Starej, mladej, pojď, je to paráda

Pacific Crest Trail, Appalachian Trail, Continental Divide Trail… To jsou názvy pěších túr, které mezi znalci vyvolávají nástup adrenalinu, byť některým může krev v žilách naopak tuhnout. Tři nejdelší traily na severoamerickém kontinentu, označované jako Triple Crown, měří tisíce kilometrů, absolvovat je v celé délce trvá několik měsíců. V některých úsecích se podmínky mohou dramaticky měnit, a to nejen podle ročních období – les padne po vichřici nebo shoří, rozbouřená řeka změní koryto, sesuv půdy odřízne údolí… Najít správný směr pak není jednoduché.

Navzdory své náročnosti lákají takové přechody stále víc lidí, byť do cíle nedojdou zdaleka všichni. Do značné míry se o tuto popularitu zasloužil film Divočina z roku 2014, natočený podle knihy, jejíž autorka se po smrti matky a krachu manželství rozhodla překonat Pacific Crest Trail – hřebenovku dlouhou 4 286 kilometrů. „Ukázala, že vyrazit může skoro každý. A o totéž usiluje projekt Stezka Českem,“ říká Martin Úbl. „Nezáleží na věku či kondici, důležité je udělat si čas a jít. Záleží jenom na vás, jak to pojmete – s kým půjdete, jak dlouhý úsek si zvolíte, kolik pohodlí si cestou dopřejete.“

 

Balkánská maturita

Na první výpravu vyrazil krátce před maturitou. „Jeli jsme v partě, volba padla na Balkán – lákalo nás, že tam jsou hory, do kterých skoro nikdo nejezdí, a že to vyjde levně. Můj batoh vážil třicet kilo, protože se tam nedalo skoro nic koupit,“ vypráví devětatřicetiletý Plzeňan, který v té době hrál závodně volejbal a chystal se na vysokou školu.

Pěší putování se mu zalíbilo, podobným způsobem pak trávil každé léto – se skupinou přátel, která se jen nepatrně obměňovala. „Jezdili jsme aspoň na měsíc, většinou na východ a jih. Takže Slovensko, Ukrajina, Rumunsko, Albánie, Černá Hora, Bosna a Hercegovina... Se zkušenostmi a zážitky rostla chuť, takže přišel na řadu i Nepál, Peru...“ To už studoval Fakultu tělesné výchovy v Praze a k tomu ještě psychologii na Filozofické fakultě UK.

 

Životním snem každého, kdo propadne kouzlu pěšího putování, jsou slavné trasy zmíněné v úvodu, které procházejí územím Spojených států a někdy i Kanady. „Nadchlo mě, jak skvěle je to zorganizované. Nejdřív sice potřebujete získat povolení, kterých se vydává omezené množství a která nejsou zadarmo, ale na oplátku dostanete promakaný informační servis, plný někdy až životně důležitých pravidel, doporučení a tipů.“

Jednou z věcí, která Martinu Úblovi učarovala, byli takzvaní „trail angels“. „To jsou lidé, kteří bydlí v místech, kde se trasa přiblíží k civilizaci, a nabízejí pomoc. V případě potřeby vám přivezou vodu, léky, součástku do vařiče – záleží, jak se domluvíte. Máte na ně kontakt a dál je to na vás. Můžete si u nich vyprat, dobít elektroniku, někdy i přespat. Taková setkání vám dodají sílu pokračovat, bývají to vzpomínky na celý život.“

Ač původně neměl tu ambici, začal vydávat knihy. Čerpal ze zápisků, které si při svých cestách vedl, a povzbuzen příznivým ohlasem přidal veřejná vystoupení, se kterými nyní objíždí republiku a vyprodává sály. Mezitím si odskakuje na další pochody exotickými krajinami a ještě víc času věnuje své srdcovce – Stezce Českem.

