Pomalá krása

V rodném jazyce Volkswagenu ID. Buzz existují dvě krásná slova, která dobře vyjadřují cestování tímto pozoruhodným vozem: Aufmerksamkeit a Geduldigkeit, tedy pozornost a trpělivost. Toto auto totiž skutečně budí pozornost všude, kde se s ním objevíte. A ano, cestování vyžaduje zvýšenou dávku trpělivosti.

Když byl v lednu poprvé v Česku představen ID. Buzz, jel jsem se s ním na půl hodinky projet po pražském Karlíně, Libni a přilehlých čtvrtích. Bylo to zajímavé, ale jestli Buzz funguje jako skutečné rodinné auto, jak jej výrobce prezentuje, za takovou chvilku zjistit nelze. A tak vznikl plán: vyrazit s elektrickou dodávkou na jarní prázdniny do Švýcarska. Čtyři cestující, hromada zavazadel, lyže a snowboardy, prostě cesta se vším všudy.

Trasa od nás z domova do střediska Laax měří bezmála sedm set kilometrů, což je dostatečná vzdálenost na to, aby se dalo naplno vyzkoušet, co taková rodinná elektromobilní výprava obnáší. A těch zážitků bylo nakonec docela dost.

 

Festival tatarů Praha

Večer před cestou jsem chtěl dobít baterii na sto procent, abychom dojeli na začátku co nejdál. Auto nabízí velmi praktickou službu, v navigaci ukazuje veškeré dobíjecí stanice v okolí. U každé vidíte jejich kapacitu i to, zda je právě volná, nebo obsazená. Nebo, přesněji, zda je do ní někdo napojen, nebo ne. V čem je ten rozdíl? V chování řidičů s klasickými spalovacími motory.

V pátek kolem desáté večer objíždíme s dcerou nabíječky u nás na Vinohradech. V první je jedno auto zapojené a druhá zásuvka porouchaná. Další jsou v pořádku a nikdo se v nich nenabíjí. Ale také se k nim nelze postavit, protože u nich parkují běžná auta. Co na tom, že je místo viditelně označeno jako vyhrazené pro elektromobily? Proč by měli řidiči hledat místo jinde, když tady bylo volno? Že si někdo jiný nemůže „natankovat“, je evidentně netankuje.

Tohle se opakuje asi čtyřikrát za sebou – další nabíječka v mapce, další vteřiny napjatého očekávání a další dva tataři z obou stran nabíječky. Napadá mě, jak by ti samí asi vyváděli, kdyby jim někdo zaparkoval třeba před garáž nebo vjezd do dvora. Obsazování míst u nabíječek není jen doménou legendárně arogantních Pražanů, vidíme tam i auta s brněnskou, pardubickou či plzeňskou značkou.

Nakonec najdeme volnou nabíječku u radnice městské části, dobijeme do sta procent a jsme „ready“ na další den. Výprava může začít.

 

 

Příliš dlouhé lyže

Část výpravy – konkrétně moje lyže – ovšem jede jiným spojem. Buzz je, vzhledem k celkovým rozměrům, uvnitř až nečekaně prostorný. Je to dáno tím, že nepotřebuje mít vpředu prostor pro velký motor, tak jako to mívají klasická auta.

V zadních sedačkách ale není „tunýlek“, kterým by bylo možné protáhnout lyže nebo jiné dlouhé předměty. Nedají se prostrčit ani pod sedačkami nebo položit vedle nich. Jedinou možností je položit lyže „naštorc“ do kufru auta. Lyže a snowboardy potomků se tam bez problémů vejdou. S trochou snahy se nakonec dají stejně umístit i lyže mé ženy. Moje už se tam ale nevejdou, minimálně ne tak, aby je neměly děti na zadních sedačkách vytrčené vedle hlavy. To by mi nepřipadalo zrovna praktické, a už vůbec ne bezpečné.

Druhou možností by bylo nainstalovat rakev na střechu, což se mi ovšem nechtělo. Jednak proto, že jsem za poslední léta, kdy jezdíme na hory většinou starým Mercedesem R, trochu zlenivěl a lezení na střechu odvyknul, protože se nám dovnitř vejde úplně všechno. A hlavně proto, že jsem si nechtěl zvýšit odpor vzduchu, tím pádem i spotřebu a zkrátit si tak dojezd auta. Což se později ukázalo jako docela prozíravé.

