Svatební povídka

Hned v prvních poválečných dnech se Dan Kočí (známý jako soukromé očko) zas vrátil ke svému řemeslu. Za okupace totiž z něho vycouval, protože protektorátní úřady (povězme rovnou gestapo) po něm chtěly, aby se svým profesio­nálním vybavením podílel na vyhledávání těch, kdo nebyli dost loajální k okupačnímu režimu. Bránil se tím, že jeho jedinou kvalifikací je, že má čuch na nevěrné ženy, talent na vyhledávání nevěrnic. Ale protože dál naléhali, přešel ze soukromého očka na kominíka a na střechy za ním už gestapáčtí náboráři nelezli.

Brno je jen docela malá metropole, dá-li se to tak říct, ale nevěrám se tam daří jak žampio­nům ve vlhkých sklepeních. Sotva si Dan pořídil ceduli Soukromé očko, detektivní bureau a do novin si podal inzerát, už byl na roztrhání. Ale případ se statikem byl přece jen dost netypický. 

Chtěl bych se oženit a potřebuju si prověřit budoucí partnerku. Vím, že řeknete, že nedůvěra hned na začátku je špatný vstup do manželství.

Nic takového jsem neřekl.

Ale myslíte si to. Jenže já jsem statik a trvám na tom, že základy musí být fortelné. Dobře zaplatím, ale mám podmínku, všechno musí proběhnout naprosto diskrétně.

Diskrétnost je prvá zásada mé profese, souhlasil Dan.

Dále bych chtěl znát naprosto všechno, co zjistíte, i kdyby to pro mě bylo jakkoliv nepříznivé.

To je druhá zásada mé profese.

Statik otevřel aktovku a položil před Dana balík bankovek a vedle něho svou vizitku. To je jenom půlka honoráře, druhou dostanete, jakmile podáte zprávu.

Pěkná suma, ocenil Dan a díval se, jak statik obrací vizitku a na druhou stranu píše jméno a adresu významného brněnského podniku, kde očko najde jeho budoucí nevěstu. Potom se zvedl, odstrčil židli a zeptal se Smím? a šel přes pokoj k protější zdi a varovně se nehtem dotkl vlasové praskliny.

Vím, kývl Dan.

Statik zavřel aktovku a Dan ho vyprovodil po schodech a pak se už jen díval, jak se vzdaluje pevným krokem, kterým zřejmě rovněž prezentoval svou festovní profesi.

Ten objemný balík bankovek odsunul všechny ostatní případy a Dan se okamžitě vypravil na tu adresu z druhé strany vizitky.

Byla to nenápadná kráska, za níž se nikdo na ulici neohlížel, ale kdo se jí jednou octl tváří v tvář, už nezapomněl. Byla zaměstnaná jako telefonistka na ředitelství Štěrkoven a pískoven a Dan se tam vypravil pod záminkou, že se chystá postavit si pěkný hrad z písku, a vetřel se až do telefonní ústředny a okamžik tam stál ve dveřích a díval se, jak Julie obratně zachází s kolíky, jimž se tenkrát říkalo banánky, zasunujíc je do zdířek. Tak se tenkrát, v těch dávných časech, obsluhovala manuální ústředna. Ale v Juliiných kolíkových pohybech nebylo vůbec nic lascivního, nevinnost sama. Dan si potom odskočil do bistra a vrátil se na konci směny a vyčkal na vrátnici, a když vycházela otáčivými dveřmi, vmáčkl se zároveň s ní do skleněného turniketu, a dostal tak šanci očichat ji a hned zjistil, že jí chybí odér nevěrnic. Byla to sice dvouvteřinová indiskrece, ale plně nahradila to, kdyby dál kroužil kolem ní a nechtě se dopustil dalších, i několikaminutových.

Ale přestože už měl jistotu, že statikova nastávající je objekt plně postrádající náchylnost k nevěrám, nespěchal s předáním raportu, protože nechtěl, aby měl statik pocit, že ho snad očko odbylo, a tak ještě pár dnů posečkal.

Teprve potom se vypravil do příslušné ulice a příslušného domu. Prošel tam všechna poschodí a zastavil se u dveří každého bytu, ale statikovo jméno tam nenašel. Vrátil se do přízemí, že promluví s domovníkem. Ale o statikovi nikdo neslyšel.

