Neříkej mi Baťo, já jsem Jančařík

Nejmladším hrdinou tohoto příběhu je žák páté třídy slavičínské základky Viktor Jančařík. „Odjezdil s námi jako mimino snad všechny prodeje, zaházený krabicemi na sedačce,“ říká maminka Alena a zadívá se na syna, který přišel po vyučování do rodinné prodejny a teď sedí s mobilem na kanapi. „Vyjížděli jsme třeba ve tři ráno, vraceli se před půlnocí. Nikdy nezapomenu na svatomartinské slavnosti v Karlových Varech. Půlka listopadu, déšť se sněhem, neprodali jsme nic, cestou zpátky jsem se klepala zimou ještě v Brně,“ líčí tisícikilometrovou výpravu.

„Žít spolu je jedna věc. Ale pustit se do společného podnikání, to je úplně jiný level,“ připojí se do konverzace Alenin muž Miroslav. Po maturitě v roce 1990 vystudoval Střední průmyslovou školu kožařskou ve Zlíně. Tehdy ještě budoucnost tuzemského obuvnického průmyslu vypadala optimisticky – stačí navázat na přerušenou baťovskou tradici, zdálo se. Ještě nějaký čas se to částečně dařilo, pan Jančařík neměl nouzi o práci. „On sám to neřekne, ale stály o něj všechny místní podniky, pořád ještě dostává i nabídky z ciziny,“ líčí jeho syn Tomáš.

Na zahraniční angažmá nakonec došlo: sedm let pracoval pan Jančařík pro francouzskou firmu, která si část výroby zajišťovala na Zlínsku. „Kdybych tu zkušenost neudělal, asi bych se do vlastního podnikání nepustil,“ říká a upřesňuje, co má na mysli: „U nás se do té doby všechno řešilo hlavně technologicky. Ve Francii ke mně nadřízený přišel, já dodělával nový model a omlouval se, že nemám dodělané podšívky. Jeho takové detaily vůbec nezajímaly. Poodstoupil tři metry a zkoumal jediné: jak bude bota vypadat ve výloze. Úplně mi to změnilo uvažování o ševcovině.“

Objednejte, vyrobíme

Miroslav Jančařík je obuvnický modelář neboli konstruktér. Botu dokáže vymyslet, dát jí tvar, vyrobit. Když takto zaměřené podniky na Zlínsku jeden za druhým zanikaly, musel začít přemýšlet, co dál.

Po několika štacích, na které nemá nejlepší vzpomínky, se v roce 2012 rozhodl ke změně: začal si pronajímat nebo půjčovat prostory, kde mohl šít boty podle svého gusta. K práci přibíral prostředního syna Tomáše. „V podniku končila směna ve tři. Přijeli jsme, shodili jejich výrobu a do půlnoci dělali na svém. Pak jsme jim věci vrátili na místo a jeli domů,“ líčí pan Jančařík. „Kolikrát jsme kvůli tomu omlouvali Tomáše pod různými záminkami ze školy, ale dělal to rád, žádné zneužívání dětské práce jako v Asii,“ zasměje se maminka Alena. „Dnes zvládne všechny výrobní procesy, za kohokoli v dílnách může zaskočit. Jako otec na to jsem hrdý,“ dodá její muž.

Tomáš, kterému je dnes pětadvacet, u rozjezdu rodinného podnikání nefiguroval jen jako levná síla do výroby. „Už jako dítě se nebál komunikace se zákazníky, tedy hlavně se zákaznicemi,“ vzpomíná paní Jančaříková. Rodina začínala se stánkem v Brně a postupně rozšiřovala rajon. „Opakovaně jsme slýchali, že v Praze existuje místo jménem náplavka, kde bychom to prý také měli zkusit. Já vůbec nevěděl, o co jde, proč si máme stoupnout s našimi botami na nějaké nábřeží,“ líčí Miroslav Jančařík. Návštěvníky vyhlášeného farmářského trhu kožená obuv z podhůří Bílých Karpat zaujala. „Prodávali jsme za den třeba deset párů, ještě víc lidí si boty objednávalo.“

To je ostatně princip, jakým funguje firma Jančařík dodnes. Zákazník si vybere botu vybraného typu, barvy a velikosti a zaplatí. Až potom se začíná vyrábět, dodací lhůta je do jednoho měsíce.

