Abnousse Shalmani: Ukažme jim nahý zadek

Když v Bruselu bouchly bomby, napsala esemesky všem svým známým, aby se ujistila, že jsou naživu. „Stojíme proti smrtící ideologii, která je roznášena po světě politickým islámem. Ale jsme silní. Vyhrajeme. A ani zbraně nepotřebujeme,“ říká žena, která se narodila v Teheránu, žije v Paříži a nadevše ráda provokuje.

Bylo 11. září 2001. Abnousse Shalmani seděla v bytě svých rodičů a se sluchátky na uších v pokoji dopisovala materiály k filmovému dokumentu, když za sebou uslyšela matku: „Děje se úplná hrůza!“ V prvé chvíli si pomyslela, že se jí zase rozbilo rádio nebo něco takového. K televizi doběhla ve chvíli, kdy letadlo naráželo do druhé věže. Matka vzlykala a malé děti s ní.

Ono 11. září bylo dnem, kdy se „vousáči“, před nimiž celá rodina utekla z Íránu, prosadili ve světě. Nenapadlo ji, že po této masové vraždě budou v zemích vousáčů celé ulice tleskat. Chodila v té době s blondýnem z lepší čtvrti. Vyslechla si věty jako: „Necítíš se aspoň trochu vinna?“ A uvázla mezi dvěma světy: jedni v ní viděli Francouzku podporující „ohavný americký imperialismus“, druzí muslimku, která za to vraždění může stejně jako celý islám. Ocitla se v chaosu. V chaosu mezi vousáči – a xenofoby.

Přelet nad vraním hnízdem

Abnousse Shalmani usrkává čaj v kavárně Francouzského institutu v Praze, kam přijela představit české vydání své knihy Chomejní, Sade a já, překotně mluví a gestikuluje. Je velmi charizmatická. A velmi ženská, i když jsem čekala, že na sobě bude mít sukni, protože v knize tenhle kus oděvu popisuje jako symbol svobodného ženství.

Krátkou sukni samozřejmě. „No jo, vidíte,“ přikývne. „Nosila jsem sukni od sedmnácti do sedmatřiceti každý den. Knížka mě asi osvobodila natolik, že jsem si oblékla své první džíny a už je nesundala.“

Džíny obepínají její zadek. Ne že bych ho snad chtěla okukovat, probůh. Ale ten zadek je dost důležitý. Je totiž symbolem celého jejího života, její revolty.