Naštěstí jsme jeli ještě s kamarády a do jejich klasické dodávky Mercedes V se jedny, dvoje i vícery lyže navíc vejdou celkem bez problémů.

Tenhle „lyžařský problém“ by se ovšem měl v dohledné době vyřešit. Chystá se totiž delší verze Buzze, která bude mít šest nebo sedm míst. „Pokud bude v autě šest míst, budou ve třech dvojicích za sebou. Takže mezi nimi bude prostor odzadu až dopředu,“ říká Martin Pokorný, muž, který má v české pobočce Volkswagenu na starosti školení v oblasti nových vozů. Až bude mít auto takovou uličku uprostřed, neměli by mít problémy dokonce ani profesionální sjezdaři se svými ultradlouhými lyžemi.

 

Cesta plná úsměvů

Když si do Buzze sednete, po chvíli si všimnete, že přitahujete pozornost. Chodci i řidiči ostatních aut na vás koukají, občas někdo ukáže palec nahoru nebo zamává. A skoro všichni se na vás usmívají.

Před lety jsem dva dny jezdil po Praze zářivě červeným kupé Rolls Royce Wraith. Naprosto nepřehlédnutelné auto, za kterým se lidé automaticky otáčejí. Přesto těch reakcí nebylo tolik jako se žluto-bílým Buzzem. Snad je to tím, že se design inspiroval legendárním Volkswagenem Transporter první generace, který se začal sériově vyrábět v roce 1950 a k jehož oblibě významně přispělo hnutí hippies. Neznám prakticky nikoho, komu by se ten sympatický zaoblený busík z padesátých let nelíbil.

Elektrický pravnuk budí po sedmi desetiletích podobné emoce. Zřetelné to bylo už na dálnici směrem k hranicím a pokračovalo to i dál cestou po Německu a Švýcarsku. Jelikož elektrickým autem jedete spíš pomalu – k čemuž se ještě dostaneme –, ostatní auta vás většinou předjíždějí. Takže vidíte, jak se na vás spolujezdci otáčejí. A protože na těch sedadlech spolujezdce ještě pořád ve většině případů sedí ženy, mohu s klidem prohlásit, že tolik dam jako na téhle cestě se za mnou neohlédlo za celý můj život.

Zvědaví jsou ovšem i muži. Na benzinkách jsem odpovídal na otázky, kolik to auto stojí, a zklamával dotazující odpovědí, že nevím, protože ho mám jen půjčené. Na semaforech si auto prohlíželi. A v hotelové garáži se se mnou postupně dalo do řeči o „Buzzovi“ hned několik chlápků různé národnosti i věku.

Myslím, že i kdyby člověk vyrážel na cestu naštvaný a rozmrzelý – což tedy nebyl můj případ –, ta vlna pozitivního zájmu by mu nutně musela zlepšit náladu.

 

Kam nás to doveze

Největším tématem při diskusích o elektromobilech je vždycky dojezd a dobíjení.

Zastánci jízdy na elektrický pohon poukazují na to, že lidé v drtivé většině dnů v roce najedou spíše jen desítky kilometrů. Pak není problém dobíjet buď přes noc, nebo během pracovní doby – samozřejmě, pokud máte kde. A na cestu na lyže do Alp nebo k moři do Chorvatska – což bývají nejčastější dovolenkové destinace, pro něž se auto využívá – přece lze počítat s nějakou tou hodinou navíc.

Příznivci klasických spalovacích motorů namítají, že si přece nepořizují auto na to, aby pak na delších cestách prozevlovali spoustu času při nabíjení, případně krkolomně sestavovali trasu od nabíječky k nabíječce.

Sestavování trasy nicméně s Buzzem není třeba. Auto má v navigaci všechny nabíjecí stanice, u kterých se může dobíjet. Pokud k němu máte kartu We Charge, kterou Volkswagen nabízí ke všem elektrickým modelům ID, a tedy i k ID. Buzz, je těch dobíjecích stanic 340 000 po celé Evropě. Palubní počítač zároveň po zadání cíle cesty do navigace sám „vymyslí“ optimální plán, kudy jet a kde dobíjet, aby byla cesta co nejhladší.

