Spolužáci si hráli. Já prodával a počítal, kolik máme na večeři

30. května 2023

archiv

Nguyen Manh Tung se řadí mezi první generaci Vietnamců, kteří se narodili v Česku. Česky smýšlí, plynně hovoří, vietnamskou kulturu naopak musel postupně objevovat. Skrze projekt Sapa Trip usiluje o sbližování Čechů a Vietnamců a lepší obraz svých krajanů ve společnosti. Jeho generace už nechce od života jen dřinu, protože mnozí prožili dětství ve večerkách svých rodičů.

Setkáváme se v tržnici Sapa v Praze. Můžete vysvětlit význam tohoto areálu pro vietnamskou komunitu?

Sapa je jedním z nejstarších a největších vietnamských obchodních center ve střední Evropě. Ze začátku měla čistě obchodní funkci, probíhal tu export a import, výměna a prodej zboží pro podnikatele. Postupně se ale vyvinula v kulturní centrum. Jsou tu restaurace, takže se tu pořádají různé oslavy, svatby, ve spolupráci s městskou částí i kulturní akce jako masopust společně s novým lunárním novým rokem, česko-vietnamský ples či vietnamská miss. Je to i gastro centrum s velmi autentickým jídlem. Sapa navíc není jen pro místní, postupně ji objevuje i široká veřejnost.

Jaká je vaše osobní vazba na Sapu?

Mí rodiče tu také nakupovali, i když málo, protože jsme žili na Moravě. Když jsem se po světové finanční krizi kolem roku 2010 odstěhoval do Prahy, sám jsem tu začal podnikat. To bylo už po smrti táty. Předtím jsem dělal tlumočníka pro personální agentury, a když přišla krize, firmy ze dne na den krachly a stovky pracovníků skončily bez práce. Pro ně i pro mě tehdy byla Sapa centrem, kam přišli pro pomoc. Je tu buddhistický chrám, rozdávalo se tu jídlo, přicházely sem tisíce lidí z celé republiky.

Přečtěte si také


Sapa Trip pomáhá zlepšovat pověst Sapy

Čím jste se začal zaobírat vy konkrétně?

Začal jsem pracovat v kanceláři, jednalo se o práci s migranty, kteří přišli o povolení k pobytu. Hledal jsem neziskovky, do jejichž fungování bych se mohl zapojit, pracoval jsem i jako advokátní asistent pro kancelář napojenou na Česko-vietnamskou společnost. Zároveň jsem i podnikal, ze začátku přes e-shopy, kde jsem prodával kvalitní produkty ze Sapy, později jsem dovážel zboží z Číny a Vietnamu, prodával skrze Facebook, slevové portály nebo Aukro. Na konci roku 2015 jsme s kamarádem založili facebookovou stránku Sapa Trip, dnes je to už velmi populární sociální projekt (hlavní aktivitou jsou exkurze do Sapy, potažmo do vietnamského života a kultury – pozn. aut.).

Sapa měla reputační problémy, jak jste to vnímal?

Když se obchod vyvíjel, mezi Vietnamci se našlo nějakých deset až dvacet procent, kteří neoperovali legálně. Zhoršila to finanční krize, kdy se uvnitř komunity rozmohly zločinecké buňky a vykořisťovaly lidi, co přišli o práci. Někdy se jednalo v podstatě o novodobé otroctví, ti, co přišli o práci, dělali „bílé koně“ pro špatné lidi. Média tomu věnovala hodně pozornosti a nálepku tak dostala celá Sapa. My samozřejmě nechceme, aby tu byla nelegální činnost. Jsou to jedinci, kteří vrhají negativní světlo na naše tvrdě pracující rodiče, kteří dřeli sedm dní v týdnu a neměli čas na nás, děti. Teď si někteří z našich rodičů dopřávají zasloužený luxus, dvacet let nikam nejeli, tak si našetřili na hezké auto. Proto když tu má někdo BMW, neznamená to hned, že se jedná o zločince.

Lepší se pověst Sapy v čase?

Lepší. Sapa Trip tomu pomáhá, v roce 2016 jsme začali i provázet, do covidu to bylo nějakých 5 000 lidí. Po covidu jsme otevřeli showroom Master Vietnam, ve kterém máme třeba knihovnu, velký zájem je například o kuchařky. Máme tu i pohádky, které namluvili přední čeští umělci a studenti vietnamistiky z týmu Sapa Trip se podíleli na překladu. Lidé zde mohou ochutnat i vietnamskou kávu a čaj.

Přečtěte si také

„Banáni“ jsou jiní

Vietnamská komunita je vnímaná jako dost uzavřená. Právem, nebo je to spíše lety zakořeněný stereotyp?

