Peter Korniss: Mezi vesnickou tančírnou a Starbucksem

Robert Capa, László Moholy-Nagy, André Kertész… Čím to je, že Maďarsko dalo světu tolik slavných fotografů?

Colin Ford, zakladatel Národního muzea fotografie v Bradfordu a blízký přítel André Kertézse, se nechal slyšet, že v tom má prsty jazyk, protože maďarština je řeč, které nikdo na světě nerozumí. A tak se možná Maďaři instiktivně chtěli víc vyjadřovat fotografií, která je jazykem univerzálním. Ale to je nápad Colina Forda a já nevím, jestli je to pravda.

V Praze na Staroměstské radnici vystavujete do konce června svůj celoživotní projekt o proměnách života ve střední a východní Evropě. Věnoval jste se mu půlstoletí, musíte mít ohromné množství materiálu.

To není o množství, ale o tématu. Fotografoval jsem život na venkově, pak jsem se na ta místa vracel. A zvlášť po roce 1989 bylo vidět, jak se ta místa začala rychle měnit. Na vesnicích to bylo nejmarkantnější, protože jsou tam tradiční vizuální znaky silnější než ve městě. Navíc jsem deset let zaznamenával život lidí, kteří z vesnic cestovali za prací.

Vzpomenete si na moment, kdy jste tomu tématu propadl?

Ano, docela přesně. Bylo to v roce 1967 v tančírně transylvánské vesnice Szék. Kdysi ležela na maďarském území, dnes je v Rumunsku. Uchvátila mě atmosféra vesnické zábavy, které se tam konají vždy na konci týdne. Ženy a dívky na jedné straně místnosti, muži na druhé. Tradiční oblečení, lidová muzika, zvláštní napětí tvořené směsicí ostýchavosti a dychtivosti… Najednou jsem si uvědomil, že jsem svědkem posledních momentů odcházejícího světa. Že to, na co se dívám, je už včerejšek, a že jediný způsob, jak to uchovat, je zachytit to. Zvěčnit.

Ostatně vaše výstava se jmenuje Touha po věčnosti… Je vám z odcházení tradičního světa smutno? Vadí vám globalizace?

Před chvílí jsem si dal snídani ve Starbucku na Staroměstském náměstí, přímo proti své výstavě. Jídlo dobré, káva také, ale – v papírovém kelímku! I to bohužel reprezentuje globalizaci.

Na druhou stranu, do mnoha oblastí, kde jste fotografoval, globalizace přináší nové příležitosti. Tamní lidé byli hodně chudí a teď mohou díky otevřeným hranicím vydělávat peníze. A třeba i pít kafe ve Starbucku.

Máte pravdu, když se ohlédnu zpátky do těch starých vesnic… Domky byly malé, podlahy hliněné, nebyla tam elektřina ani záchody, jen venkovní latriny. Teď jsou domy větší, mají víc světla, záchody, sprchy. To je velká změna. Jenomže většina obyvatel odjíždí pracovat do města, pospolitost se rozpadá, vztahy zhoršují. Mladí lidé z vesnic odchazejí, vesnická stavení chátrají.

Jak se vyrovnáváte s tím, že svými fotografiemi vyvoláváte nostalgii po starém způsobu života?