Prázdniny s Putinem

Nikdy netušíme, kdy se objeví – říká mi drobný, vysušený stařík s tváří spálenou sluncem. „Ale že je tady, to poznáme hned. Nebe se skoro zatmí vrtulníky!“ povídá a slovo „vrtulník“ působí nepatřičně v kulisách, v nichž jako by se zastavil čas.

Stojíme na břehu Jeniseje, v kraji odlehlém tak, že si to Evropan nepřivyklý sibiřským dálavám ani nedokáže představit.

Je to už pár let. Půl dne jsme se sem kodrcali v gazíku, pak přestoupili do motorového člunu, který nás donesl až sem, ke dvaasedmdesátiletému tuvinskému pastevci Dukar-oolu Maskyr-oolovi. Pan Maskyr-ool býval jedním z obyčejných sibiřských dříčů – většinu života kočoval se svým stádem krav, ovcí a koní na léto do hor, aby se blíže k podzimu vrátil dolů k řece.

V jeho mládí tu bývala ta nejmalebnější dolina řeky Jenisej, jenže pak přišli sovětští plánovači a vybudovali zde Sajano-šušenskou přehradní nádrž. Její vodní hladina je všude kolem, samotná hráz se však nachází v sousedním Chakasku. S 6 400 MW přesahuje trojnásobně kapacitu našeho Temelína a je tak nejvýkonnější vodní elektrárnou v Rusku. Sovětská moc tu kdysi slibovala ráj na zemi – šťastné pionýry plavící se na výletních parnících jenisejského moře a nekonečné příděly elektřiny zdarma.

Z komunistických slibů však nezbylo nic. Elektřiny je dnes v Tuvě nedostatek a je jedna z nejdražších na Sibiři. A sami Tuvinci přišli o ta nejmalebnější místa své vlasti, zatopila je voda. A s nimi skythská i turkická pohřebiště a další, nikdy pořádně neprozkoumané památky dávného osídlení.

 

A fotili a fotili

V uválených tesilkách, kostkované termokošili a rozšmajdaných holínkách tak sice nevypadá, ale Dukar-ool Maskyr-ool je místní celebrita. Seběhlo se to 3. srpna 2009. Starý pastevec vypráví o tom životním přelomu špatnou ruštinou: „Kousek od naší boudy zastavily tři čluny a chlapi, co z nich vystoupili, se hrnuli rovnou k nám. Nejdřív jsem myslel, že jsou to geologové, pak jsem ale nevěřil vlastním očím. Mezi nimi Putin. Putin! Putin a Šojgu. Prý jestli si můžou půjčit koně. Jasně že jo, řekl jsem. A pak tady Putin jezdil sem a tam. Kolem něj houf fotografů. Nakonec se svlékl do půl těla a ti ho fotili a fotili. A fotili.“

Ten obrázek obletěl svět a zná ho každý. Polonahý Vladimir Putin ve slunečních brýlích ukazuje svaly. Býval tehdy ruským premiérem, ale jen na chvíli, v květnu 2012 se zase vrátil do nejvyšší funkce.

Tady, v zapadlém koutě Ruska, který vlastně Ruskem ani pořádně není, systematicky vznikala machistická image ruského prezidenta. Polonahý Putin na koni. Polonahý Putin s kulovnicí v rukou. Polonahý Putin plave motýlka. Polonahý Putin chytil štiku. Polonahý Putin ve slunečních brýlích chytá bronz.

Vladimir Putin se rád stylizuje do nebojácného chlapáka, který je v divočině doma a umí si své okolí podmanit. A nikdy mu v tom nepřekáží žádná žena. Od té doby, co se rozvedl s matkou svých dcer Ljudmilou, už – alespoň na veřejnosti – vyhledává výhradně a pouze mužskou společnost. Centrální roli v ní hraje Sergej Kužugetovič Šojgu, současný ministr obrany Ruské federace.

Šojgu z Tuvy, tohoto bohem zapomenutého kraje na rusko-mongolské hranici, pochází. Narodil se tuvinskému otci a ruské matce původem z ukrajinského Luhansku, kde trávíval letní prázdniny. Zatímco tatínek to dotáhl pouze na sekretáře oblastního komitétu Komunistické strany Sovětského svazu, Sergej se stal nejdéle sloužícím ruským ministrem. Začínal na ministerstvu mimořádných situací, kde si vydobyl respekt coby mediálně nejznámější ruský záchranář. Jako jediný široko daleko přežil ve vysoké funkci přechod moci od Jelcina k Putinovi.

