Zemřel Petr Hošek z Plexisu. Jak žil a co o tom sám říkal

Je to dávný zvyk – vždycky sedává na baru a vždycky na druhé stoličce zprava. Petr Hošek, známý též jako Mucho, případně Sid; jeden z pionýrů českého punku.

Pankáčem se stal na podzim roku 1982 (kdy coby patnáctiletý fracek navštívil v klubu 007 vůbec první koncert Visacího zámku) a pankáčem zůstává dodnes, srdcem i vizáží. Vizáž má dokonce démoničtější než kdy jindy – lebku mu půlí dlouhá a hluboká jizva.

„Dneska budu pít jenom slabý tambůrky,“ objednává si jedenáctku z královédvorského pivovaru Tambor. „Jo, Visáči pro mě byli důležití, koukal jsem na ně jako kráva. Do tý doby jsem znal jenom Abraxas, který jsem považoval za vrchol umění, a teď tohle!“

To já si objednávám dvacítku ze sokolovského pivovaru Permon. „Dobře děláš,“ schvaluje mi Hošek výběr, „je výborná, Permon šel poslední dobou strašně nahoru... Já ji nemůžu, kdybych se motal, hrozí nějakej pád, čili průser. A promiň, že se ti nedívám do očí – v tomhle sádrovým límci nemůžu otáčet hlavou...“

Jedenáctku do sebe ovšem vyklopí za tři minuty, najednou je mu dobře a bez přemlouvání začne vyprávět o situaci, ke které došlo po koncertě v Třebíči 24. prosince 2017 nedlouho po půlnoci na dálnici mezi Jihlavou a Humpolcem.

Bylo to zhruba následovně

„Nejsem řidič, řidičák jsem nikdy neměl, ale tohle byl podle mě průser policajtů, silničářů nebo majitele lesa, protože na dálnici leželo mrtvý velký prase – nebyla ohrazená žádným plotem, nikde nestála výstražná značka ,pozor na zvěř‘, prostě nic. Já seděl jako vždycky na místě spolujezdce, zrovna jsem otevíral lahváče, zvednu hlavu, zahlídnu na silnici toho kance, a pak už ty vole strašlivá mrda. Pamatuju si ještě, že se auto roztočilo v hodinách, další mrdu, jak jsme vlítli do dopravní značky, a pak nevím nic, byl jsem v šoku... Probral jsem se netuším za jak dlouho, protože jsem slyšel řidiče (a basáka kapely Apple Juice) Edu, jak volá ,Olino, Olino!‘ na kamarádku, která jela na předvánoční třebíčskej koncert s náma. Přestal jsem tomu věnovat pozornost ve chvíli, kdy jsem ucítil, že po mně něco teče – asi pivo, říkal jsem si. Chtěl jsem se utřít, jenomže to byla krev, no a navíc jsem pochopil, že mám holou, doslova skalpovanou levou půlku hlavy. Dnes už vím, že jsem dostal dva nárazy, jeden ostrej od lahve a druhej tupej, ten asi od airbagu. Tehdy jsem jenom jakžtakž chápal, že mám rozpůlenou hlavu, a chtěl jsem se z auta dostat ven, což ale nešlo, museli mě vystříhat hasiči. Přijeli za strašně dlouho, nebo mi to tak aspoň připadalo. Vůbec jsem se nemohl nadechnout, bolely mě plíce...“

Petr Hošek nedopadl nejhůř, ale špatné to s ním bylo. Dva zlomené obratle, čtyři žebra, pravá lopatka, zápěstí pravé ruky, naštípnutý hrudní koš, a hlava tak rozšklebená, že by s ní mohl založit revival kapely Prodigy...

Když objednává druhého tambůrka, zeptám se, jestli se tehdy nad ránem bál o život.

„Takhle já nepřemejšlím,“ napije se Hošek. „Jo, ta s kosou určitě chodila okolo, ale já ji neregistroval, tam ještě ne. Adrenalin tě v takovejch chvílích postaví na nohy, takže když mě hasiči konečně vystříhali z auta, řekl jsem v šoku ,hele, já na vás počkám v hospodě‘, a odcházel někam do lesa – oni mě chytli a odvedli do záchranky, kde jsem zkolaboval a probral se až na sále v Jihlavě, kde jsem slyšel anesteziologa říkat, ,ztrácíme ho, ztrácíme ho‘, a už jsem viděl i ty divný barvy v tunelu, ale potom jsem se vrátil zpátky do reality...“

Ještě vážněji než Hošek na tom byl kytarista Dušan Lébl, kterému několik prvních dnů hrozilo ochrnutí, a Olga, dobrá kamarádka kapely, havárii bohužel nepřežila.

