Polsko: Ve stínu dobré změny

Homepage

Proč se Polsko ocitlo na šikmé ploše? I mnozí z těch, kdo měli původně pro stranu Právo a spravedlnost Jarosłava Kaczyńského jisté pochopení, vidí, že neprovádí „dobrou změnu“ slibovanou ve volebních heslech. Polští konzervativci jsou nicméně součástí širšího proudu: jeho nástup je důsledkem iluzí západních liberálů a jejich odtrženosti od jedné části společnosti – té části, která se nyní bouří.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Nenávistné projevy v parlamentu, slova o velezradě i obvinění z autoritářství. Mohutné protivládní demonstrace na straně jedné, zastánci kontroverzních kroků vlády na straně druhé. Nynější Polsko se nachází v neblahé situaci. Jak se do ní vlastně dostalo? 

Prvním signálem byly prezidentské volby na jaře 2015, v nichž zvítězil tehdy málo známý právník Andrzej Duda ze strany Právo a spravedlnost. Právě v tu chvíli se začala drolit vláda zdánlivě úspěšné liberální vlády Občanské platformy – zdánlivě úspěšná byla proto, že ve snaze neprovokovat veřejné mínění hlubokými, ovšem potřebnými reformami promarnila řadu let prosperity.

Dudovo vítězství bylo předzvěstí úspěchu strany Právo a spravedlnost (PiS) v parlamentních volbách o pár měsíců později. Mnozí, včetně mne, tehdy chtěli dát nové vládě kredit – navzdory období předchozí vlády PiS v letech 2005–2007, které se sice vyznačovalo rétorikou radikální obrody, ale vedlo k morálnímu a politickému úpadku; navzdory skepsi k působení předsedy strany Jarosława Kaczyńského, proslulého směsicí trefných i alarmistických výroků doprovázených podněcováním nejtemnějších společenských nálad.

Vzpomínka na ponižující volební porážku minulé dekády byla ostatně živá i ve vedení PiS, které mezi svými stoupenci šířilo mýtus o zastavené revoluci. Není tedy překvapivé, že Kaczyński hned po vítězství před dvěma lety onu revoluci znovu s vervou rozjel.

Netrvalo dlouho, než jsem si uvědomil, že heslo „dobrá změna“, s nímž šla PiS do voleb, znamená ve skutečnosti pokus o přestavbu politického systému. Lidí podobného smýšlení, u nichž „dobrá změna“ začala budit obavy, je přitom více. A navzdory pomluvám příznivců a členů vládnoucího uskupení nehájíme ani zájmy poražených stran, ani nemáme skryté vazby na pohrobky komunismu. 

 

Páni Ústavního soudu

Abychom lépe pochopili znepokojení, které kroky nové vlády vyvolaly, je důležité podívat se na směr reforem, jež vláda v rychlém sledu zaváděla.

První přišel na řadu Ústavní soud. Pochybným způsobem a na poslední chvíli se do něj snažila své lidi dosadit i předchozí garnitura, což poskytlo konzervativcům vhodnou záminku k politizaci orgánu, jenž má být garantem ústavnosti právního řádu. „Podstata politiky Práva a spravedlnosti spočívala v tom, že znemožnila skutečnou kontrolu ústavnosti zákonů,“ řekl mi politolog Rafał Matyja. Právě on byl jedním z prvních, kteří před lety volali po obrodě Polska, dnes se však od počínání Kaczyńského strany distancuje.

Ukázkou této politiky byla novela zákona o právu shromažďovacím, kterou nový Ústavní soud potvrdil. Silnější pozici získávají takzvaná periodická shromáždění – akce, které se v den státního svátku konaly několik let po sobě, mají přednost před demonstracemi politických stran či občanských iniciativ. V praxi to znamená, že politické události v náboženském obalu – jakými jsou každý měsíc se opakující stranické připomínky letecké nehody ve Smolensku, při níž zahynul Kaczyńského bratr Lech a další polští politici – jsou více než jiné demonstrace. Jednoduše řečeno: zákon stanoví, že všechna shromáždění jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější. 

