Přišel Danek, vrásky až na záda. Rozhovor s Danem Bártou

Vzal jsi mě do kavárny na rohu své ulice, i když je hned vedle vyhlášená hospoda s výbornou plzní. Tam nechodíš?

Ne. Obecně skoro nechodím po hospodách, na to je mi příliš líto času.

 

Chápu. On člověk nikdy neví, kolik mu ho zbývá.

Takhle jsem to nemyslel, spíš jde o to, že nějak nejsem v poslední době časově úplně neohraničen, takže bych se nerad dostal do skluzu. Pak nesmíš vynechat, že jsem z titulu svýho povolání zhruba sto večerů ročně z baráku, a taky mám dost pomalej nájezd, než se začnu bavit.

 

A navíc ti vadí nuda, ne?

Nudu mám vlastně docela rád. Když si můžu dovolit ten luxus, tak si ji dopřeju – nechám hlavu, ať si dělá, co chce, jenom ty myšlenky pozoruju. Excelentně mi to jde třeba ve vlaku. Anebo při řízení, což je činnost, která nevyžaduje moc práce ani neuronů... Co mě štve, to je spíš takový to tlachání; nebo administrativa. Trávit život vypisováním faktur, hledáním nějakýho zasukovanýho mailu nebo mudrováním, kam ten svět spěje, to bych radši sem tam držel facku.

 

Teď jsi mi připomněl, jak jsme dělali první rozhovor před šestnácti lety – chvíli po narození tvé první dcery.

... na to si pamatuju, v dejvický nádražce, viď? Vykládal jsem ti, jak už jsem seriózní a usazenej – hrozný! Přání otcem myšlenky!

 

Jo, ale taky jsi říkal, že nemáš řidičák.

Dokopal jsem se k tomu ve svých pětačtyřiceti letech a jsem rád.

 

Tak abychom dlouho netlachali: člověk sice nikdy neví, kolik času mu zbývá, ale měl jsi někdy pocit, že to skončí za chviličku?

Co ty?

 

Jednou v Africe, když mě vyšťavila malárie.

Samozřejmě že na cestách občas nafasuješ nějakou chorobu, záchvat nebo bolest, která tě vyřídí, ale dokud si říkáš, že ti takhle blbě nikdy nebylo, jsi aspoň ještě při smyslech. Horší je, když už člověk nepřemýšlí o ničem. Když vynecháš čtyři dny života, čímž myslím, že seš úplně tumpachovej, je to opravdu vážný – sám jsem to zažil jednou v Indonésii, když jsem si ze zelenáčského fanfarónství rozrejpal nějaký furunkly, co jsem měl na stehnech po pokousání blechama.

 

Furunkly?

Takový vředy v podkoží. Rozryl jsem si je šídlem u kapesního nože, abych uvolnil tlak hnisu, ale nedošlo mi, že bych ten nůž měl dezinfikovat. Takže jsem si tam zanesl nějaký svinstvo a dostal zánět žil do obou dolních končetin. Uzliny v tříslech jsem měl jak vlašský ořechy, žíly zrudlý odshora až po kotníky. Dostal jsem takovou sepsi, že kamkoli jsem přišel, tam jsem si sedl a okamžitě usnul. Ještě jsem si stačil nasadit augmentin a přežil tři hodiny letu z Jakarty do Padangu na Sumatře, to už jsem o sobě v podstatě nevěděl. Pak ještě pár hodin busem do Bukittinggi a v hotelu jsem zhynul. Kluci mě budili, abych zapil tabletu, ale byl jsem úplně mimo.

 

No a bál ses tehdy o život?

To právě vůbec nevím, byl jsem v kómatu. Spal, spal, zapil prášek limonádou a zase spal. Když jsem se po těch čtyřech dnech probral a konečně dokázal vyjít před hotel, chvíli jsem postál na roztřesených nohou v zahradě – a to byl intenzivní pocit znovuzrození. Trochu za to mohli zlatohlávci, co poletovali kolem rozkvetlého stromu, taky to slunce a vůbec. Myslím, že kdybych byl starší, slabší, už předtím trochu chycenej nebo by ty léky nezabraly, tak končím. Od té doby každopádně dezinfikuju.

 

Pořád jak tágo

Slovem „znovuzrození“ jsi mi nahrál na pár otázek, jejichž leitmotivem bude právě zrození. Vím například, že jsi hezky zpíval odmala – ale kdy se zrodil opravdový zpěvák Dan Bárta?