Podle mě to vzniklo tak, že když sem naši rodiče v 70. a 80. letech přišli, byla samozřejmě problémem jazyková bariéra. Oni se sice museli česky učit, ale když začali podnikat, vystačili si jen se základy, protože byli převážně v kontaktu s Vietnamci, kteří jim prodávali a přiváželi zboží. Tady v Sapě navíc mají vše, co k životu potřebují. Pobočku Vodafone, účetní služby, cestovní kanceláře… Takže rodiče trochu zlenivěli. Integrace se kvůli jazyku zastavila, čímž vznikla domněnka, že jsou uzavření. Musíme ale chápat i jejich motivy. Jejich cíle byly hlavně ekonomické, chtěli pomáhat rodinám ve Vietnamu a vytvořit zázemí svým dětem, aby mohly studovat, když oni sami po válce s Amerikou a Čínou měli tyto věci odepřeny. Trochu jiná situace je na vesnicích, tam komunikují víc, chodí na pivo s Čechy.

Vy jste z první generace, která se tu narodila?

Prvními Vietnamci byly v roce 1950 takzvané chrastavské děti (váleční sirotci, kteří v letech 1956 až 1959 pobývali v severočeské Chrastavě. Jednalo se o vůbec největší oficiální pobyt osob vietnamské národnosti na československém území – pozn. aut.), v 70. letech přišli studenti, v 80. letech učni. Já se narodil v roce 1989. Před sametovou revolucí zde Vietnamci nesměli zakládat rodiny. Proto jsem zástupcem té první generace, co se tu narodila. Druhá generace, ti sem buď přijeli jako malí, třeba pětiletí, a z Vietnamu si nic nepamatují. Další jsou ve věku mého bratra, který se narodil v Česku v roce 1997. Říká se nám „banánová generace“ nebo „banáni“. To proto, že jsme navenek „žlutí“, vypadáme jako Asiati, ale uvnitř už jsme „bílí“, přemýšlíme jako Evropani.

A je to tak?

Ano, já jsem se třeba vietnamštinu musel učit, v sedmnácti jsem odjel na půl roku do Vietnamu, abych poznal rodinu, kulturu, ale v hlavě mám jako první jazyk češtinu. Nejsem konzervativní jako mnozí rodilí Vietnamci, mám všeobecný přehled a vzdělání z Česka. Ve Vietnamu je pořád socialismus, školní systém je jiný, učí se tam Lenin. My díky českému vzdělání víme, jak se vyvíjela Evropa, máme větší přehled. Typičtí Vietnamci také hodně obětují sami sebe ve prospěch rodičů, komunity. Své rodiče i více poslouchají. Jedna kamarádka přijela z Vietnamu jako malá, na přání rodičů pět let studovala, vdala se, usadila se, přitom měla kariéru před sebou. A takových příběhů znám víc. Kdyby po mně něco takového chtěli moji rodiče, neudělám to, protože vím, že mě to nebude motivovat a bavit, když jsem si cestu nezvolil sám. Ve Vietnamu také bydlí pohromadě i čtyři generace. Velká část „banánů“ už ale takhle žít nechce.

Lišíte se od Vietnamců, ale co odlišnosti od vrstevníků Čechů?

Hodně mladých v pubertě bojuje s vlastní identitou a generačními odlišnostmi od rodičů. U nás „banánů“ je to ještě ale rozpor mezi tím, jestli jsem víc Vietnamec, nebo Čech. Celý život jste jiní a lidé vám to dávají najevo. Také nám vždy bylo vštěpováno, že musíme dělat víc. Jeden můj známý dělal v IT a vyprávěl mi, že už tím, že je Vietnamec, tak firma od něj očekávala, že bude pracovat déle a více než ostatní. Panuje totiž přesvědčení, že se dobře učíme, jsme pracovití, takže i více ochotní pracovat přesčasy. Rodiče nám zároveň celý život říkají, že musíme být lepší. Takhle mi to říkal i tatínek: že nemůžu být horší než Češi, když jsem jediný Vietnamec ve třídě.

Přečtěte si také

Na rodiče už se nezlobím

Zazlíval jste někdy rodičům, jaké jste měl dětství? Je na tom třeba po stránce psychiky hodně Vietnamců špatně právě proto, že na ně rodiče nemají čas?

Ano, jako malý jsem jim zazlíval třeba to, že jsem byl poslední ve školce, protože mě zapomněli vyzvednout. Nebo že jsem vždycky po škole a přes víkend pomáhal prodávat na tržnici. Spolužáci měli Vánoce, já je trávil na tržnici, po škole jsem prodával, ostatní byli v družině či na hřišti. Někteří se mi chodili i smát. Ale když matka vážně onemocněla a později jsem přišel o otce, tak jsem mu to odpustil a začal se soustředit na to, co mě naučil. Postupně pochopil, proč jsem měl tak tvrdé dětství. Zatímco si spolužáci hráli, já prodával a počítal, co si můžu dovolit, z čeho si koupit svačinu a kolik peněz potřebujeme, aby bylo na večeři. Ve čtrnácti jsem přišel o otce a postupem času musel obstarat celou rodinu. A tehdy se mi tyto zkušenosti opravdu hodily.

