Náčelnice mexikopediánů

Lovím z paměti, co si ještě pamatuju z vlastní cesty stopem napříč Mexikem. Vím: „Začátek byl těžkej – od Spojených států mě vezl na jih naspeedovanej kamioňák. Připadalo mi, že podobně mimo jsou i další řidiči, byla to zběsilá rallye v bouřce, hodnota života plus minus nulová, setmělo se, já prosil, ať mě řidič vysadí, ale tvrdil, že nemůže, že tam je v noci příliš nebezpečno, jakože narcos, gangy, průsery. Ráno silnici nadlouho uzavřela hromadná havárka, to hned naběhli akční Mexičané z okolních vesnic a začali prodávat občerstvení...“

Eva Kubátová mě pobaveně sleduje, za deset let v Mexiku ji sotva může něco překvapit. Postupně se ke všem mým vzpomínkám vyjadřuje (rozhovor najdete i jako podcast Host Reportéra) a má pozoruhodné postřehy – od lidí nabízejících občerstvení se například brzy dostane k úvaze, na koho se možná raději vykašlat po prvním mexickém rande.

„Jakmile je dopravní zácpa,“ potvrzuje, „hned se vyrojí plno prodejců. Mexičané dokážou perfektně zhodnotit, kde bude poptávka, a tam vytvoří nabídku.“

No jo – já si tenkrát koupil kokos na žízeň.

„A kdybys do něj chtěl panáka, zaběhli by pro flašku rumu... Když začne pršet, spousta lidí hned začne prodávat deštníky nebo pláštěnky, a když naopak hodně pálí sluníčko, přijdou s osvěžujícími drinky. Přesně vědí, kde kolem Mexico City vznikají pravidelně kolony, a tam už mají předvařené kukuřice, které sázejí rovnou do otevřených okýnek – pomatlané majonézou, co tam celý den stála na slunci, posypané chilli, strouhaným sýrem, zakapané limetkou.“

 

Rozhovor je i k poslechu ve formě podcastu:

 

Přesně, to si pamatuju! Zajímavé je, že z té majonézy člověku není špatně, Mexikem jsem se nádherně prožral.

„Mně se líbí,“ pokračuje Eva, „že jak se tam na jídlo hrabe rukama, získáváš nový, haptický vjem. Popadneš taco a všechno ti z něj teče. Strašně se zaprasíš, protože neexistuje způsob, jak ho jíst decentně. To jsou ta jídla, co by sis na prvním rande nedal, ale možná bys měl, protože aspoň poznáš, kdo sedí naproti tobě. Pokud chce od prodavačů zvaných taqueros upatlaný příbor, tak to podle mě není parťák pro život.“

 

Dítě na vodítku

Bavíme se o tom, jestli se dá Mexiko označit za nebezpečnou zemi. I Eva by na mém místě šoférovi uvěřila a v noci jeho kamion zbytečně neopouštěla: „Stopovat za tmy nebo tábořit u frekventované silnice je nesmysl, ale na druhou stranu Mexičani jsou vůči cizincům nesmírně starostliví a je pro ně důležité, aby se turistovi nic nestalo. Sama jsem důkazem toho, že Evropanka může prožít v Mexiku deset let a nějaké narkoboje nebo jiné kriminální problémy jdou mimo ni. Kolikrát jsem jen slyšela, že bydlíme v nebezpečné oblasti, ale houbelec – naše část Mexico City je zóna plná kaváren. Vždyť já bych ani nežila v místě, kde by to pro naše dítě bylo riskantní!“

Jedno nebezpečí ale v Mexico City v souvislosti s Ančou přece jen řešila: „Mezi dvaadvaceti miliony jeho obyvatel se ti dítě v davu poměrně snadno ztratí a pak ho těžko hledáš.“

Proto si malou dceru navykla vodit na kšírách a na vodítku, což způsobovalo bizarní situace, když přijely na prázdniny do Prahy. „Pojďme na nákup, Ančo, řekla jsem třeba. A ona si automaticky přinesla kšíry, tak jsem jí je nandala. Protože jak vysvětlíš dvouletému dítěti, že tady nemusí a doma zase jo? Nějak jsem ji dokázala naučit, že zatímco v Mexiku nesmí pít vodu z kohoutku, v Praze beze všeho, ale úplně polevit jsem v bezpečnostních pravidlech nechtěla. Takže jsme šly ven, jak byla Anča zvyklá, a starší paní v obchodě to rozčílilo: Ježíš vy ji vodíte jako psa! Na což já jen: Andulko, co na tohle říkáme? Otočila se k paní a štěkla: Haf!“

Eva je pohotová, veselá a akční.