 

Osvícení v Kanadě

Nabídnout podobně naladěným lidem dálkovou trasu přímo ve své domovině jej napadlo během putování v rámci Great Divide Trail, což je 1 200 kilometrů dlouhá trasa přes Rocky Mountains na západě Kanady. „Mám za sebou i přechody českých pohoří, což sice není taková pustina, ale v mnohých ohledech je to stejně parádní. A přišlo mi líto, že u nás nic takového neexistuje,“ vzpomíná na své „osvícení“ z roku 2019.

Jeho přítelkyně Eliška namítala, že je blázen a nic takového nebude Čechy zajímat. Nenechal se odradit. „Dal jsem dohromady pár kamarádů a domluvili jsme se, že jeden rok trasu projdeme, doladíme a pak to spustíme. A když nevzbudí pozornost, aspoň budeme mít zábavu,“ popisuje Martin, jak se rodila Stezka Českem. „Říkali jsme si, že i kdyby to pošťouchlo aspoň hrstku lidí, splní to účel, se kterým jsme do toho šli.“

Za cílovou skupinu považuje následující typy: „Zaprvé ty, kdo by chtěli chodit víc do přírody, ale zatím se neodvážili dál než několik kilometrů od parkoviště a zase zpátky. A zadruhé ty, kdo už vyrážejí na několikadenní výpravy s přenocováním, ale rádi by měli vzdálenější cíl, aby na cestě mohli strávit delší dobu.“ Pro obě skupiny platí: „Důležité je se odhodlat a vyrazit. Byť to někdy znamená překonat sám sebe, zbavit se svého strachu,“ říká Martin Úbl.

Součástí vize Stezky Českem od začátku bylo, že půjde o nekomerční projekt typu „lidé lidem“. Což se brzy začalo naplňovat. „Od chvíle, kdy jsme spustili web a sociální sítě, hlásili se nám dobrovolníci. Ozvala se třeba holčina, která se od té doby stará o grafiku, překladatelé do angličtiny, další si vzali na starost web, Instagram či podcast.“ Celkem se na vylepšování Stezky Českem nyní podílí třicet nadšenců, všichni zadarmo.

Jedním z hlavních principů Stezky Českem je, že se dá absolvovat po úsecích. Čili každý si může vybrat, jakou oblast a kilometráž si ukrojí. A příště klidně pokračovat i úplně odjinud. Na webu jsou podrobné itineráře včetně převýšení a různých dalších nástrah, najdete tady rovněž mapu možných nocležišť, tipy na občerstvení i třeba rady, jak si zabalit a co dát do lékárničky. A také podcasty, kde lidé sdílejí své zážitky.

 

Český klenot

Stezka Českem je pomyslně rozdělena na severní a jižní větev, přičemž každá měří tisíc kilometrů. Okruh je bez výjimky veden po trasách vyznačených už z dřívějška Klubem českých turistů, tedy po klasických značkách čtyř barev – tento spolek je nejvýznamnější partner Stezky a podílí se na jejím dalším vývoji.

Určitá potíž nastává v úsecích vedených po asfaltu. „Bylo by dobré je přetrasovat a vést po nezpevněných cestách, ale narážíme na státní instituce odpovědné za ochranu přírody,“ říká Martin Úbl s tím, že jde převážně o takzvané signálky, které zbyly zejména na Šumavě či v Českém lese z dob totality, kdy tady armáda střežila hranice. Chůze po silničkách táhnoucích se do dálky jako podle pravítka, neboť kopírovaly drátěný plot někdejší „železné opony“, může být značně úmorná. Navíc ji hojně využívají cyklovýletníci.

Velkou radost má zakladatel Stezky Českem z toho, že jeho vynález zařadila do nabídky aplikace FarOut, kterou lze považovat za jedničku na trhu navigací pro vyznavače dálkových pěších tras. Z kontinentální Evropy tuto příležitost zatím dostaly jen tři další trasy – jedna v Chorvatsku, druhá v severním Španělsku, třetí okolo Mont Blanku. Stáhnout si do mobilu „Czech Trail“ stojí deset dolarů, a kromě podrobných map tu najdete řadu průběžně aktualizovaných tipů, jako jsou přístřešky či studánky.