Myslíte, že generace vašich rodičů to měla třeba v něčem snazší, protože v hlavě měli jasněji stanovené priority?

Určitě i oni svádějí vnitřní boje. Jinak by se nerozhodli odejít od rodičů ve Vietnamu a odletět na druhou stranu světa. Vím, že mamka se měla dobře, pocházela z vládní úřednické rodiny. Táta přišel ve válce o otce, vyprávěl, že i když byli z významné vojenské rodiny, žili na vesnici, kde byly chatrče ze dřeva, a to se bavíme o osmdesátých letech. I když vyhráli válku, země byla zruinovaná. Sladkosti a maso měli jednou ročně, na lunární nový rok. A nechtěli se s tím smířit. V osmnácti tu našel druhý domov.

Nguyen Manh Tung (33)

Ten příběh asi bude podobný i v dalších rodinách…

Mnoho Vietnamců to mělo podobně. Někteří krajani, kteří sem přijeli po sametové revoluci, se i zadlužili, aby se sem dostali. Měli takový „český sen“. Nicméně vízový systém z české a vietnamské strany, to byla obálková metoda až po mafiánské praktiky, to je už dávno z médií známo. Návrat proto vůbec nepřicházel v úvahu, s dluhy už vůbec ne. To by nenávratně poškodilo jejich pověst. Je to i důvod, proč část krajanů spadla do té nelegální zóny. Ale myslím, že když se vypořádali s počátečními problémy, usadili se tu rádi, protože Česko je menší, a to i z pohledu konkurence. Je tu větší klid a počasí je také příjemnější. Když je ve Vietnamu období dešťů, je to náročné. A šílené jsou i teploty, teď je tam třeba 42 stupňů ve stínu.

Víza představují problém

Nedávno byla ve Vietnamu česká delegace v čele s premiérem Fialou. Byl jste její součástí. Jak ji hodnotíte?

Navenek to vypadá hezky, i historicky těch delegací bylo hodně. Česko s Vietnamem politicky spolupracuje přes 70 let. Česká republika je demokratická, ale Vietnam socialistický, čili jsou tam určité brzdy. Například ještě za Zemana, když byl premiérem, byla podepsána výměna vězňů. Ale jak to může fungovat, když ve Vietnamu je trest smrti? Největší problém vidím ve vízové politice. Pracovní víza do Česka mají aktuálně stopku, protože Vietnam je zařazen mezi rizikové země. Přitom tu chybí pracovní síla. Když se pak podíváme na podnikatele, tak kolik českých firem ve Vietnamu opravdu uspělo? Já vím o pěti, a jsou to samé velké jako Home Credit, Jablotron, nově Škodovka. Ale střední a menší podnikatelé to mají horší. Je tam i nepoměr v exportu a importu, kdy Vietnam sem dováží daleko více než Česko do Vietnamu. Dost věcí se také opírá o staré československé dohody, které se často aktualizují, nově však premiér podepsal mnoho memorand. Pokud Vietnam bude zvolen jako strategický partner pro Česko, bude to velká změna k lepšímu. Musíme ale vzít v potaz, že premiér navštívil šest zemí, takže výběr je velký.

Když zabrousíme zpátky do Čech. Vietnamských večerek je v Česku něco kolem čtyř tisíc. V covidu se jim příliš nedařilo, jak se to vyvíjí nyní?

V centru závisely večerky na turistech, takže to byl problém. Majitelé si je hodně začali prodávat a předávat mezi sebou, některé zavřely. Ale obecně je trend stále rostoucí. Otázka je, kdy růst narazí na strop. Na vesnicích a malých městech jsou dokonce někde už i tři. Často přebírají prostory po Coopech. Myslím ale, že nějaká změna se chystá, začaly kavárny, nehtová studia, barber shopy, vietnamští výrobci tofu a nudlí přímo v Česku. Podle mě směr bude, že ti, co skončí s podnikáním, budou hledat práci u krajanů nebo ve firmách, kde mají lepší pracovní dobu, aby se zbavili stresu z podnikání a nedřeli od rána do večera a víkendy. Mladá generace už samozřejmě jde jiným směrem, měli víc prostor se vzdělávat, studovat medicínu, práva, umění. Někteří se stali i hasiči nebo policisty.

Jaká je situace v rodinách? Jsou běžná už i smíšená manželství?

V mojí generaci už je to běžné. Rodiče možná nejdřív nadávají, ale neznám v tomto ohledu příběh, který by skončil špatně. To znám více těch vietnamských párů, které se rozpadly.

Podpořte Reportér sdílením článku