Hm. Vlastně si pamatuju pár takových zvláštních momentů se svojí první kapelou Tom Sawyer a vzápětí i s Alicí.

 

Takže se vracíme kam?

Do mých dejme tomu dvaceti let, na přelom osmdesátek s devadesátkami. Do doby, kdy už jsem občas i vytvořil nějakou melodii, kterou jsme s klukama dotáhli na písničku a hráli ji před lidmi naživo. Tehdy jsem měl dvakrát nebo třikrát po hraní pocit, že to, co dělám, dělám dobře a má to smysl. Zdálo se mi, že už zpěvák jsem.

 

A byl jsi?

Kdybychom si teď spolu tyhle starý věci pustili, dost bych se ošíval. Přišlo by mi to blbý.

 

Proč myslíš?

Vím to. Nedávno někdo vyhrabal a pustil do éteru první oficiální nahrávku, kterou jsme s Tomem Sawyerem natočili v plzeňském studiu Českého rozhlasu, a mně došlo, že jsem nevěděl, co dělám. Neladilo to a hlavně jsem tím svým mladým hlasem nenesl žádný obsah. Sice jsem zpíval nějaká slova, ale nic neznamenala. Přitom písnička byla na tu dobu docela dobrá; měli jsme výbornýho kytaristu, Ivana Bohuňovskýho.

 

Není ta vyprázdněnost u mladých zpěváků běžná?

Asi ano, ale o většině zpěváků ze světa se prostě nedozvíš – a u těch, o kterých se dozvíš, to spíš neplatí. Zpětně mě to až pobavilo nebetyčně bezduchou prázdnotou, která na druhou stranu k mládí asi patří. Já jen vím, že jsem se snažil.

 

A kdy jsi prázdnotu vyplnil?

Těžko říct. V těch dvaceti jsem byl bytostně přesvědčený o tom, že už mám v hlase všechno, ale to tak bývá, že jo. Když píšeš v osmé třídě slohovou práci, hluboce se zamyslíš nad světem a meleš pátý přes devátý. Stylisticky vzato je to hovadina, mohl bys být rád, že se ti podařilo udělat jenom šest chyb v čárkách zamotaných souvětí, ale dostaneš jedničku a máš pocit, že je tvůj sloh perfektní. Když to na tebe později náhodou vypadne ze skříně na půdě, osypeš se a přemýšlíš, jestli to nebude nejlepší spálit.

 

To mluvíš o sobě? Jaké jsi míval slohovky?

Jako každej druhej, kdo chodil na normálka základku a gympl, dělal to rád, ale nenarodil se jako Hrabal nebo Márquez; ani jako Wilde. Nesnášel jsem popis a miloval úvahu, to je příznačný, teď to mám obráceně... Z dnešního pohledu to bylo hloupý, stylisticky hrozně chlupatý a tak dále, ale kdo jsem já, abych sám sebe po letech odsuzoval? Učitelé a učitelky v tom viděli potenciál a mě to opravdu bavilo, záleželo mi na tom. Chtěl jsem s tím bejt spokojenej pro sebe sama. Volná a dobrovolná tvorba – to je na tom nejpodstatnější.

 

A tehdy se začal rodit textař Dan Bárta?

Kladl jsem důraz na svá potěšení, to jistě roli hrálo. Vždy jsem se zabýval textem, buď psaným, nebo čteným – když jsem položil knihu zasažen nějakým obrazem nebo později způsobem, jak je to napsáno, přistihl jsem se po čase, že to někde zkouším „také tak pěkně“. Měl jsem potřebu se vyjadřovat a slova jsou v takovém případě tak nějak dost na ráně.

 

Kdo byl v umění písňového textu tvým vzorem?

Viktor Dyk a Oto Klempíř, chronologicky, tihle dva mi vlastně uvolnili hlavu. Své prvotiny jsem s nimi konzultoval a taky jsem je pozoroval při práci – jak uvažujou a kudy choděj, když textujou. Už jsem to viděl víckrát i u jiných, ale to bylo jen pokládání slov a rýmování bez vhledu a bez vědomí celku; dost asociativní, ale plochý; ne zevnitř ven, žádný hmat ani chuť. Prostě to nebylo ono, zato tihle dva mě uchvátili. A pak různí spisovatelé – jejich rytmicita, obrazivost, sem tam neodolám a šlohnu jim větu... A potom taky Bětka, žena má.

 

Vlastně jsme se nedostali k odpovědi na to, kdy ses stal skutečným zpěvákem. Najdeme ji?