Dan uvážil taky hodně nepravděpodobnou variantu, totiž že statik dal omylem na vizitku vytisknout špatné číslo domu. Něco takového bylo sice neuvěřitelné,  statici přece bazírují na detailech, ale i tak proslídil dva sousední a dva protější byty a pak to prostě vzdal. Snad statikovi dojde, že mu dal špatnou adresu, a že když bude chtít Danovu zprávu, musí se o ni sám přihlásit. Samozřejmě tady byla ještě ta druhá půlka honoráře, ta, kterou by obdržel za odevzdaný raport, jenže už prvá půle byla tak vydatná, že si nemohl stěžovat. I kdyby zůstalo pouze u ní, byl zaplacen víc než dostatečně. Nikdo se však neozval, nikdo se o referát o své nastávající nepřihlásil a Dan to hodil za hlavu a věnoval se zas stádu paroháčů, což byli jeho nejčastější zákazníci.

Totiž rád by to hodil za hlavu. Jenže nedokázal. A napadlo ho, že je tady ještě jedno, a vlastně nejjednodušší vysvětlení: totiž sám statik to možná hodil za hlavu. Už ho Danova zpráva nezajímala. Usoudil asi, že tady opravdu platí, že nedůvěra hned na začátku je špatnou cestou k manželství.

Dan se znova vypravil do ředitelství Štěrkoven a pískoven a znova nenápadně prošel koridorem kolem kanceláří až k neoznačeným dveřím a znova nahlédl a znova se okamžik díval, jak vysunuje a zasunuje kolíky. A tu ho napadlo, že statik, který mu položil na stůl tak objemný balík bankovek, by přece nenechal svou snoubenku u tak podřadné a zároveň únavné práce. Spojovatelka tam nepřetržitě přepíná hovory, kolíky jí v rukou jen hrají, pořád opakuje Dobrý den, hned vás spojím, a to, jak sedí lehounce sehnutá (ústředny jsou nejspíš stavěny pro trpaslíky), to musí být záludné pro její záda. Takže má být její cesta k manželskému loži vystlána tisícovkou kolíků?

Ale Dana ve skutečnosti trápilo něco jiného. Dosud žil smířen s tím, že ženy holt jsou, jaké jsou, a věděl, že pouze on dokáže svým vynikajícím čichem vzít tuhle skutečnost na vědomí a vyvodit si z toho důsledky. A teď se najednou – i když pouze na dvě vteřiny v těsném tubusu otáčivých dveří – takříkajíc sblížil s dívkou, jakou by čekal jen v dívčích románech.

Čas běžel a Julie Tichá byla pořád ještě spojovatelkou ve Štěrkovnách a pískovnách. Nic se v jejím životě nezměnilo. Někde se něco zaseklo, a statik buď dočista zmizel, anebo ztratil zájem.

Dobrý den, s kým vás mohu spojit?

Taky vám přeji pěkný den, tady soukromé očko Daniel Kočí a ten má k vám takové nesmělé přání. Rád bych se s vámi setkal. Místo a hodinu si prosím určete sama.

Promiňte, zmýlil jste se, dovolal jste se na telefonní ústřednu a mám další hovor. A kolík vyklouzl ze zdířky a Dan to samozřejmě čekal: tudy cesta nevede.

Vše se odehrává v době, kdy nejenže existovaly kolíkové ústředny (a ty pak ostatně ještě nějaký čas přežívaly), ale taky se ještě psávaly dopisy a koresponden­ční komunikace patřívala nejen k dobrému tónu, ale byla i samozřejmou nezbytností. Pisatelé zato měli k dispozici celý obsáhlý soubor noblesních úvodních vět, jimž adresátky jen obtížně odolávaly. Julie však odolávala dlouho. Jenže katechismus slušného chování, který přečkal i válečné běsnění, přikazoval nejpozději na každý jednadvacátý dopis přece jen odpovědět.

A pak už to šlo švihem.

Co říkáte, Julie, dáme statikovi ještě poslední šanci? Oznámení o naší svatbě proběhne všemi novinami, a tak statik může ještě zavčas zasáhnout. Může se tam objevit, dřív než kněz řekne Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj, a poděkovat mi, že jsem mu pohlídal nevěstu a že ji teď převezme z mých rukou.

To už by bylo pozdě.

Prosím?

To by už bylo pozdě, kdyby přišel až na Co Bůh spojil. Musel by přijít už na Táži se vás, berete si zde přítomnou…

Takhle se chvíli bavili, protože z nich teď byli šťastní svatebčané a svatební dvojice si dopřávají žertů plnými hrstmi.

A na svatbu statik samozřejmě nepřišel, ani jim poblahopřát, ani svatbu anulovat.

Avšak doslova dva roky po jejich svatbě převzala v jejich zemi korunu, jablko a žezlo diktatura proletariátu, a to byl zas policejní stát, v němž nepřipadalo v úvahu, že by někdo vykonával soukromou detektivní praxi. A tak to Dan napřed zkusil v řeznickém krámu, ale potom se vrátil ke kominičení, což bylo řemeslo, jemuž se už vyučil za německé okupace. Ovšem očkem přesto zůstal. Načerno a pouze pro naprosto spolehlivé paroháče.