Při odjezdu z Prahy nám navigace ukazuje dvě dobíjecí zastávky u takzvaných „hyperchargerů“ v Německu. To jsou vysoce výkonné nabíječky, které mají mnohokrát vyšší výkon než ty, které byly obsazené bezohlednými řidiči u nás v okolí.

Jenže to byl výpočet pro bezvětří a pro nízkou rychlost. Když ovšem jedeme po D5 směrem k hranicím, fouká celou dobu silně proti. Dojezd se tak o dost zkrátí a auto si spočítá, že by bylo ideální poprvé nabít už u velké pumpy na Rozvadově. Tam bývá v den začátku pražských jarních prázdnin většinou hlava na hlavě. Je to tak i tentokrát, u rychlé nabíječky ovšem vidím volný slot a nabíjení vyjde tak akorát nastejno s frontou a občerstvením v tamním McDonaldu. Tři čtvrtě hodiny celkem, dobito opět do sta procent jako na začátku a vzhůru přes hranice.

Coby elektro nováček jsem měl samozřejmě mírné obavy z toho, jak to s rychlonabíjením zvládnu. První pokus bez problémů. Jednak si už před odjezdem nabíjení oblíbila třináctiletá dcera, která se stala samozvanou „plug-in ředitelkou“ výpravy, ovládání chargeru se ovšem zdá být tak jednoduché, že ho zvládnou i nepříliš technicky zdatní jedinci mého typu. Pokud se ovšem neobjeví nějaký problém.

Na ten narážíme hned u další dobíjecí stanice Dassfeld na okraji města Siegenburg. Navigace ukazuje volný hypercharger s dobíjecím výkonem 300 kW. Přijedeme, zapojíme… A nic. Chvíle zkoušení a přemýšlení, co děláme blbě. Ukazuje se, že nic, nabíjecí stojan prostě nefunguje. Zkusíme druhý vedle, s deklarovaným polovičním výkonem, a ten běží. Můžeme tak o pár minut později poradit krajanům, když se marně snaží u „třístovky“ zprovoznit dobíjení elektrického Superbu iV. Kafe v přilehlé benzince není špatné, a tak se dá čtyřicetiminutová pauza celkem přečkat, byť to je jen 140 kilometrů po minulé zastávce.

Mimochodem, zajímavé je, jak rychle si vás svět nabíječek ochočí. Po dvou dobíjeních už v autě řešíme, zda je ta příští „třístovka, což by bylo super“, nebo „dvoustovka“, případně „jenom stopadesátka“.

Naše třetí nabíječka v Memmingenu je zmiňovaná „třístovka“, což vyvolává u již lehce unavené posádky nadšení. Přece jen jsme na cestě už sedm hodin, protahují ji nejen pauzy na nabíjení, ale také o dost pomalejší jízda než obvykle. Držím se kolem sto třiceti kilometrů v hodině, spíše pod. Jak se později dozvím od experta Martina Pokorného, i to možná bylo zbytečně moc. V Memmingenu je ovšem pěkné slunečné jarní odpoledne, personál v benzince příjemný (jeden z obsluhujících by si prý chtěl koupit právě takové auto, jakým jedeme my), a tak stále vítězí dobrá nálada.

Navíc je potřeba říct, že samotné cestování uvnitř vozu ID. Buzz je fajn. Přestože sedadla na první pohled působí poněkud „tenkým“ dojmem, jsou pohodlná a ani po několika stech kilometrech z nich nebolí záda. Řízení mi připadá příjemně lehké, tak akorát do ruky. Potomci oceňují zejména velké množství nabíjecích zástrček, do kterých lze zapojit mobil nebo tablet. My vepředu zase systém Air Care, který udržuje uvnitř auta příjemné ovzduší. Jestli a kolik si tím plýtváme elektřiny z baterií, jsme se záměrně rozhodli neřešit. Vyprávím rodině historky o tom, že prý si někteří lidé raději v autě ani nezatopí, aby zvýšili dojezdovou vzdálenost. Dívají se na mě jako na blázna.