Je pravda, že postupem let se člověk dostává do fáze, kdy už toho moc nenapředstírá; ani na to nemá tolik energie jako dřív. Naučí se jakžtakž řemeslo a čím dál víc zpívá, jak mu narost zobák, což přináší pocit určitého osvobození.

 

No vidíš! A to nastalo zhruba kdy?

Fakt nevím, bezpečně ti můžu říct jen jedno: jestli po sobě budu v pětašedesáti letech číst tenhle rozhovor, tak si řeknu, že jsem byl i v třiapadesáti pořád blbej jak tágo... Snaha dobře zpívat je kontinuální proces, který nikdy neskončí, naštěstí se to ani nemusí zlomit k horšímu. Sám sice klukům občas říkám „hele, až to bude k ničemu, tak mi to řekněte, já se na to vykašlu rád, nechci dělat blbosti“, ale ono je hrozně těžký odhadnout, kdy a jestli už je to k ničemu – pokud teda nedojde k nějaký chorobě, která ti vyřídí hlasivky anebo udělá z půlky mozku kostku.

 

Posloucháš rád staré hlasy?

Spíš staré muzikanty. Když třeba hrají dobří osmdesátníci o lásce a je v tom spousta sentimentu, kterej není lacinej, hmatatelně bolestný nostalgie, ale i té lásky, kterou ve svém věku cítí možná víc než dřív... To člověka dostanou první čtyři noty při cestě automobilem, když po šesti hodinách spánku jede někam ke všem čertům a za něčím, co bůhví jestli má smysl.

 

Jak to myslíš?

Člověk si přece občas není jistej smyslem toho, co a jak žije, ne? Ale když ti k tomu zahraje třeba Richard Galliano na bandoneon nějakou krásně tklivou písničku, můžeš si hned úžasně poplakat sám nad sebou a trochu se srovnat s momentálně pociťovanou marností.

 

Takovej je život, kámo

Kdykoli tě potkám, s obdivem poslouchám, jak zasvěceně o muzice vyprávíš. A přitom nevím: umíš ty hrát pořádně na nějaký nástroj?

Ne.

 

Kdyby sis mohl vybrat, na jaký bys hrál?

Možná na trumpetu, což je vysoký jednohlas, takové pokračování zpěvu jinými prostředky. Mám ten nástroj rád – ale nenaučím se na něj.

 

Nemrzí tě to?

Vlastně čím dál víc, protože kdybych měl aspoň rok průpravy na piano nebo na kytaru, mohl bych skládat rychleji a líp, ale bohužel, nějak jsem to v sobě nenašel. Doprovodit se by bylo super, ale jinou ambici nemám. Pohltí mě příroda nebo přírodní věda, tam mám solidní základ a zajímám se o to celý život, ale co se týče muziky, jsem praktik. A negramot. A hraju „na sebe“. Vymyslím melodii, dlouhou frázi, ale kdybych ji chtěl zapsat do not nebo na něco zahrát, udřu se k smrti, a ještě tam budu mít milion chyb.

 

Nechtěl jsi na něco perfektně hrát, když jsi začínal coby teenager v prvních kapelách?

Takhle jsem neuvažoval. Ono je vlastně možný, že jsem začal zpívat z lenosti...

 

Kdy se zrodil Dan Bárta, sběratel cen?

Pět minut zpátky jsem si vzpomněl na to, jak jsme před revolucí vyhráli s kapelou Tom Sawyer na rockfestu v Sokolově, to bylo poprvé. Právě tehdy jsem měl pocit, že se mi vystoupení povedlo – necítil jsem moc trému, nic nepřeháněl, byl jsem v dobrém rozpoložení, prostě jenom zpíval, nic jinýho; jako bych byl tam, kam patřím. Dneska mám v sobě tenhle muzikantskej pocit naštěstí skoro pořád.

 

Později jsi různých cen posbíral desítky. Vážíš si některé víc než jiných?

Ale jo…

 

Zamysli se, prosím, konkrétní odpověď mě zajímá.

Když já se cenami nezabývám tolik, abych se za nimi ve svém současném rozpoložení dokázal ohlédnout a zařadit je do hierarchie. Ale dobře, zkusím: když se rozjel muzikál Jesus Christ Superstar, dostal jsem Grammy za rok 1994, takovej ten gramofonek pro zpěváka roku. A záhy mě nominovali i na Thálii, kde jsem se ocitl v konkurenci operních pěvců. Vedle mě vybrali třeba Petra Dvorského – dva nesouměřitelné světy, logicky jsem neměl šanci na úspěch. Ale přesto si vybavuju, že jsem byl na Grammy i na tuhle nominaci pyšnej. Jako bych si tím tehdy opodstatnil určitou svoji tvrdohlavost.