„To byl hroznej šok,“ zvážní Petr Hošek. „Dozvěděl jsem se to čtyřiadvacátýho večer, takovýho jsem měl ježíška. Než mi o její smrti lékaři řekli, napíchali mě spoustou opiátových oblbováků, abych nezačal vyvádět, což asi pomohlo – věděl jsem, co mi říkají, brečel jsem, ale zároveň byl zblblej... Navíc jsem měl dost starostí i sám se sebou – nemohl jsem se například pohnout, dokonce ani zakašlat, prostě pakárna.“

O tom, že se dost možná uzavírá historie kapely Plexis, nepřemýšlel. „Spíš jsem myslel na to, aby se kluci, hlavně teda Dušan, dali do pořádku; nic jinýho mě nezajímalo...“

V jihlavské nemocnici (Hošek mě ve Zlých časech prosí, abych poděkoval všem lékařům, kteří se o kapelu starali, všichni prý byli dokonalí) ležel ve velkých bolestech týden, pak konečně mohl domů, do Prahy, na František. „To byl zlom k lepšímu,“ vzpomíná. „Ono tě psychicky zvedne, když najednou vidíš kamarády, známé tváře – mimochodem jako jeden z prvních mě navštívil Michal Pixa, kytarista ze zmíněných Visáčů, to jsem měl radost...“

Na Silvestra, tedy týden po havárii, si dal Petr Hošek první pivo: „Aspoň malou plzničku, doktore...“ Celý jeden týden neměl ani lok, což je v jeho případě nepochopitelné, Hošek je totiž mistr pivař – takoví se už jenom tak nevidí.

Nekonečné chlemtání

Tušil jsem, že je schopen vypít řeku piva, ale i tak mi teď Hošek rozšíří zornice.

„Piju ho od puberty,“ říká bez emocí, „denně to bývá patnáct až dvacet piv.“

„Ne,“ přerušuju ho, „to není možný.“

„Je, fakt. Například v noci jich dám ve stavu polovědomí šest. Zajdu do kuchyně, asi jako spousta dalších lidí, kteří si chtějí dejme tomu kousnout do něčeho sladkýho, ale já sáhnu automaticky po pivu, no a po probuzení, čili kolem poledne, najdu pod postelí šest prázdných lahváčů; pro mě to je naprosto normální...“

Hošek spatří vzrůstající hrůzu v mých očích, pročež se zasměje, „ber to tak, že na druhou stranu vůbec nepiju tvrdej“, a vypráví story o tom, jak se k pivu dostal. „Ty víš,“ ptá se, „jaký byly moje první krůčky u bigbítu? Ne? Počátkem osmdesátek jsem dělal bedňáka u Abraxasu, spolu se mnou tam byl takovej týpek, říkali jsme mu Sysel, a ten by dal za pivo všechno. Pil sice desítku, ale v ohromným množství. Když jsme jeli s Abraxasem mimo Prahu, večer si lahváče vyskládal vedle nočního stolku, aby nemusel ani do ledničky, a já pak celou noc slyšel jeho chlemtání...“

Ano, adolescent Hošek dělával bedňáka Abraxasu, ale pracoval někdy nějak normálně?

To ani ne, ačkoli... „Před revolucí jsem dělal kulisáka v loutkovým divadle, no a taky jsem stavěl a odklízel židle v sále na Žofíně – vždycky jsme je za chvilku postavili a běželi do kavárny Slavia naslouchat panu Velkému, čili svatému Vincentovi,“ vzpomene Hošek na Vincenta Veneru, zásadní figuru pražského undergroundu v dobách před třiceti lety...

Právě ve druhé půlce osmdesátých let, konkrétně na jaře roku 1987, byl Hošek poprvé v životě celý v sádře, vlastně ještě víc než dnes. Dostal tehdy na pár dnů opušťák z vojny, věděl, že se už do kasáren vrátit nechce, proto uspořádal doma na Vyšehradě mejdan, kde se sešlo plno kamarádů (pankáčů i prvních českých skinheadů), kalilo se ve velkém, zmaštěný Hošek se pokusil skočit z okna, ostatní ho na poslední chvíli chytili za flígr, okno pečlivě zavřeli, a tak při druhém pokusu proskočil sklem – letěl zhruba šest metrů dolů na dlažbu, kde se ho pokusil zvednout podobně opilý kamarád; hodil si Petra na rameno, svalil se s ním do silnice, a tam je ještě pro jistotu přejelo auto...

