Životní víceboj Marka Ebena
2. července 2015
Ano, v této souvislosti to je trochu legrační, ale kam nás mají strčit? Já sám mám problém, když se mě lidi ptají, co hrajeme za muziku: „No, takový moje písničky…“ Je tam pochod, potom něco jako folk-rock, taky máme takový čechomorský druh zvuku… Z nás tří má David evidentní jazzové spády, poslouchá hlavně Wayna Shortera. A za námi stojí rytmika z rockových ETC… a jazzový kontrabasista Míra Honzák, všichni jsou silné osobnosti a každý z nich náš styl velmi ovlivňuje. Já totiž nejsem skladatel-vypisovač: přinesu základní linku, pak se rámcově dohodneme, ale svůj part si v mantinelech té dohody už každý vytváří sám. Oni mi ani všechno nevezmou. Když kapele přehrávám novou píseň, tak oni seděj a koukaj a já jsem jak na trní. Většinou to moc neumím, a tak hraju moc rychle, což je zvláštní reflex – čím míň to člověk umí, tím rychleji hraje a je to ještě horší. No a pak čekám, co řeknou. To se potím, fyzicky, ačkoli jinak potivý typ nejsem.
Na TýTý nejsem nějak zvlášť vysazený, nicméně každého cena potěší, a kdo říká, že ne, tak lže. Ale kdybych to nedostal, vrásky by mi nepřibyly. Anděl, to je trochu jiný případ, po něm jsem vždy toužil. Já tam totiž tak úplně nepatřím, přece jenom jsem spíš herec nebo moderátor. Muzika je pro mě „zájmová umělecká činnost“ a dostat pak za ni profesionální cenu mi přináší rozkoš, proč to nepřiznat. Akademie populární hudby, která Anděly pořádá, má pro každou kategorii poradní sbor, a to jsou lidé, kteří se tím dlouhodobě zabývají, znají kapely léta a já si jich vážím.
To vám nedá. Přistupuju k tomu, jako by na tom záviselo celé moje živobytí, ve studiu i na koncertech. Když vyrazíme na festival do Poličky, je nás i s technikou kolem patnácti, celá ta mašinerie přijede se dvěma náklaďáky, postaví velký aparát, a kdyby pak nepřišli lidi, tak by mě to mrzelo. To bych si bral.
V jeho případě určitě. Nejde přitom jen o zvuk. Kdybych si měl vybrat mezi stoprocentním zvukařem, který by byl protiva, a osmdesátiprocentním, který by byl milý člověk, tak bych vždy bral toho druhého. Trávíte s ním totiž celé dny a s protivou se vám prostě být nechce.
Když jsme začali mluvit o nové desce, kluci řekli: „A co kdyby to smíchal někdo, kdo nás vůbec nezná? Podíval by se na to s čistou hlavou.“ Já si hned vzpomněl na Philla, i když jsem si nebyl moc jist, že na něj finančně dosáhneme. Pak se ale ukázalo, že jeho požadavky stály oběma nohama pevně na zemi. Nevím, jestli to nebylo i proto, že jsme se už znali, ale náš manažer Šimon Kotek se s ním bez problémů domluvil.
Podpořte Reportér sdílením článku
Bývalý šéfredaktor Mladého světa a bývalý ředitel Reader’s Digest pro střední Evropu.