 

Byl jsem napjatý, jestli nevypíchneš cenu rektora Ostravské univerzity za mimořádnou vědecko-výzkumnou činnost.

Dostat v pětačtyřiceti cenu pro studenta roku je spíš bláznivý. Za normálních okolností by ji dali dvacetiletému klukovi, s o generaci starším regule nejspíš nepočítaly. Měl jsem štěstí, že jsme tehdy něco vymysleli s Alešem Dolným.

 

Což je přírodovědec, ekolog, odborník na vážky.

Taky pan docent, vedoucí mé bakalářky a zároveň kámoš, se kterým jsme husy pásli. Takže s Alešem jsme dali dohromady práci, která měla slušný impakt, a já díky ní nafasoval cenu. Ale ta práce samotná byla jedním z nejhezčích osobních momentů, protože jsem si tenkrát zažil svoji heuréku a dostal nápad, kterého se chytl nejen Aleš, ale pak i další kluci. Ti ho rozvinuli z hlediska informatiky nebo matematiky, vykřesali aplikaci a já se jako praotec myšlenky svezl.

 

Uměl bys laikovi vysvětlit, na cos to vlastně přišel?

Uvědomil jsem si, že pokud má v dnešní době člověk zapnutý mobilní telefon, nachází se ve čtyřrozměrném prostoru...

 

... ještě jednodušeji, prosím.

Prostě jsme vymysleli jednoduchou aplikaci, která ti na základě dat a čísel vyzobaných z kontingenční tabulky řadí druhy vážek do žebříčku podle pravděpodobnosti, přičemž vychází z toho, kde se nacházíš, kdy tam jsi, který druhy jsou běžný a který ne. Základem byla matika, která už šla úplně mimo mě.

 

Čili když vidím na procházce vážku, tak díky téhle aplikaci poznám, o kterou jde?

Tak nějak.

 

To by se dalo monetizovat, ne?

Vážky? Ty nezmonetizuješ. Anebo trochu, když jsi třeba zpěvák. Může se ti povést udělat pár fotek, které si ve finále někdo koupí, protože se mu za prvé docela líbí – a za druhé jsou od zpěváka.

 

Vybavíš si, kdy přesně jsi zažil tu svou heuréku?

Někdy před dvanácti lety za kulturákem v Humenném, když jsem hostoval na turné u Richarda Müllera a čekal na zvukovku. Zapálil jsem si tehdy cigáro, opřel se o zeď, byl už podzim, mělo to atmosféru, stál jsem v takový polotrávě v mlází, koukal přes silnici do bučiny a najednou mi něco došlo: teď kdyby přiletěla vážka, může to být jen jeden ze dvou druhů.

 

Jakých?

Mohla by to být Aeshna mixta – ale ta vlastně taky ne, to by tu musel být blízko rybník. Takže zbývá Aeshna cyanea. Tu tady a teď můžu potkat.

 

Má to pointu, přiletěla?

No nepřiletěla, ale mohla by. Spíš jde o to, že se mi v tu chvíli rozsvítila mozková žárovka – něco jsem vydedukoval jenom na základě toho, že vím, kde se nacházím.

 

Pořád myslím, že to může být pro milovníky hmyzu zajímavé. Opravdu na tom nemůžete něco vytřískat?

Určitě ne, náš koncept je už dnes mrtvola. Ukázalo se, že daleko jednodušší než zadávat nějaká data o vážkách je nechat apku porovnat jejich obrázky s těmi, které vyfotíš mobilem.

 

Takže my se tu deset minut bavíme o něčem, co je passé?

Takovej je život, kámo.

 

Ježišikriste!

Pára v lokomotivě je taky passé.

 

Ale líbí se mi na tom, že kdyby přiletěla Aeshna mixta, musí v Humenném přece jen být nějaký rybník.

No právě – tohle už je znalost. Kdyby přiletěla, šel bych ho hledat... Ale teď jdu zpátky za Bětkou a zbytek dáme písemně, jo?

 

Tak já píšu

V kavárně se mi vrátil pocit, který z tebe mívám vždycky, totiž že jsi zvláštně posmutnělej... Jsi, nebo se pletu?