„Chápej,“ vysvětluje mi český Sid Vicious po třech dekádách, „vojna byla strašná potupa – já si odjakživa rád žiju po svým, nikomu se neseru do života, a tady se mi do života najednou sral každej. Proto jsem skočil...“

Pěna u pusy, krev stříká

„Tehdy jsem měl asi osmačtyřicet zlomenin,“ chechtá se Hošek, „a půl roku byl na vozejku, tělo komplet v sádře – ve vojenský nemocnici mi říkali Meresjev...“

Vlastně je zázrak, řekl bych, že ještě pořád hraje na basu a zpívá.

„Tak třeba před sedmi lety jsme seděli s naším bubeníkem v domovský vinárně U Sudu, strašně jsme se tam vyndali, a mezitím se venku změnilo počasí – já byl oblečenej na podzim a nastala krutá zima. Jak jsem byl prdlej, uklouzl jsem tak debilně, že jsem měl naněkolikrát zlomenej kotník, holeň, obě ruce...“

Což není pořád ještě všechno – fanoušci Plexis vědí, že Hošek trpí taky epilepsií. Občas si toho nejde nevšimnout, protože dostane záchvat přímo na pódiu. „No jo,“ pokrčil by rameny, kdyby ho ten pohyb nebolel, „a taky mám silnou cukrovku... Podle lékařů bych například vůbec neměl pít pivo, ale na to jim říkám, aby mi rovnou postavili šibenici, v tomhle je určitě poslechnout nemůžu... S epilepsií je dobrý, že si nic nepamatuješ, dostaneš prostě blikanec a začneš se svíjet jako žížala. Chlápek s basou, co má pěnu u huby, krev stříká; nakonec přijede záchranka, něco uklidňujícího mi píchnou, odnesou mě z pódia a lidi v sále pochopí, že to asi nebylo žádný divadlo, nýbrž záchvat, že jo.“

Hošek bere své hendikepy sportovně („jinak bych se z toho musel zbláznit“) a nezpochybňuje, že si za ně trochu může sám, protože nemalou část mládí profetoval. „To je jasný,“ pokrčí nos, „ale já beru drogy dodneška; jenom kvalitnější.“

Možná něco střelím

Petr Hošek ani kytarista Dušan se zatím skoro nemůžou hýbat, takže Plexis nehrají – a zrovna teď  by hrát měli, protože dva týdny před havárií vydali desku jménem Kašpar v nesnázích, kterou je záhodno propagovat (povedla se!).

Kdy se vrátí na pódia, toť otázka – muzika je jejich živobytím, takže snad co nejrychleji, pokud možno na jaře.

„O mě tolik nejde,“ uznává Hošek, „já jsem smířenej s tím, že budu třeba do května bez peněz – mám pár kámošů, od kterých se dá půjčit, možná něco střelím, nebylo by to poprvý... Jenomže já třeba na rozdíl právě od Dušana nemám děti, jsem zodpovědnej jenom sám za sebe, to je výhoda...“

Zarazím ho: „Tys děti nikdy nechtěl?“

Prý v žádném případě: „Vždyť já se o to neumím postarat,“ vysvětluje, „byl bych špatnej táta – v šestnácti letech by to určitě končilo na Pankráci, a to je radši nemít. Nehledě k tomu,“ rozvine pak teorii, kterou mi nedávno líčil i Hoškův vrstevník a kamarád DJ Tráva, „že nás už za pár let čeká zničující světová válka, což nejsou pro současný děti nejlepší vyhlídky.“

Neříkám na to á ani bé, ale zeptám se Hoška, jestli nepotřebuje nějakou konkrétní pomoc. „Jsem celkem v klidu,“ uklidňuje mě. „Velkej pokrok je už to, že nekoukám z postele do stropu, ale můžu si zajít sem do Zlejch časů na pivo. A s kapelou se taky brzo vrátíme, věřím tomu. Zpočátku třeba nezvládnu hrát na basu, a tak budu jen zpívat, ale Plexis tahle havárka nezničí...“

Sraz jsme měli ve tři odpoledne, teď je šest, lokál se začíná plnit. „Nejvyšší čas jít domů,“ říká Hošek, který se nechce mačkat. Doma si dá pár piv s dávnou přítelkyní Markétou (adiktoložkou, která skoro nepije!), poslechne si nějaký latinskoamerický jazz, pak bude dlouho spát a zítra vyrazí opět k Časům.

Když se loučíme, ještě si mimoděk sáhne na jizvu. „Možná,“ mrkne na mě, „bych se mohl živit strašením dětí.“ Pak chůzí robota zmizí v nuselské tmě. •