 

Spěchej pomalu

Nejtěžší mi z pohledu řidiče připadá změna jízdních zvyklostí. Nejsem žádný závodník, přes Německo jezdívám rychlostí mezi 150 a 160 kilometry, dvoustovku už jsem nepřesáhl hodně dlouho. Nicméně v rychlosti kolem sto třiceti si na německé dálnici připadám, že ostatní zdržuji a každou chvíli někomu překážím. Říkám si, že moje dieselové já by tomu dočasnému elektrickému asi tu a tam v duchu vynadalo, nebo by alespoň, jak říká jeden náš bývalý prezident, významně pozdvihlo obočí.

Jenže když se chvílemi přestanu kontrolovat a přidám na 145 kilometrů v hodině – víc už to nejde, protože auto má na této rychlosti nastaven omezovač –, celkem významně roste i spotřeba elektřiny. Takže zase pěkně zpátky kolem 130, ať si ti okolo myslí, co chtějí.

Jako optimální rychlost pro dálniční provoz je odborníky doporučována ještě pomalejší, kolem sto deseti za hodinu. „Nižší rychlost znamená nižší spotřebu elektřiny, a tedy logicky buď méně časté, nebo kratší nabíjení,“ říká Martin Pokorný. Doba, kterou ušetříme při rychlejší jízdě, se zase víceméně vrátí v delším pobytu u nabíječky. „Asi si může každý říct, jestli bude ten čas raději trávit jízdou, nebo nabíjením. Jisté ale je, že nižší spotřeba znamená levnější cestování,“ dodává Martin Pokorný z Volkswagenu.

Sám za sebe musím říct, že k dálniční rychlosti 110 kilometrů v hodině jsem se ještě mentálně nepropracoval. Pravda, kdysi už jsem takhle po dálnici jezdil, bylo to ve Škodě 100, kterou jsem zdědil po tátovi a která by letos slavila padesátiny.

 

Mokro za krkem

Vraťme se ovšem k závěrečnému úseku cesty na hory. Po třetím dobíjení se nám už před očima zvedají Alpy, koupíme si dálniční známky do Rakouska (přes které jedeme malinký kousek u Bregenzu) i do Švýcarska. Vždycky si v tomto úseku vzpomenu, proč mají Švýcaři hamižnou pověst. Zatímco Rakousko nabízí i desetidenní dálniční známku, v zemi helvétského kříže mají jen jednu sazbu, na celý rok. Nu což, je to hornatá země a z něčeho se všechny ty mosty a tunely udržovat musí. Také je povětšinou udržují dost dobře.

Do Laaxu zbývá posledních pár desítek kilometrů, auto ukazuje, že tam dojedeme s asi pětadvaceti procenty, a já spekuluji o tom, zda takhle v horách bude kde dobíjet. Zbaběle se rozhodnu pro ještě jednu zastávku u hyperchargeru – aspoň na chvíli, nahnat nějaká ta procenta v baterce navíc. Venku poměrně hustě prší, což je na jedné straně dobrá zpráva, jelikož to znamená, že nad námi v horách padá nový sníh. Horší už je poznání, které mi za pěkného počasí nedošlo. Nabíječky, a to i ty supervýkonné, u kterých jsme zastavili ve švýcarské obci Fläsch, většinou nebývají zastřešené jako klasické benzinové stojany. Připojit auto na kabel, přiložit kartu a odmáčknout začátek nabíjení netrvá nijak dlouho, ale za krk mi přitom stihne natéct.

O pár desítek minut později navíc zjistím, že zbytečně. V hotelové garáži, kde parkujeme, je snad dvacet míst s dobíjecími nástěnnými wallboxy vedle sebe. Švýcarsko…

 

Haló, pomoc, hilfe…

Ještě zábavněji nás ale elektromobilová nezkušenost vytrestá na cestě zpět. Máme totiž v rodině jednu společnou mezigenerační neřest a tou je netrpělivost. Když něco nefunguje během několika vteřin, je to určitě rozbité, vypnuté nebo „prostě k ničemu“.