Vlastně nepleteš.

 

Umíš to popsat?

Je to pro mě důležitá a žitá emoce, ale těžko. Ne že bych byl smutnej, že mi uletěly včely – to se spíš, s dovolením, naseru. Smutek leží těsně vedle soucitu, dotýká se ho... Někde blízko bolesti, stesku, smiřování se, spočinutí a tak. Možná proto jsou mi tak blízcí třeba Hrabal, Saroyan, Pamuk – oni ho mají v sobě, ve způsobu svého vyprávění a každý z nich to umí včas vyvážit sebeironií nebo tak, když poznají, že jsou v něm oběma nohama.

 

Takže jsi svému smutku uvyklý?

Je součástí mého operačního systému, zálohuju to. Bubeník Bady Zbořil říká: Přišel Danek, vrásky až na záda... To prostě patří k věci.

 

V kavárně jsi zmínil muzikál Jesus Christ Superstar, po kterém ses před třiceti lety proslavil. Jak se vyvíjel tvůj vztah ke statusu celebrity?

Popravdě nevím. Určitě jsem celou dobu tvrdil, že je mi to jedno a tak dále, a nebyla to žádná lež, jen to taky nebyla pravda. Připouštět, že jsem slavný, je srandovní, odmítat to je taky srandovní, nejlepší je moc se tím nezabývat. Jako cíl je to ubohý, jako prostředek k práci nedostatečný.

 

Takže co s tím?

Když se chce někdo se mnou vyfotit, je to vlastně milé, oukej, pojďme na to, díky. Když mě někdo opravdicky nezná, taky dobrý, aspoň mám ještě co dělat. Když se popularitu někdo snaží překonávat a nevnímat, je to jeho boj a já mu to kazit nehodlám. Ani pomáhat mu nebudu, to bych mu to zkomplikoval. Někdy je to ujetý, někdy trapný, dost často to rychle přejde. Někdo to umí vypustit a přitom tomu neuhýbá, to je ideální: volnost, rovnost, bratrství.

 

Jak jsi hledal správnou míru?

Žádná jedna správná míra asi ani neexistuje. Anebo jinak, každá situace vyžaduje jinou správnou míru. Anebo ještě jinak: můj kámoš Karl Werner, německý entomolog, byl, dávno tomu, na našem koncertě. Celej českej celebritismus mu mohl bejt – a taky že byl – úplně ukradenej. A on po tom koncertě povídá u piva lámanou angličtinou: „Jsem překvapenej – v Mosambiku jsi byl takhle malej a tady na pódiu tákhle velkej, to se mi líbí!“ Tak mně taky, protože to byl kompliment.

 

Sháním krávu Javorku

Nedávno jste znovu vydali první alba tvé kapely Illustratosphere na vinylu. Jaké byly tři základní vinyly tvého dospívání?

The Police – Ghost In The Machine, Yes – 90125, Iron Maiden – The Number Of The Beast. Všechny nám na svým gramci pouštěl v dobách gymplu kámoš Rozbroj Jan, co měl strýce v Holandsku.

 

Sbíráš vinyly?

Zatím jsem sebral dva. Asi ve dvaceti na svým prvním výletě do Německa jsem si za patnáct marek koupil Fragile od Yes, které nevím, kde teď přesně je. A pak jsem dostal Stravinského Svěcení jara od kámoše ke čtyřicátinám nebo padesátinám, které jsem si ještě nepustil. Doma v Dlouhý Vsi jich mám ještě asi patnáct; nevím jakých, z nějaké pozůstalosti, prostě kovářova kobyla... Ale chtěl bych sehnat vinyl Pasáček Kuba a kráva Javorka, ten bych sebral.

 

A důvod?

Jako prtě jsem to miloval.

 

Tvůj kolega a přítel Roman Holý je sběratelstvím všeho možného postižený. Ty vůbec?

Sbírám starý krámy a hlavně peníze...

 

Ááá, teď podle mě cituješ Pražský výběr a jejich píseň Olda je přítel můj!