Součástí informačního servisu je i seznam podniků – jde hlavně o gastronomická a ubytovací zařízení –, jejichž majitelé a provozovatelé vědí, že může přijít někdo s batohem a bude potřebovat dobít elektroniku, usušit věci, dotočit vodu. A nemělo by je to zaskočit.

 

Nenechat se odradit

Příběhy lidí, kteří se vydali na Stezku Českem, jsou velmi pestré. „Jeden pán si ji nadělil k sedmdesátinám a obešel ji celou – dva tisíce kilometrů. Po etapách si ji dopřává čtyřicátník po dvou mrtvicích a operaci srdce. Napsala nám holka, která to celé prošla se psem a ani jednou nespala pod střechou a jedinkrát se najedla v restauraci. Nebo chlapík, který si na každou noc našel hotel nebo penzion, protože chtěl jít nalehko a užít si to – včetně postele a teplé vody,“ líčí Martin Úbl. Historky, které lidé na cestě okolo Česka zažívají, s chutí vypráví i na svých vystoupeních. Znějí až neuvěřitelně.

„Tyhle dvě paní vyrazily na víkendovou túru na Broumovsku. Vystoupily z vlaku a po hodině chůze se jim vybily mobily. Mapy neměly, značku netrefily. Po šesti hodinách zjistily, že jsou v Polsku, kde přespaly. Neděli strávily tím, že se snažily dostat přes hranice, a večer se ocitly na stejném nádraží, odkud den předtím vyšly. Tak dojely šťastně domů a napsaly nám, že to byl nejlepší víkend jejich života a že příští týden půjdou zase,“ komentuje fotku na plátně a nabitý sál Kulturního domu Beseda v Klánovicích burácí smíchy.

„Tihle dva vyrazili ve stejný den, ale každý z jiného bodu. Ona se mu snaží utéct a on se ji snaží dohnat,“ pokračuje v estrádě. „A tohle je Péťa. Šla sama, předtím nikdy nespala venku. Hned ve vlaku do Aše, odkud vycházela, si zapomněla nordické hůlky. První noc se ukázalo, že má spacák do plus patnácti a venku je minus pět. Tři dny to s menším pláčem nějak dala, pak jí přítel poslal teplejší spacák. Když byla v Krkonoších, přes mobil se s ním rozešla. V Beskydech potkala jiného kluka a nedávno se spolu odstěhovali na Bali.“

Následuje drsnější příhoda: „Tohle je parta ženských, které si říkaj bludičky. Vyjely na etapu do Krušných hor. Za víkend ušly čtyřicet kilometrů… Všechno prý supr, ale zarazilo je, že nepotkaly žádnou značku ani lidi, navíc se prý skoro pořád prodíraly ostružiním. Vyměnili jsme si pár mailů a vyjasnilo se to: spletly si na mapě trasu s vrstevnicí a dva dny šly po vrstevnici. Tak jsme si vysvětlili, co jsou vrstevnice a jak vypadají v mapě, načež vyrazily znovu. Od té doby ušly dalších čtyři sta kilometrů, spí venku a nadšení je neopouští.“

Facebooková skupina Stezka Českem čítá přes čtyřicet tisíc lidí. Martin Úbl odhaduje, že za uplynulý rok vyrazilo alespoň na jednu z etap pět až deset tisíc stezkařů. „Máme o tom evidenci, protože z nejzápadnějšího a nejvýchodnějšího bodu si lidé mohou posílat pohledy, které najdou v takzvaných stezkoboxech, což je krabice na kódový zámek. Dovnitř dáváme kromě pohledů také odznaky a pamětní knihu, naopak stezkaři v nich mohou nechat něco, co nepotřebují, ale mohlo by se to hodit dalším.“

Sto padesát lidí kompletně dokončilo jednu ze dvou větví nebo obě a získalo za to certifikát.

 

Andělé strážní

A pak jsou tu již zmínění trail angels, tedy „andělé“ pomáhající lidem, kteří šlapou po Stezce Českem a ocitli se v nějaké nouzi – nebo se jim třeba jen zastesklo po živé bytosti. V současné chvíli je těchto dobrovolníků víc než šedesát.