Mezi další velmi diskutabilní kroky patří zbrkle připravená reforma školství, jež v očích odborné veřejnosti vrací školu zpátky do minulého století, a také čistky v armádě, zejména odchody zkušených generálů v režii kontroverzního ministra obrany. Pozornost poutá také dosazování lidí s vazbami na PiS do podniků se státní účastí a dobytí veřejnoprávních médií. Jistěže Právo a spravedlnost není zdaleka první stranou, která usilovala o vliv v médiích, je však prvním uskupením, jež pod praporem mravní očisty a boje proti stranickosti učinilo z televizních zpráv téměř stranický zpravodaj.

Doposud posledním dějstvím tažení „vojsk dobré změny“ je kontroverzní reforma justice. Tu sice prezident Duda částečně zastavil svým vetem, čeká nás ovšem horký legislativní podzim s dalšími výbušnými návrhy – reformou tajných služeb a zákonem o vlastnictví médií. 

 

Velkolepá izolace

Příznačnou událostí byla červencová návštěva Donalda Trumpa v Polsku. Americký prezident, který se pro své postoje a výstřední jednání setkává s nepochopením partnerů na mezinárodní scéně, navštívil zemi, jejíž vláda se nachází v podobné situaci.

Bylo by jistě v pořádku, kdyby byla polská politika vůči evropským institucím a západním spojencům sebevědomá a současně pragmatická a kdyby bylo vidět zisky, jichž chce dosáhnout. Problém je, že tyto zisky nejsou v dohledu. 

O co tedy vládní garnituře jde? Zahraniční politika je zjevně vedlejším produktem a nástrojem domácích mocenských her. Střet s vnějším světem poskytuje PiS v krátkodobém horizontu taktické výhody. Představa o spiknutí zlého Bruselu a kosmopolitní opozice, které hází vlastencům pod nohy klacky, je pro Právo a spravedlnost užitečná. Umožňuje mobilizovat voliče; vzkaz z nejvyšších pater zní – vláda hájí národní zájmy a nenechá se utlačovat evropskými elitami, které ministr zahraničí Witold Waszczykowski v srpnu obvinil ze záměrné šikany Polska. 

Tímto způsobem lze vyložit napjaté vztahy mezi vládou a Evropskou komisí, jejíž kritiku vláda prezentuje jako zásah do vnitřních záležitostí země. V podobném duchu se pak využívá i téma přijímání uprchlíků. Díky krajně odmítavému postoji se PiS profiluje jako garant bezpečnosti, což má v době teroristických útoků ve společnosti kladný ohlas. Podívejte se na Německo – vyzývá šéf vnitra a poukazuje na islamistické atentáty nebo pouliční řádění levicových bojůvek v Hamburku. Bezpochyby mu nahrává, že v Evropské unii se hrozba extremismu na domácí půdě dlouhodobě podceňovala.

Otázkou ovšem je, zda už věci nezašly tak daleko, že polská diplomacie přestává být nástrojem vnitřní politiky a stává se jejím rukojmím. 

Nedávno například Jarosław Kaczyński oprášil staré téma válečných reparací, které by mělo Německo zaplatit Polsku. Zde – zdá se – platí opět stejná logika, jaká se objevila při bitvě o znovuzvolení expremiéra Občanské platformy Tuska do funkce předsedy Evropské rady: tehdy šla vláda PiS sama proti ostatním evropským státům, které Tuska chtěly. Metodou „stojíme proti všem“, za cenu zhoršení vztahů s jinými zeměmi a při nulové šanci na úspěch se vytváří kouřová clona: ta mobilizuje nacionalisty mezi stoupenci PiS a odvádí pozornost od nepohodlných záležitostí, jakými jsou výdaje na další a další akce připomínající výročí smolenské katastrofy.

Potíž je, že taková politika může zužovat manévrovací prostor a okrajovat vliv na unijní agendu, tedy zmenšovat možnosti, jak účinně hájit polské zájmy. Uvidíme to patrně již brzy při jednáních o požadavcích francouzského prezidenta Macrona: ty mimo jiné znamenají, že by se minimální mzdy řidičů polských kamionů měly dorovnávat na úroveň evropské země, kterou projíždějí, což by mohlo zlikvidovat polské dopravní firmy. 