Byla to hodně zlá doba, leč Kočí si v ní troufli mít a vychovávat děti, dvojčata, a svým způsobem zůstávali dál šťastni. K čemuž patřilo i to, že je neopustil ani jejich smysl pro žert, šprým a kratochvíli.

Mezi Danovy přátele patřil taky inspicient z Divadla bratří Mrštíků. Pokud znáš herce, který vypadá asi takhle a takhle (a Dan mu popsal statika), rád bych si ho půjčil k takovému žertu. Navštívil by mě a prohlásil, že si přišel pro svou nevěstu a že ji teď převezme z mých rukou. Byla by to vlastně taková herecká etuda, kterou bych samozřejmě dobře zaplatil. A Dan položil před inspicienta dvě hromádky, tu menší pro něho, za zprostředkování, tu větší pro herce.

Inspicient nic neslíbil. Nebylo to jen tak: najít v Brně herce nejen podobného Danovu popisu statika, ale taky ochotného k té etudě. Nicméně stalo se. Podoba sice tak docela neseděla, ale například repliky zvládl perfektně.

Přebírám nevěstu z vašich rukou a nic víc si už nedlužíme, odrecitoval herec.

Tak prrr, řekl Dan. A co druhá polovina přislíbené odměny?

Nepřipadá v úvahu, protože jste nevěstu za ten čas, koukám, dost opotřeboval. A herec vrhl pohled do kouta, kde si dvojčata hrála s elektrickým vláčkem.

A potom si Julie vzala nějaké své propriety a Dan ji s hercem vyprovodil k taxíku.

Když se však dlouho nevracela, Dan udeřil na inspicienta. Tak tohle jsme si snad nedomluvili!

Inspicient se bránil, že opravdu podnikl, co bylo v jeho silách, ale neuspěl. Našel sice herce jakžtakž odpovídajícího popisu statika, ale ten odmítl privátně někomu šaškovat. Ale on, jako inspicient, si myslí, že kdyby Dan nabídl mnohem větší honorář… Tady vracím peníze, ale z té částky za zprostředkování jsem si kousek ukrojil, protože mě to stálo běhání.

Cože? řekl Dan, vyděšeně se díval na inspicienta a pak se bez rozloučení otočil a šel.

Dan se pokusil Julii najít a investoval do toho veškerý svůj detektivní um a taky na střechách rozdělil svou pozornost mezi komíny a davy valící se ulicemi, dobře věda, že z té výšky nemá šanci někoho dole poznat. A tak dopadl jako kdysi se statikem. Jen s tím rozdílem, že mu zůstala dvojčata, vědomí bezmocnosti a strašlivý stesk po Julii. Navíc se obával, že nakonec bude muset zmizení své ženy někde nahlásit a bude mít na krku komunistickou bezpečnost, hloupou a neschopnou, ale dotěrnou a jak ovádi hovadnou.

Čeho se však nejmíň nadál, byla návštěva inspicienta. Dan ho mlčky pozval dále a ukázal mu na židli, ale sám šel k oknu a stál tam zády k návštěvníkovi.

Vím, že jsem tě zklamal. Ale ještě není všem dnům konec. Včera jsem byl v Mikulově. Měl jsem tam v opravě kukačkové hodiny, je tam totiž široko daleko nejsolidnější hodinářství. Ale abych nezdržoval. Je tam taky poloamatérské divadlo. Všechny ty herce samozřejmě znám a potkal jsem jednoho z nich a všiml jsem si, že je dost podobný tomu, jaks mi popsal statika. Pozval jsem ho na skleničku a tady je výsledek. Zaujala ho ta herecká etuda a taky honorář se mu jevil dostatečný. Zítra ho tady máš, asi v tuhle hodinu.

Tak sakra dost! chtěl teď říct Dan, obrátil se od okna, ale než to z něho vypadlo, inspicient pokračoval:

Nadiktoval jsem mu ty repliky, těch několik vět. Takže přijde a řekne Moc se omlouvám, ale musím vám vrátit tu nevěstu. Zmýlil jsem se, zjistil jsem, že není těžištěm mého života. Vracím ji a nic si už nedlužíme.

Co se děje? lekl se inspicient, když se teď podíval na Dana. Mám to snad celý odvolat?

Nic neodvolávej, řekl tiše Dan a vyprovodil ho ke dveřím. Ničemu nerozuměl a v hlavě měl jako vymeteno.

Ale pak už to šlo švihem.

Než slepička vejce snesla, měl ji zpátky.

Nemluvme už o tom, požádal Julii. A šel ke zdi a nehtem se něžně dotkl vlasové praskliny. Nemluvme, souhlasila Julie a šla připravit dvojčatům večeři. Knedlíky s vajíčkem. •