Po krátkém intermezzu v úřadu gubernátora Moskevské oblasti byl v roce 2012 povolán do funkce ruského ministra obrany. A nejpozději od té doby se o Šojguovi mluví jako o jednom z nejvlivnějších lidí Ruska. Až teprve nyní, v době invaze na Ukrajinu se objevují nepříliš potvrzené zprávy, že Šojguova hvězda nějak pohasíná.

V každém případě se zdá, že tandem Putin–Šojgu se upevnil právě zde, na jižní Sibiři. Už v létě 2007 obletěly svět fotografie, jak si Putin, Šojgu a monacký princ Albert II. užívají rybaření v Tuvě. Od té doby se sem Vladimir Putin vracel pravidelně, vždy v doprovodu svého místního vlivného průvodce. Občas přibrali i dalšího parťáka, třeba šéfa FSB Alexandra Bortnikova. Ale zdá se, že nejlépe bylo těm dvěma spolu samotným – Putinovi a Šojguovi. Často se u toho svlékali a rádi se při tom fotili. A to přesto, že Šojguova figura za tou Putinovou dost zaostávala.

„Když s projížďkou skončil a fotografové docvakali, přišel Putin k mému synovi Aldyn-Cherelovi a věnoval mu svoje hodinky. Když to viděl Šojgu, sundal ze zápěstí ty svoje a daroval je mně. Putin ale pokračoval – odepjal si od opasku svůj lovecký nůž a dal ho synáčkovi. Šojgu to po něm zopakoval a jeho nůž jsem dostal já,“ vzpomíná dojatě Dukar-ool Maskyr-ool a jeho dnes už dvacetiletý syn, kterému tu od té doby nikdo neřekne jinak nežli „Putin“, mu pomáhá s překladem z jejich mateřské turkické tuvinštiny. Otci se na levém zápěstí stříbřitě třpytí chronometr RADO s původní cenou 3 000 eur. Částka v tomto nejchudším koutě Ruska tak nepředstavitelná jako paláce Kremlu.

Ciferník ukazuje skoro osm hodin večer, 2. srpna. Jsme tu včas, od toho osudového setkání uběhlo přesně na den deset let... Katalogová hodnota švýcarských Putinových hodinek, které dostal Aldyn-Cherel, byla něco přes 8 000 eur, dnes, s touto legendou v pozadí, by však přišly někde na aukci na mnohem, mnohem víc. Naštěstí mají pastevci dost rozumu na to, aby je ve své chatrči na břehu Jeniseje, kde ani není proud a vaří se na otevřeném ohništi, neukrývali. Jsou prý na bezpečném místě nějakých 170 kilometrů odtud, u příbuzných, v hlavním městě Tuvy, v Kyzylu.

 

Samostatná republika

Je trochu zvláštní, že za místo svých pravidelných medializovaných dovolených si Vladimir Putin vybral právě Tuvu. Protože tahle jihosibiřská republika o velikosti dvou republik našich má v Rusku víc než kontroverzní pověst.

Začněme z toho lepšího konce: Tuva je považována za takové malé ruské Mongolsko. Po právu – vyjma jazyka Tuvinci s Mongoly v mnohém sdílí kulturu i historii. Až do roku 1914 byla Tuva součástí čínského impéria, a protože si ani car Mikuláš II. netroufl otevřeně porušit mezinárodní dohody, velmi opatrně ji přijal pouze pod svůj protektorát. Sovětští bolševici zase nechtěli vyvolat otevřenou roztržku se svými mongolskými soudruhy, kteří si nárokovali Tuvu coby své území. Tudíž v Moskvě v roce 1921 podpořili vznik samostatné republiky Tannu-Tuva.

Samostatnost to však byla velmi formální a uznaná pouze Sovětským svazem a Mongolskem. A trvala rovných 23 let. V roce 1944 si už sovětský vládce Josif Stalin žádné servítky vůči Mongolům ani mezinárodnímu společenství brát nemusel a Tuva byla plně začleněna, jako jedno z posledních území, do Sovětského svazu. Nepodařilo se jí získat status republiky, nýbrž o řád nižší úroveň, stala se Tuvinskou autonomní oblastí Ruské federace. Ve srovnání se svými sibiřskými sousedy nicméně byla Tuva nedotčená ani rusifikací, ani pravoslavím.