Za polským překupníkem

Mezi objížděním pouličních trhů a rozjezdem plnohodnotné vlastní firmy došlo ke zlomu: „Majitel podniku, kde jsme v té době vyráběli naše boty, už nás u sebe nechtěl. Jemu i nám v té době přibývalo zakázek, začali jsme si konkurovat,“ vzpomíná pan Jančařík a dodává: „Museli jsme se rychle rozhodnout, jestli si nakoupíme svoje mašiny a najdeme pro ně prostory, nebo to zabalíme.“ V té době si Jančaříkovi finančně přilepšovali šitím barefootové obuvi, tedy bot s tenkou podešví, napodobujících chůzi na boso – šlo o zakázku pro firmu, která se na tento typ specializuje. Odchod z výrobny, kterou do té doby využívali, znamenal konec této spolupráce.

„Vždycky musí nastat nějaký kolaps, aby se člověk k něčemu pořádnému rozhoupal,“ říká pan Jančařík. „Znojmo, Znojmo, Polsko, Partizánske, Fryšták, Polsko, Zlín, Partizánske…“ ukazuje na jednotlivé kusy v dílně. „Tenhle prošívací stroj ze Svitu Gottwaldov jsme objevili na webu sprzedajemy.pl – prostě polský internetový bazoš. Jeli jsme pro něj do vesnice u Varšavy, nějaký překupník ho měl v garáži mezi hromadami dalšího zboží. Aspoň že tak, protože většina sviťáckých strojů bohužel skončila na šrotištích,“ vypráví pan Jančařík a dodá: „Naštěstí tady v regionu pořád žijí chlapi, kteří ty muzejní kousky umí opravit.“ Když se souběžně objevila možnost pronajmout si část areálu v kovovýrobním podniku přímo ve Slavičíně, nebylo už proč váhat.

Dnes se na fungování firmy Jančařík podílí sedmnáct lidí. K zákazníkům míří devět stovek párů obuvi za měsíc, průměrně tedy třicet denně. Katalog na e-shopu nabízí boty v tolika barevných provedeních, až oči přecházejí. „Můžeme si to dovolit právě díky tomu, že vyrábíme až po objednávce. Mít tolik barev na skladě by bylo riskantní, některé odstíny by nám tu zůstávaly ležet,“ vysvětluje paní Jančaříková. Obcházíme dílny. Velká hlučnější zařízení obsluhují muži, u šicích strojů sedí ženy. Jednu z nich pan Jančařík představí: „To je naše sousedka paní Matulová. Přemlouval jsem ji půl roku a mám radost, že to dobře dopadlo.“

Praha, Brno, Slavičín

Začínal se skládáním krabic na boty, to mu bylo třináct. V patnácti už Tomáš pomáhal přímo při výrobě – například vyzouvat z čerstvě ušitého polotovaru „kopyto“, jak se říká formě, která botě dává tvar, nebo natírat podešve lepidlem. „V sedmnácti už vysekával jednotlivé díly svršku,“ říká pyšně otec.

„Dneska je můj hlavní úkol, abychom měli zakázky,“ říká Tomáš, který se zaměřil na marketing. Sám vytvořil e-shop, který postupně zdokonaloval, je autorem fotografií a videí na sociální sítě. Součástí šíření věhlasu značky je i otevírání showroomů: loni na podzim otevřela pobočka v pražských Dejvicích, letos má přibýt Brno. Vzorková prodejna vznikla i přímo ve Slavičíně. „Je to pro nás nová nutná zkušenost. Potřebujeme vědět, jaké jsou představy zákazníků, a chceme jim dát možnost chodit za námi napřímo, nejen přes digitální platformu,“ říká Tomáš Jančařík.

Od roku 2014, kdy začínali objíždět trhy, získali Jančaříkovi a jejich boty nemálo fanoušků. „Z některých zákazníků se stali přátelé. Když třeba zjistili, že budeme na trhu v jejich městě, zavolali a prý: Zastavte se, přespíte u nás!“ přibližuje Alena Jančaříková. Tomáš doplňuje: „Máme rekordmanku, která má doma devatenáct párů našich bot.“ Jedna taková „sběratelka“ se ozvala poté, co zahájil provoz pražský showroom – že by v něm ráda pracovala. „A nedávno opravdu nastoupila, takže se stala první tváří značky Jančařík, která není z rodiny,“ říká Tomáš.