Z hor je to z kopce, takže si chvílemi zkouším zařadit rychlostní stupeň B, což je brždění s rekuperací neboli dobíjením baterky. Na švýcarských dálnicích se více než sto dvacítkou nesmí a já mám z mládí jednu za 250 franků koupenou zkušenost, že se tamní policie při překročení rychlostního limitu opravdu ukecat nedá.

Takhle si poklidně ještě s docela plnou baterií doplachtíme až k doporučené rychlonabíječce v německém městečku Türkheim. Naše „nabíjecí ředitelka“ zapojí za mé asistence kabel, ale v místě, kde by se na autě mělo rozsvítit zelené světlo značící nabíjení, svítí pořád bílá. „Přeruš to, přejedeme k vedlejší,“ nadhodím a dcera už mačká knoflík. Ozve se cvaknutí a kabel se zamkne v zásuvce auta, aniž by začalo nabíjení.

Chvíli se ho pokoušíme vyprostit, ale marně. Lehká panika. Na stojanu je kontakt pro zavolání v případě problémů. Ve všední den asi funkční služba, v sobotu v pozdním odpoledni ovšem telefon nikdo nezvedá. Střední panika. Jdeme se zeptat na přilehlou benzinku, jestli nám pomohou. Kdepak, s nabíječkami nemají nic společného: „Keine Ahnung.“

Vyšší střední panika. Už zbývá jen googlování na téma „co dělat, když…“. A tam se dozvíme, že je potřeba auto dálkovým ovladačem zamknout a odemknout. Povede se a po zhruba půlhodině tohoto šaškování můžeme začít znovu. Stačí být o pár vteřin trpělivější a zelená svítí, proud teče. Pro čekání se hodí přilehlý McDonald a já přemýšlím o vztahu bezemisní dopravy a přibývajících kil řidičů.

Na příští zastávce v Regensburgu mě takové úvahy přejdou. Nabíječka je na parkovišti u servisu BMW, široko daleko nic. Část posádky volí pasivní netflixovou rezistenci, druhá je za badatelský zápal odměněna nálezem vzdáleného obchodního domu, odkud se dají přinést chlazené nápoje.

Poslední zastávka, kterou nám auto naplánuje, přichází na řadu u Plzně. Jenže je kvůli ní potřeba opustit dálnici ve směru na Prahu, přejet do protisměru, tam nabít, pak jet ještě pár kilometrů směr Německo a vrátit se zase do svého směru. Připadá mi to celkem vtipné, ale u zbytku osazenstva už se kolem desáté večer zřejmě smísila únava z dopoledního lyžování s únavou ze zdlouhavého cestování, takže se moc nesmějí.

Zbytek cesty si ale můžeme užít bez zbytečného dumání o spotřebě elektřiny, protože příští nabíjení už se dá nechat na další den. Těsně před Prahou se zbytku rodiny zeptám, jestli bychom si měli tohle auto koupit.

Dvakrát se dozvím, že spíš ne, i když je na pohled hezké a elektrický pohon je pro cesty po městě a blízkém okolí určitě dobrý. Prý leda jako druhé do rodiny. Napotřetí slyším, že klidně. Tomuhle pasažérovi se totiž na rozdíl od sestry nedělá špatně při sledování filmů a YouTube za jízdy, takže celkovou dobu přepravy vnímá jen velmi okrajově.

A jak to vidím já? Kdybych si vybíral jen mezi elektroauty, byl by Buzz v mém žebříčku opravdu hodně vysoko. Protože ale na cestování nízkou rychlostí zatím nejsem patřičně zenově vyladěn, volil bych prozatím mezi dodávkami spíše nějaký plug-in hybrid model, zvlášť kdyby měl pohon na všechna čtyři kola.

Když pak před půlnocí zatáčíme u Muzea na Vinohradskou třídu, všimne si nás hlouček slečen na tramvajové zastávce. Nejméně tři z nich nám nadšeně zamávají a my už zase máme pocit, že nás lidé rádi vidí.

Tak to totiž s tímhle autem je. Zvenčí budí pozornost a uvnitř vyžaduje trpělivost.