I když se Sověti činili, přesto se jim nikdy tak úplně nepodařilo vykořenit dávné šamanistické a i novější, lamaistické tradice. Právě šamanismus, spolu se souvisejícími zpěvy a buddhismem, se stal po rozpadu SSSR obchodovatelnou značkou a Tuva si vysloužila brand „Země šamanů“. Na toto – a také na ztepilou figuru drsného ruského prezidenta – se ostatně snaží cestovní kanceláře nalákat do země turisty. Ruská státní agentura Rosturism dokonce letos začala propagovat zájezdy pod názvem Sibiřské prázdniny po stopách Vladimira Putina.

Patrioticky naladěným cestovatelům nabízí 1 200 kilometrů dlouhý okruh z Krasnojarsku přes Chakasko až do Tuvy. Turisté smějí nakouknout do zamilovaného kraje svého prezidenta. Rozhodně ne však na místa, kam Vladimir Putin doopravdy jezdí. Ta jsou samozřejmě vyhrazena jen a jen jemu.

 

Kletba ohnivé vody

Jenže vedle líbivého pozlátka pro spirituální turisty má Tuva v Rusku ještě jinou pověst. Je totiž o koňskou délku v čele všech ošklivých statistik. Tedy bývala v době, kdy ruský stát ještě statistiky zveřejňoval. Tuva beznadějně vedla v počtu vražd – na začátku tisíciletí to bývalo hrozivých osmdesát na 100 000 obyvatel (pro srovnání – celoruský průměr je asi deset, český méně než jedna a nejvyšší počet vražd na světě je v Salvadoru s 82,8 zavražděného na 100 000 obyvatel). Tuva je na špici i v počtu sebevražd, v počtu sebevražd mladistvých, v míře nezaměstnanosti i v míře chudoby. Sami Tuvinci pak o sobě trochu s úsměvem, trochu s hrdostí mluví jako o „chirurzích bez diplomu“. Tady totiž nejsou žádné rvačky, zde se spory řeší bodnutím nožem.

Je však potřeba dodat, že veškeré násilí je v Tuvě pácháno skoro výhradně v opilosti. Ohnivá voda stojí za vším. Ještě na začátku dvacátého století znali Tuvinci jen slabé alkoholické nápoje ze zkvašeného mléka, dostupné byly jen v sezoně a v omezeném množství. S příchodem Rusů se vše změnilo. Vodka byla náhle dostupná v celých sudech a podobně jako s původními Američany, i s tuvinskými kočovníky udělala své. Vesničtí obyvatelé oblíbeného Putinova regionu se tak dožívají nejnižšího průměrného věku v celém Rusku: ženy 56,7 a muži pouhých 51,7 roku.

V Tuvě také roste, coby plevel, ta nejkvalitnější marihuana. Dřív jí místní nevěnovali pozornost, ale když se v osmdesátých letech začali vracet s novými zkušenostmi vojáci z Afghánistánu, rozjel se byznys s hašišem ve velkém. Tak, že pro trávu na Sibiři používají synonymum „tuvínka“. Podle ruských opozičních novin Novaja Gazeta lze odhadnout výměru marihuanových polí na 70 000 hektarů a pro celé vesnice se sběr drogy stal důležitým příjmem. Na pole vyrážejí školáci i důchodci. Ostatně za pašování hašiše byl v roce 2007 odsouzen i bratr bývalého tuvinského premiéra.

Tuva, coby nejchudší a vysoce násilný region, prostě v Rusku nemá příliš dobrou pověst. Řečeno velmi eufemisticky. Je to také jediná oblast na celé Sibiři, kde Rusové nemají početní většinu. Ještě v roce 1991 zde byli Rusové zastoupeni jednou třetinou, po třiceti letech od rozpadu Sovětského svazu tvoří Rusové v Tuvě pouhých šestnáct procent. A stále jich tu ubývá. Ve volbách zde však vítězí s více než 90 procenty Vladimir Putin, větší míru podpory na Sibiři nemá nikde. Avšak pod povrchem v Tuvě stále dýchá nacionalismus a separatismus. Těch třiadvacet let formální státní samostatnosti udělalo s identitou národa své.

 

Krev Tuvy

Západ Tuvy tvoří neprostupná nedotčená tajga, která se táhne stovky kilometrů až do Burjatska, zatímco střed a západ země pokrývá step a vysokohorská tundra Sajanských hor. Z čarokrásné přírody zde sem tam trčí jizva způsobená sovětskými pokusy o industrializaci – azbestové výsypky, kobaltový, měděný či zlatý důl. Nehledě na velké socialistické plány se Tuvu nikdy nepodařilo propojit se zbytkem Sibiře železnicí. Co nedokázal Stalin, Chruščov ani Brežněv, o to se pokouší Vladimir Putin. Doposud velmi neúspěšně. Na sklonku roku 2011 slavnostně zatloukl symbolický zlatý hřeb do pražce, který měl symbolizovat stavbu století – železnici, která by spojila Tuvu s transsibiřskou magistrálou.