„Hele,“ přiznává, „ještě před pár lety jsem si zaprděně přála, aby si o mně všichni mysleli jenom hezký věci, ale když jsem začala psát Mexikopedii, něco se změnilo. Najednou mám jediné přání, totiž aby měli lidi rádi ty naše knížky.“

Zájmeno „naše“ trochu mate, protože autorkou je ona. Eva Kubátová ale trvá na tom, že jde zároveň o dílo manžela Isry, malé Anči a taky osmi set Mexičanů, které už do svého opusu vyzpovídala: „Protože já sama nejsem tou, kdo by měl vyprávět, jak se dělá nejlepší salsa na tacos nebo jak se barví textil karmínem, tohle musím zjišťovat od znalců, jezdit za nimi a Isra s Ančou mě často doprovázejí... Chci jen říct, že když jsem začala psát a vydávat knížky, najednou mě přestalo zajímat, co si o mně kdo myslí, a když paní nadává, že vodím malé dítě na kšírach, tak to po mně steče.“

Debaty o tom, jestli a jak je Mexiko nebezpečné, se týká i ona fíkusová iniciační historka z podzimu roku 2013, naťuknutá v úvodu.

„Byl to úvodní z mnoha mých mexických fuckupů,“ vzpomíná Eva: „Přiletěla jsem poprvé do Mexico City a myslela, že mi tam hrozí strašné věci. Jela jsem nehezkou částí města něco si nastudovat do kolo­niálního archivu v budově bývalého vězení a celou cestu byla napružená, že se mi něco stane. Bedlivě jsem si chránila pas, peníze, telefon, u archivu jsem vystoupila z autobusu na relativně prázdnou ulici. Prázdno v Mexico City, hrklo ve mně, to není dobrý! Najednou se mi cosi otřelo o rameno, tak jsem začala kolem sebe kopat a křičet socorro, pomoc! Pak jsem si uvědomila, že prý nemám křičet o pomoc, ale fuego, hoří!, takže jsem uprostřed silnice křičela, že hoří, ale pak si všimnu, jak na mě zpovzdálí kouká pán, jestli jsem se nezbláznila. Teprve tehdy jsem se ohlídla za sebe a tam nikdo nebyl, jen na zemi ležel těžký fíkusový list; to ten se mi otřel o rameno. V tu chvíli mi došlo, že se chovám jako kráva a zbytečným strachem si blokuju možnosti krásných prožitků, které mi ta země může nabídnout. O deset let později bych to shrnula asi takhle: Vůči Mexiku má cizinec cítit respekt, ale bát se nemusí.“

K zásadní události došlo o pár dní později, kdy poznala Isru, svého budoucího manžela.

„S kamarádama jsme jeli do města Puebla na křtiny, on tam byl zase se svými kamarády a nějakej dobrák mu řekl: To je kámoška od tamtý brejlatý holky, co ráda čte, takže asi bude taky čtenářka. A já sice čtu ráda, ale když si k holce přisedne Mexičan a hlubokým hlasem praví ‚mám děsně rád literaturu‘, není to ideální seznamovací věta.“

Všechno dopadlo dobře – Evině partě se porouchalo auto a Isra sice měl odjet na oslavu vlastních narozenin, ale zůstal, aby pomohl potíže vyřešit. „Tehdy jsem si řekla, že to je fajn chlapík, dali jsme si jedno rande na pyramidách, ale tím jsem myslela, že to hasne, protože musím do Čech.“

Za dva týdny ho měla pod oknem pražského bytu.

„A po dalších pár dnech mi řekl, že je příjemně překvapen mými hygienickými návyky,“ zmiňuje Eva jeden z kulturních šoků. „Tenhle stereotyp Mexičani o Evropanech mají, protože poznali hlavně cestovatele, kteří mají v batohu tři trička, jsou zpocení a občas nevoněj. Pro Isru bylo překvapením, že tu máme tekoucí vodu, a byl šťastný, že se každý den vykoupu. Moc jsem nevěděla, jestli být potěšena, nebo uražena.“

O dva roky později se vzali, a protože můžou oba pracovat na dálku, postupně spolu procestovali celé Mexiko („Isra je ajťák, cloudový architekt, ale dodnes nechápu, co vlastně dělá – když mi začne vyprávět příběhy z práce, slyším bílej šum...“).