Otevírání prodejen uzavírá kočovnou éru, kdy Jančaříkovi skoro každý víkend stáli na tržišti. Aleně Jančaříkové se prý stýskat nebude: „Někdy i pětkrát ročně jsme měnili v autě olej,“ přibližuje náročnost takového harcování a dodá: „Přitom stánkové místo na jeden den stojí často totéž co týdenní nájem v krámu.“

Pěkné nohy v rodině

Zpočátku nebyly role ve firmě striktně vymezené, což se postupně změnilo. „Táta řídí výrobu, já ručím za odbyt, máma se stará o zákazníky,“ říká Tomáš, který má ale pracovně blízko k oběma rodičům: „S mámou řeším obchodní věci, s tátou technologické. Takže je to vlastně takový trojúhelník.“ V uplynulém roce začal Tomáš využívat služeb marketingové agentury, podnikání si ale dál zachovává domácký charakter: „Když třeba chceme představit jarní modely, zavolám tetě, sestřenici a mojí Anetě – všechny mají pěkné nohy – a jde se fotit.“

O budoucnosti mají Jančaříkovi tuto představu: „Povyrůst chceme, ale žádné stovky zaměstnanců. Radši tady budeme každé jaro a podzim, kdy je po botách největší poptávka a jsme zasypaní objednávkami, lítat s jazykem na vestách, než aby z nás byla fabrika, která jede na objem. Záleží nám na tom, aby se zákazníkům i nadále dostávalo osobního zacházení, aby třeba i proces reklamací nebo oprav byl pětihvězdičkový,“ říká Tomáš Jančařík.

Je to tedy svým způsobem opak podnikání, které zdejší region nejvíc proslavilo. „Občas mě někdo z legrace osloví Baťo. Ten příběh respektujeme, ale já jsem Jančařík,“ říká zakladatel firmy, který uvažuje maximálně o několika desítkách zaměstnanců.

K překotné expanzi netlačí Jančaříkovy ani finanční situace. „Nestojí za námi žádní investoři. Ve zlomových momentech jsme si něco půjčili v bance, ale když jsme otvírali Prahu, platili jsme si všechno sami,“ říká Tomáš Jančařík. Roční obrat firmy dosáhl vloni patnácti milionů korun. „Už asi nejsme tak malí, protože nám nedávno začaly přicházet nabídky z Indie a Pákistánu, že mají kapacity a jestli tam od nich nechceme něco vyrobit.“

Co se týče materiálu, snaží se Jančaříkovi dávat přednost místním dodavatelům, ale ne vždy je to ekonomicky únosné. „Za kopcem v Bojkovicích pro nás jeden pán vyrábí podešve,“ říká Miroslav Jančařík. Co se týče kůže neboli usně, je situace komplikovanější. „Nějaké koželužny tu pořád ještě existují, ale jejich kůže není vhodná na výrobu obuvi. Dá se použít na tašky nebo opasky, což je ale jiná disciplína,“ říká moravský obuvník, který našel vhodnějšího dodavatele hověziny v Itálii. „Odkud ta kráva pochází, mi prý ale nedokážou říct.“

Oželet třeba bečku

Zbývá se pokusit zjistit, jak podnikání ovlivňuje rodinné vztahy. „Manžel je doma v práci. Já bych potřebovala, abychom měli ještě nějaké opravdové doma,“ posteskne si Alena Jančaříková a přiznává, že občas v tomto směru mívá menší či větší krizi. „Můj muž se vrhá do všeho, aniž by věděl, do čeho vlastně. Je šťastnější povaha, žije teď a tady. Já si potřebuju všechno rozplánovat, mít dopředu jasno. On je ze všeho nadšenej, já si dělám starosti.“

Paní Jančaříkovou občas zamrzí, když s manželem dostanou pozvání od kamarádů a jsou zrovna zavaleni prací. „Napíšou nám třeba: Přijdete na bečku (sud – pozn. red.)? Ale nás tady čekají lidi, kteří se objednali, aby si vyzkoušeli a vybrali boty. Nebo musím o víkendu balit, abych se v pondělí mohla věnovat lidem v obchodě a brát telefony.“ Alena Jančaříková má na starosti zákaznický servis a provoz slavičínské prodejny. „Když se probudím uprostřed noci, což se mi poslední dobou stává, začnu obvykle vyřizovat objednávky, abych si vyčistila mail a mohla ráno balit krabice. Zákazníci mi píšou: Vy nespíte?“

Pan Jančařík to vidí trochu jinak: „Snad to můžu říct, když tady manželka zrovna není… Naší rodině podnikání prospívá,“ prohodí s úsměvem v kanceláři nad dílnami, kde vznikají boty „s vysokým podílem ruční práce“ – toto sousloví používá namísto nepřesného „ručního šití“. „Je jasné, že je to občas na úkor ostatních věcí. Ale určitě nežijeme v nějaké setrvačnosti, což se mi líbí. Řekl bych, že nás ten vývoj mění, zrychleně formuje. A snad i upevňuje.“