„Začátky byly malino kostrbatější,“ usmívá se Martin Úbl a přibližuje jedno z takových setkání: „Na jaře 2021 vyrazil borec, ušel dvě stě kilometrů, začalo sněžit. Na Cínovci kouknul do seznamu a zavolal nějaké Verče. Ta ale během covidových lockdownů zapomněla, že se přihlásila jako trail angel. Nakonec si to vysvětlili, on dorazil, Verča mu hodila věci do pračky, on se šel vysprchovat. A když byl ve sprše, přišel manžel z práce. Takže dalším zájemcům kladu na srdce: Když chcete páchat dobro, řekněte to aspoň svým nejbližším!“

Trail angels mohou každopádně znamenat velkou vzpruhu. „Představte si, že jdete pořád sám a několikátý den moknete nebo toho prostě máte dost. Takové chvíle rozhodují o tom, jestli to celé vzdáte, nebo půjdete dál,“ říká zakladatel Stezky.

V Přimdě poblíž Rozvadova žije padesátnice Vlaďka, která už pohostila přes dvacet stezkařů. „Můžou si u mě dobít baterky, vyprat a usušit, dát si kafe nebo čaj, někdy i uvařím. Taky je dokážu někam odvézt, třeba na nákup,“ nabízí. Jejího manžela zabil v lese strom, možnost pomáhat turistům je pro ni i formou terapie. „Chci za to jediné: aby mi vyprávěli o své cestě, protože bych na ni sama jednou ráda vyrazila. Zatím mám ale trochu strach, že kdybych spala sama v lese, uslyším všechny bubáky,“ říká Vlaďka, která pracuje v lékárně.

 

Ženy pro ženy

Vrtá mi hlavou, jak dokázat nadchnout pro chození po předem vyznačené trase zrovna Čechy, kteří mají v krvi v podstatě kverulantskou povahu a rádi porušují nejrůznější doporučení a návody, jak se má co dělat – spíše si hledají vlastní cestu.

„Taky to tak mám,“ reaguje Martin Úbl. „Řeknete mi, ať jdu rovně, a půjdu just doprava. Ale Stezka Českem nemá oficiální začátek ani konec. Každý si může jít, odkud se mu zlíbí, a dojít, kam bude chtít, a to v obou směrech. Prostě jen nabízíme cestu, za kterou si stojíme, protože jsme ji sami prošlapali. Nevyžadujeme registraci, nikoho nekontrolujeme, není to závod. Chceme lidem usnadnit rozhodnutí vyrazit. Dál už je to na nich.“

Pomocníkem jsou v tomto směru i facebookové stránky, kde si lidé vyměňují zkušenosti či shánějí parťáky. „Jedna žena vytvořila skupinu pro dívky a ženy a řeší se tam témata související s tím, že není úplně samozřejmé, aby ženská šla sama.“

 

Chvílemi ani neprší

Existuje mnoho seznamů „nejkrásnějších“ míst v Česku. „Nejhezčí místo je to, které si sami objevíme a něco příjemného tam zažijeme,“ je přesvědčen Martin Úbl, podle nějž takovým místem z principu nemůže být například Hřensko, Sněžka, Dolní Morava, Adršpach či Poustevny, kde se po většinu roku potkávají davy.

Aby vyvrátil případnou námitku, že by stezkaři mohli zatížit českou přírodu podobným způsobem, spočítal příklad: „I kdyby se těch lidí vydalo na cestu dvacet tisíc ročně a všichni ji absolvovali celou, na Sněžku dojdou průměrně dva z nich v jednom dni. Přičemž kapacita tamní lanovky je 450 lidí za hodinu, navíc je tam lanovka i z Polska a další lidé přicházejí pěšky.“

Na Stezce Českem takový masakr nehrozí. Lidé na ni nevyrážejí hromadně, potkávají se jen vzácně. A evidentně zažívají okamžiky štěstí. Na videu, které Martin Úbl promítá při svých show, jeden ze stezkařů vybízí: „Hele, mladej, starej, rychlej, pomalej, to je úplně jedno. Ser na to a pojď, je to paráda. A chvílema ani neprší.“