 

Flaška na hrobě

Když jsem zmiňoval kamioňáckou rallye a svůj tehdejší pocit, že si Mexičané neváží života tolik jako my, Eva přikývla: „Smrt vnímají úplně jinak.“

V jakémsi položertu říká, že nejspíš byla v minulém životě Mexičankou, a vrací se do roku 2004, kdy jí umřela milovaná babička. Nesla to tehdy těžce: „Na hřbitov jsem chodívala skoro každý den a vůbec nevěděla, jak si s tou situací poradit. Po čase jsem tam vysadila jahody a pořád platilo, že kdykoli se stalo něco zásadního, šla jsem jí tam o tom povědět; z cest jsem babičce vozila mušle nebo kamínky, a když mi pak vyšel první článek v Lidé a země, tak jsem ho okopírovala, vložila do složky a zahrabala, aby si babi početla.“

Po mnoha letech Evě volá táta: „Zbláznila ses?! Teď jsem sebou málem seknul na hřbitově, protože uklízím hrob a najednou na mě vykoukne kus papíru. Já jsem se bál, že mi matka píše ze záhrobí!“

Čili: Eva sice roku 2004 věděla o Latinské Americe málo, teprve začínala studovat vysokou školu, ale chovala se jako Mexičané – babička pro ni pořád nějak existovala.

„Ten kulturní rozdíl je v pojetí času,“ vysvětluje. „My chápeme život lineárně, jako že se narodíme, vyrostou nám první zuby, jdeme do školy, pak první láska, práce, důchod, a co potom, nikdo neví. Zato Mexičané vnímají život už od předkolumbovských dob cyklicky. Kde něco končí, tam něco začíná, žádný konec nemůže být definitivní.“

Nadšeně popisuje tradiční mexické oslavy Dušiček, při kterých se popíjí na hrobech, hraje u toho muzika, na druhý den jsou hřbitovy plné flašek. „Dělají totéž, jako když jsem si já dávala nad babiččiným hrobem cigáro a všechno možné jí vyprávěla. Při těch Dušičkách se k sobě živí a mrtví přiblíží, protože jeden den se jde na hroby, ale pak se od těch hrobů udělá cestička z afrikánových lístků až domů, aby nebožtíkova duše našla svůj barák a mohla si s blízkými trochu popít i tam...“

Jelikož je popíjení milé téma, vyprávím Evě o tom, jak jsem ve státě Chiapas na jihu Mexika stopl chlapíka, který mě pozval na rodinnou narozeninovou párty. Tam se k mému šoku sešlo asi sto padesát lidí, zpívali a tancovali jsme skoro do rána, konec si úplně nepamatuju. Jedno ale vím – všichni se tam ke mně chovali, jako bych byl členem rodiny.

I tohle mi Eva okomentuje: „Oni mají opravdu rádi jak tyhle své fiesty, tak i cizince. Klidně to mohli vnímat tak, že tvoje přítomnost zvyšuje té párty prestiž, ale hlavně, o pár lidí víc nebo míň na oslavě nikdo neřeší. Já mám bohužel takovou povahu, že potřebuju vědět, kdo, kdy nebo v jakém počtu přijde, a proto jsou pro mě obrovské nervy cokoli v Mexiku organizovat.“

Vzpomene si na další takzvaný fuckup, ke kterému došlo loni 26. listopadu: „Nejsem kdovíjaká sportovní fanynka, takže jsem uspořádala oslavu pátých narozenin naší dcery v den, kdy hrálo fotbal Mexiko s Argentinou. Opravdu jsem ocenila, že přišla aspoň hrstka z mnoha pozvaných rodičů. I ti ale byli většinou v dresech, koukali na tablet a říkali, že horší datum jsem si už vybrat nemohla...“

Čímž se přirozeně dostáváme k dalšímu tématu – na hlučných a veselých mexických fiestách bývají do noci běžně i děti. Když jsou ospalé, nevadí, stačí k sobě srazit dvě tři židle a na ty děcko (nebohé rukojmí zábavy) položit.

„Dospělí Mexičané často a rádi vzpomínají na tyhle historky z dětství. Třeba na sandál – když zlobili, babička sundala sandál a hodila ho po nich. Drtivá většina z nich zažila právě i ty divoké noci, kdy spali na židlích přikrytí bundou, zatímco rodiče opodál popíjeli tequilu...“

V tomto ohledu zvítězilo v Evě češství, dcerku na spojené židle nikdy neuložila. „Část naší mexické rodiny měla pocit, že mi šiblo. Že mám mlíko na mozku, když trvám na tom, že Anča musí chodit spát už v sedm večer. Je pravda, že žádná fiesta před sedmou nezačíná, takže jsme během Ančina prvního roku spoustu lidí neviděli, ale zpětně je mi muž vděčný, protože jiné pětileté děti chodí spát bez jakéhokoli režimu ve dvě v noci a probouzejí se v poledne. Rodiče kolem nich chodí po špičkách a ptají se mě, jak to dělám, že Anča v osm spí. S jistým zadostiučiněním odpovídám: Pamatuješ, jak jsi mi před pár lety říkala, že mám mlíko na mozku? Tak proto.“

 

Lídři v plenkách

Hlavní důvod, proč se rodina přestěhovala do Prahy, je právě pětiletá dcera, respektive úroveň vzdělávání v Mexiku.

