté už byl Václav Havel na své prezidentské návštěvě v USA, jejíž newyorskou část organizovali právě Luersovi.

„Naposledy jsem Václava viděl asi rok před smrtí, přijeli jsme za ním do Prahy. Ale mnohem silnější je pro mě vzpomínka z New Yorku z roku 2006...“ Václav Havel tehdy necelé dva měsíce pobýval jako čestný host na Kolumbijské univerzitě. Jednoho večera vyrazil s Billem a Wendy kamsi na Upper West Side na koncert Micka Jaggera. Havel Rolling Stones miloval a oni milovali jeho, bubeník „Stounů“ Charlie Watts dokonce předloni v rozhovoru pro Hospodářské noviny řekl, že Havel byl jediný politik, který se mu kdy líbil. „To asi proto, že on tak docela politik nebyl, že?“ dodal potom.

A tak Luersovi a bývalý československý prezident sedí na koncertě a Jagger jako by zpíval přímo pro ně. Bill je unavený, má za sebou dlouhý let, snad z Japonska.

Havlovi, kterému je v té době sedmdesát a potýká se s vážnými zdravotními problémy, říká: Václave, pojedu dneska dřív domů, nechceš se připojit? „Nikdy nezapomenu, jak se zatvářil. Jako by absolutně nechápal, o čem mluvím. Proč by měl proboha chodit z koncertu dřív domů?“

 

O cestě Václava Havla do USA, kterou Luers pomáhal organizovat, čtěte zde.