PODCAST: Omámen kouřovými signály ostrova Islay aneb Reportér se stále motá Skotskem

Jsme na ostrově jménem Islay, oplývajícím kouřovou whisky, kterou jedni milují, zatímco pro druhé je přehnaná, dokonce jim – což nepochopím – smrdí. Osobně se hrdě hlásím ke skupině A, takže jsem v ráji. Na tomto poměrně rozlehlém ostrově žije jen tři a půl tisíce obyvatel, ale v tuto chvíli tu funguje devět (vesměs světoznámých) palíren a brzy přibudou další tři.

V Laphroaigu narazíme na původem českou zaměstnankyni Míšu, která nás svou palírnou hrdě provází, a tak se ptám, jestli tu panuje mezi jednotlivými značkami rivalita: „To ani moc nejde,“ směje se. „Snad v každé zdejší rodině pracuje v palírnách pár lidí, jeden v té a druhý v jiné. Třeba můj manžel dělá pro Bruichladdich, takže té značce samozřejmě přeju jen to nejlepší.“

Mimochodem – naše posádka se v podcastu shodne, že pro ni byla největším zážitkem z ostrova Islay právě návštěva Bruichladdichu, protože tato palírna působí jako skanzen, kterým v žádném případě není. Dodnes funguje velmi podobně jako na konci devatenáctého století, má stejné vybavení, namísto počítače tu využívají tabule a křídy.

Osobně jsem ale v extázi všude, ani bych nemusel pít. Úplně by mi stačilo zasunout do degustační skleničky nos a nasávat kouřovou vůni. Jak vlastně vzniká?

Kamarád a velký znalec whisky Václav Rout mi to vysvětluje polopaticky: „Skoti jsou poměrně šetřivý národ, a jak sis asi všiml, povrch tohoto ostrova tvoří z velké části rašelina. Proč by dováželi jiné palivo, když stačí na jaře zajít za barák, párkrát hrábnout do země a nasušit si ji? Celou zimu pak rašelinou můžou topit, přičemž ona kromě tepla vydává i dost kouře. Když se tím pádem ve sladovně suší vlhký naklíčený ječmen, zrna do sebe z kouře natáhnou fenoly, a tahle uzenost se následně přenáší i do whisky.“

Třetí a předposlední skotské povídání si poslechněte buď přímo zde, nebo ve vašich podcastových aplikacích.