Macron objel koncem srpna země střední Evropy – Polsko ovšem vynechal… 

 

Shnilý Západ

Vysvětlovat zahraniční politiku nynější polské vlády tím, že jde jen o nástroj domácí politiky, je ovšem nakonec tou optimističtější variantou. Důkladné pozorovaní projevů straníků a přívrženců PiS vyvolává občas znepokojivý dojem, že jde o něco hlubšího. 

Ve straně Jarosłava Kaczyńského se totiž dnes ozývají hlasy vyzdvihující zdravé Polsko stojící proti zkaženému Západu; objevuje se jakýsi zvláštní okcidentalismus, který souzní s míněním radikálnější části veřejnosti.

Představa o odlišnosti polské cesty se přitom v rétorice PiS objevovala již dříve. Po prohraných volbách roku 2011 zazněla z úst předsedy slova „přijde den, kdy ve Varšavě budeme mít Budapešť“: šlo o narážku na zdroj jeho politické inspirace – o pár let později na konferenci v polské Krynici hovořil společně s maďarským premiérem Viktorem Orbánem o konzervativní revoluci, která by měla vzejít z východní části Unie.

Časem tyto výroky nabraly na intenzitě, jako by se právě rozbíhal civilizační konflikt. Nyní už nikoho nepřekvapují hesla typu „Evropská unie je levičácký spolek. Západ kontinentu je dekadentní a oproštěný od hodnot. Unijní vlajka je pouhým kusem hadru“. (Karikatura Západu je vcelku vděčným terčem, mimo jiné proto, že jako každá karikatura zahrnuje i pravdivé prvky, politickou korektností počínaje a potížemi s integrací přistěhovalců konče.) 

Odsuzování Západu – příznačně s výjimkou Spojených států, respektive Trumpových Spojených států – se přitom transformuje i do útoků na domácí politické oponenty. V době posledních protivládních protestů označil ministr obrany Antoni Macierewicz občanské aktivity za součást mezinárodní operace a hybridní války proti Polsku, na níž se podílejí cizí síly. Ve dnech, kdy vrcholily demonstrace proti reformě soudnictví, se na Twitteru, jenž se stal významným bojištěm politické války, rozjela akce snažící se tyto protesty diskreditovat: tvrdilo se, že jde o astroturfing, tedy marketingový postup, který uměle vyvolával dojem spontánní reakce. Podobné obvinění se objevilo i v hlavních vydáních zpráv veřejnoprávní televize. 

Za zlomyslného strůjce odporu vůči polské vládě bývá v nacionalistických kruzích označován americký miliardář maďarského původu George Soros. Objevují se také slovní útoky na adresu neziskových organizací: je to týž sňatek politické propagandy a spiklenecké mentality, jaký známe z Ruska či Maďarska a ovšem také České republiky, kde se v roce 2014 objevila konspirační teorie, že protesty proti prezidentovi Zemanovi organizovalo americké velvyslanectví.

Není stále vyloučeno, že boj Kaczyńského se Západem je spíše účelový nežli upřímně ideologický. Když letos na jaře francouzská prezidentská kandidátka Marine Le Penová naznačila, že by uvítala účast polské vlády při demontáži EU, předseda strany se proti ní jednoznačně vymezil. Nicméně emoce, které PiS vyvolává ve společnosti, nechávají ve veřejném životě hluboké stopy. Polská vládní strana si zahrává s živlem, který se jí může snadno vymknout z rukou – stejně jako tomu bylo se sázkou bývalého britského premiéra Davida Camerona na to, že referendem o setrvání v EU posílí svou pozici, aniž by země z Unie skutečně vystoupila. 

Polákům prostě nakonec může zbýt velkolepá izolace.

 

Špatné svědomí liberálů

Právo a spravedlnost se stalo vlastní vinou snadným fackovacím panákem pro liberály. Strana podněcuje nacionalistické nálady, podle názoru již citovaného politologa Matyji se dostává za hranu demokratické soutěže. Avšak soustřeďovat se pouze na řádění polských konzervativců může vést k jistému druhu intelektuální slepoty. Chceme-li zodpovědět otázku položenou na začátku tohoto článku, pak výčet prohřešků polské vládní strany není zdaleka dostačujícím důvodem nynějšího stavu Polska. Opravdovým otcem úspěchu PiS je totiž liberální konsenzus předchozích dekád.