Důvod byl jasný – v Tuvě se nacházejí jedny z největších světových zásob nejkvalitnějšího koksovatelného uhlí a vlak je jediný dopravní prostředek, který je odsud může dostat.

Dráha měřící 411 km měla být uvedena do provozu v roce 2016. Pár dní po slavnostním zahájení stavby kraj postihlo zemětřesení. Pověrčiví Tuvinci stavbu železnice nenávidí, protože se důvodně bojí, že jejich zemi zničí. A tak se v kraji rozšířila legenda, že Putin se tím hřebem trefil do oka ducha země a rozhněval ho. Za pár dní ten zlatý hřebík někdo ukradl a přes všechnu pompu nevznikl za posledních jedenáct let ani jediný kilometr kolejnic…

Možná i proto, že Rusko mělo tou dobou docela jiné starosti. Nejdříve na jaře 2014 ruská armáda anektovala Krym, záhy začala na východě Ukrajiny podporovat separatisty, posléze aktivně vstoupila do občanské války v Sýrii, na sklonku roku 2020 ruské jednotky pomohly zchladit arménsko-ázerbájdžánskou válku o Náhorní Karabach. A Sergej Šojgu se stal tváří těchto ruských vojenských úspěchů. Ač formálně žádný vztah k rodné Tuvě neměl, stal se jejím neoficiálním vládcem a patronem. Vznikl zde jeho kult, kdy je mnohými považován za reinkarnaci legendárního Čingischánova vojevůdce Sübeteje.

Z takřka neomezeného armádního rozpočtu začal Sergej Šojgu rodnou zemi podporovat. Po svém, samozřejmě. Do Tuvy, která byla po rozpadu SSSR demilitarizována, nechal dislokovat 55. motostřeleckou brigádu, vybudovat kadetské učiliště, postavit nové silnice. Za peníze, které do nejchudšího regionu Ruska tečou z ministerstva obrany, však Tuvinci začínají platit hodně krvavé splátky. Od vypuknutí války na Ukrajině 24. února 2022 jsou to právě oni, kdo mají v rámci ruské armády největší ztráty. Podle opozičního serveru The Moscow Times šlo v půlce srpna minimálně o 146 padlých na 100 000 tuvinských mužů ve věku mezi 18 a 45 lety. Je to zdaleka nejvíc, s odstupem pak následují Burjaté a Dagestánci, vojáci z dalších chudých regionů Ruska.

V květnu letošního roku pak nechal Sergej Šojgu postavit v hlavním městě Tuvy, v Kyzylu, na soutoku Malého a Velkého Jeniseje, šestnáct metrů vysokou sochu Buddhy. Tu nejvyšší v celém Rusku. Má to snad být pokání? Z polonahých fotografií, které si Sergej Šojgu pořizuje se svým přítelem prezidentem, přece víme, že oba nosí na řetízku na krku pravoslavný křížek.

Nedávno, snad vlivem v Rusku populárních myšlenek v duchu euroasijství, pak přišel Sergej Šojgu s nápadem. Železnice do Tuvy nakonec opravdu bude! Nesmí zde však skončit jen jako větev transsibiřské magistrály, nýbrž musí propojit Sibiř s Čínou.

Putin s Šojguem se rádi prezentují jako ošlehaní zálesáci, kteří milují divočinu, sněžné leopardy, ostatně i do znaku své vládnoucí partaje Jednotné Rusko si, coby symbol, vybrali medvěda. O Tuvě se pak ruský prezident opakovaně vyjádřil jako o „zemi nadpozemských přírodních krás“. Jestli však existuje jeden zaručený způsob, jak tuto zemi vydrancovat a zničit, bude to železnice, která ji propojí s čínskými investory. Ostatně do Pekingu je to odsud dvakrát blíže nežli do Moskvy.

Sergej Šojgu i Vladimir Putin mohou jen doufat, že se k nim Číňané nikdy nezachovají tak, jako se oni sami zachovali k Ukrajincům. Že se jich nikdy nezeptají: „Copak jste nečetli Čugučakskou smlouvu z roku 1864? Tuva je přece odedávna a navždy čínská. Copak vy to nevíte?“

 

Autor je fotograf, pravidelný spolupracovník Reportéra.