„My v Česku na všechno možné pindáme,“ říká Eva, „ale když člověk stráví pár let v zahraničí, dokáže ocenit, co má doma dobrého – a vzdělávání mezi to dobré patří.“

Mexiko nabízí dvě klasické možnosti. Veřejné školství obvykle bývá marné a soukromé je sice kvalitnější, ale zároveň výrazně náročnější: „Anča měla od tří let domácí úkoly z matematiky, angličtiny, ze čtení i psaní, a já bych si přitom spíš přála, aby si co nejvíc hrála.“

Soukromé školky lákají v Mexiku často na slogan, že z dětí vychovají lídry.

„Od začátku dětem vštěpují, že jednou budou pupkem světa, nějakým CEO, že prý mají svět jen ve svých rukou. A já si taky myslím, že má moje dcera svět ve vlastních rukou, ale byla bych ráda, kdyby k tomu došla přirozenou formou a nikdo jí od školky nevnucoval, že musí být CEO – vždyť pro boha živýho já nechci mít doma lídra v plenkách, ale holku, kterou baví život.“

 

Slepici křupne páteř

Když jsem v Mexiku vykládal, odkud pocházím, někteří řidiči si vzpomněli na Pražské Jezulátko, což mě tehdy překvapilo. Evu ne: „Znají i svatého Jana Nepomuckého, ten stojí na spoustě mostů.“

Sošku Jezulátka občas vozí mexickým známým jako dárek, ale ještě větší úspěch mívá čokoláda. „Chtějí studentskou pečeť s malinovou příchutí, která například mně nechutná, a asi nejsem sama, protože ji v Praze většinou najdu ve slevě.“

Přes sošku Jezulátka se dostáváme k dalšímu Evině fuckupu, prý jednomu z největších:

„Přijela jsem do městečka San Juan Chamula, kde mayští šamani diktují místnímu obyvatelstvu, jaké propriety používat při modlitbách v katolickém kostele. Striktně se tam nesmí fotit, pro neposlušné fotografy mají dokonce vězení. Bavila jsem se s klukem, co vybíral pár pesos jako vstupné do toho synkretického kostela, jestli by přece jen nebylo možné domluvit oficiální povolení, ale kroutil hlavou, že rozhodně ne. A tehdy jsem mu položila trapnou otázku, za niž bych si dodnes nafackovala: Proč nechcete, aby se tady fotilo – copak vám to vážně krade duši? Kluk ze svého tradičního oděvu z beraní kožešiny vytáhl smartphone, který byl rozhodně lepší než můj, a odpověděl: Představ si, že normálně komunikuju WhatsAppem, kouřový signály si neposíláme. Fotím, dělám si selfie, ale jednoduše nás sere, když se nerespektuje naše prosba, aby lidi v kostele nefotili... A měl naprostou pravdu, cvakající fotoaparáty by poškodily atmosféru. Když teď zavřu oči, cítím, jak to tam vonělo jehličím; slyším, jak se lidi modlili v mayském jazyce a jak slepici křupla páteř, když jí při obřadu zakroutili krkem... Žádná fotka by nevypověděla ani tisícinu toho, co takové místo může nabídnout, uvědomuju si to čím dál víc. Než abych udělala špatnou ilustrační fotku, raději si takovou chvíli zapamatuju a slovy popíšu do knížky...“

 

Bude to veliké

Bez potíží přežili pražskou zimu, dcera i manžel si zvykli.

„Isra je nadšený, že tady našel svůj metalový ráj. Chodí na koncerty, má lístky na letní festival Brutal Assault, kam se rozhodl vzít na jedno odpoledne i Anču, tak už jsme jí koupili taková ta traktoristická sluchátka.“

Pojedou se podívat na Říp, aby už Evin táta nemohl sýčkovat, že: „O Mexiku se ti to píše, ale na Řípu jsi nikdy nebyla!“

Kromě psaní o Mexiku taky zpracovává příběhy kubánských disidentů pro Paměť národa a podle všeho se stává novou hvězdou cestovatelských přednášek – nedávno na ni v Praze přišlo tři sta lidí, jejichž tvrdé jádro si říká mexikopediáni.

Letos na podzim Eva vyrazí do země, kde prožila posledních deset let, bude tam hledat další témata a dělat další rozhovory. Knih o Mexiku chce napsat pět, je zhruba v půlce práce.

Tohle ještě bude veliké.