No jasně, nesbírám nic. Anebo jinak: když si v nějakým volným nočním rozpoložení prohlížím skeny vážek, tak si je někdy rozsypu po monitoru, třeba všechny šídla z rodu Gynacantha, co jsme zatím s klukama takzvaně udělali. Tahle je ze Sungai Wainu, tahle přiletěla na světlo v Madangu, tohohle samce nejdřív Aleš minul dole v bažině v Djamaludinu, tohohle jsme chytli za rozbřesku ve Wanangu do ornitologický sítě, tu „tenuisku“ přinesl Robert z cesty do Kanawy, tahle je z Pos Ulinu, teď ještě doeditovat ty dva druhy z Atewy (bože, jak jsem já vůl promáchnul toho velikýho samce dole na Wankobi, děs!) a bude to; druhy z tropickejch deštnejch lesů všech světadílů, všechny trošku stejný a každej trošku jinej... No, tak to je asi skoro sbírka, není?

 

Skoro určitě. Když jsi musel znovu mnohokrát poslouchat ta dvě první alba Illustratosphere z počátku milénia, jaký z nich máš pocit?

Dobrý. Z tý první jednoznačně. Na druhý, Entropicture, jsme mohli být místy důslednější a soustředěnější, ale tak to chodí.

 

Roku 2005 se ti narodilo první dítě, dcera – právě tehdy jsi říkal, že začínáš být usazenej. Teď se tomu směješ, ale tvůj život se změnil hodně, předpokládám.

Jasně, nejsem ze železa ani z vosku. Je to stejně banální a sentimentální jako hluboké a obyčejně pěkné: miluju svoje děti a láska je mocná čarodějka. A zároveň je to unavující a někdy stres a všechno. Ať z toho dělají vědu oboroví vědci, mně se nechce. Vlastně ani není nad čím dumat, pokud je všechno takříkajíc v normě; zde vládne empirie a improvizace... Jo a nemám zdaleka tolik času na sebe – jestli ses ptal na tohle.

 

Myslíš, že se jako otec nějak zásadněji vyvíjíš?

Jsem si tím jist.

 

Teď se stáváš tátou potřetí. V čem je to úplně jiné než před sedmnácti lety?

Mnohem víc mě teď straší budoucnost než přítomnost; předtím to bylo naopak.

 

Myslím, že chápu, je ti přes pade a letí to... Jakým tátou bys chtěl ideálně být – a jakým reálně jsi?

No, ideálně bych chtěl být co nejlepším tátou, ale reálně jsem asi o něco horším. Přece jen mám spoustu práce, bývám podrážděný, na což ale předem upozorňuju, propadám často skepsi, nejezdím na kole, nelyžuju, vyhýbám se stojaté vodě a alespoň rámcovou znalost Mendělejevovy tabulky pokládám za bazální standard.

 

I když je zřejmé, že se dotyčný nikdy nebude chemií živit?

To ještě zdaleka neznamená, že to nebude potřebovat... Taky dost často vyžaduju, aby se bez zbytečných řečí signifikantně zrychlilo. A jedlo. Umím být kupodivu debilně konzervativní. Svou hodnou mámu chápu až teď, že ji dost sestřelilo, když jsem se ve dvaceti přihartusil domů s náušnicí a kérkou... Ale znáš to: jejich štěstí moje štěstí. Jednou jsem zpíval s Michaelem Kocábem písničku, ke který psal text Michal Horáček. Má tam takovej verš: „ruka, co hladí vlídněji než jiné“...

 

Nemůžeš usnout. Tak se ta píseň, myslím, jmenuje.

Jo. Takže se snažím, aby mi každé ráno takové ruce narostly po obou stranách těla. Aby se mnou byla občas pohoda a sranda – za podobných si okolností a podmínek. A permanentně naznačuju, že svět není primárně místo, kde jsi nicka v soukolí neovladatelných sil a pod diktátem zlých kreténů, kteří za všechno můžou, ale docela hezký místo pro život, kde když se drobet posnažíš a naučíš se koukat kolem sebe, aniž by sis stál pořád ve výhledu, můžeš vzít osud do vlastních rukou.

 

Tvoje dcerka teď přichází na svět do rozkvetlé Prahy; a to je pěkné, ne?

Dá se na tohle odpovědět jinak než jasněžejo – krom toho, že nechci nic zakřiknout? Já na jaro čekávám, pro mě je to smilování boží, na konci zimy už sotva pletu svejma mentálníma nohama. Jaro tak nějak přímo souvisí s pučením a rozením a tohle všechno, ale kdyby si holka dala dva měsíce načas, stihl bych obstarat včely; teď budou mít takovou „poměrně přírodní sezonu“. Ale zase prakticky vzato, sedat si začne v srpnu a to bude o dost zábavnější venku na dece v trávě než uvnitř na podlaze v bytě. Léto mám taky rád... No, hlavně aby byly obě zdrávy, ne?