 V knize „Červeň, Bělost a Modř“ popisuje norský publicista a politolog Asle Toje své cesty napříč Evropou, při nichž se zamýšlí nad budoucností demokracie na kontinentu. Na své trase se dává do hovoru s bezdětnými Řeky v zemi zmítané krizí, s německými socialisty, se Švédy, kteří se hromadně stěhují z imigrantských čtvrtí, irskými vlastenci a sociálně slabými v Glasgow. Jako novodobý poutník se vydává do nezaměstnaností sužovaného Španělska a nebezpečných pařížských předměstí – a také kosmopolitního středu kontinentu v Bruselu. 

Toje líčí společenskou a politickou krajinu po desetiletích vládnutí liberalismu – a není to právě optimistický pohled. Vidí unavený kontinent, který je vzdálený ideálům, existenčně znejistělý a potýkající se se sociálními a demografickými problémy. V příkrém rozporu s tímto stavem věcí pak zůstává paralelní svět eurokratů, mnoha médií hlavního proudu či účastníků konference ekonomů a byznysmenů ve švýcarském Davosu, „člověka davoského“, jak to Toje pojmenoval. Právě tento svět ještě plně nepochopil, že vítězství globalizace a liberalismu není jisté. Zubatá kola historie se totiž zase dala do pohybu a jimi prosazované hodnoty nemají – a možná dokonce nikdy neměly – ohlas ve všech vrstvách společnosti. Propast mezi těmito světy je o to dramatičtější, že na jedné straně je jakýsi dost možná utopický sen a na straně druhé tvrdá realita dnešní Evropy.

Nárůst toho, co mnozí novináři a intelektuálové ve své lenosti souhrnně označují za populistické strany, je nevyhnutelným následkem onoho střetu vize s realitou. V celém euroatlantickém prostoru pozorujeme jakousi lidovou, konzervativní vzpouru proti elitám, zavedeným institucím, globalizaci a společenskému a ekonomickému řádu. Jsme svědky kulturního boje, který se v poslední době projevil ve volbách v různých evropských zemích.

 

Jak do toho zapadá Polsko? 

Jde vlastně o místní variaci na toto celosvětové téma, přičemž nemalý význam má nejnovější historie. Zdejší společnost – tak jako společnosti v jiných bývalých sovětských satelitech – zažila šokový přechod z komunismu do kapitalistického a liberálního řádu. Očekávalo se od nás, že během krátké doby nejen provedeme transformaci politického a ekonomického systému, ale navíc stihneme podlehnout stejným – občas pochybným – kulturním trendům. Sotva jsme znovu získali nezávislost, měli jsme si osvojit evropský federalismus. Krátce poté, co jsme si vybojovali svobodu slova, zaklepala nám na dveře politická korektnost. Naivita těchto očekávání se dnes jeví jako monstrózní. Jistě se část společnosti snažila dohnat ve všem Západ. Jenže pak zde byli i ti, kteří v sobě neměli touhu napodobit ve všem západní svět – a právě oni se v určité době ocitli mimo hlavní kulturní proudy; mohli se právem považovat za opuštěné.

Tyto bezprizorní voliče dnes PiS a ostatní takzvaně populistické strany přijaly pod svá křídla: hrají vlastně roli novodobé levice bojující proti stávajícím pořádkům. Jsou-li v médiích označovány za extrémní pravici, vypovídá to spíše o odtrženosti od reality těch, kteří nálepkují, než o povaze těchto uskupení. Přesně z tohoto důvodu vyznívají apely o obraně demokracie u mnoha lidí do ztracena. Voliči Práva a spravedlnosti se totiž právem ptají: „Obrana demokracie? Však i my jsme součástí toho dému, tedy lidu, který dává stranám mandát k vládnutí, a to je naše vláda.“ Prostřednictvím PiS v Polsku, Miloše Zemana v Česku nebo Donalda Trumpa v USA se tato část společnosti dostala symbolicky k moci a získala pocit prestiže. 

A právě zde se skrývá tajemství úspěchu polských konzervativců. Ústavnost, respektive neústavnost jejich reforem je přitom poněkud jinou otázkou.

 

Autor je polský publicista a překladatel žijící v současné době v České republice. Píše pro polská, česká a norská média.

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama
Advertisement

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement