Z policisty cukrářem: Ve službě mu kolega prostřelil nohy, je odkázaný na vozík

Před třiceti lety jste byl jako policista ve službě zraněn. Co přesně se tehdy stalo?

Jeli jsme na zásah, k vykradenému skladu kiosku na plovárně. Operační dostalo signál, že se tam něco děje, a vyslalo nás tam. Moje nehoda se stala po zásahu, kolega zapomněl, že má nabitou zbraň, a z metrové vzdálenosti mi prostřelil obě nohy.

 

Jak dlouho jste byl ve službě, když se to stalo?

Bylo to týden po dokončení policejní školy v Brně, v tu dobu jsem u policie nepracoval ani rok. Ten kolega, který mi to udělal, taky neměl moc zkušeností, k policii přišel dokonce až po mně.

 

Co se dělo pak?

Nemocnice, operace, rehabilitační ústav v Kladrubech, neschopenky… Naivně jsem si myslel, že to půjde. Po operaci jsem se vždycky vrátil do služby, chvíli to vydrželo, ale do dvou let byl s nohama další problém. Tak mě zase doktoři dali nějak dohromady, ale nikdy to nebylo na sto procent, kolena už byla chycená a potíže se vracely. Z obvodního oddělení policie jsem přešel na dopravku, kde to bylo fyzicky míň náročné, ale bylo to pořád dokola. Operace, Kladruby, rehabilitace, rok doma… moc jsem té práci nedal.

 

Co váš kolega, omluvil se?

Byl za mnou v nemocnici, omluvil se, ale bylo to dost chladné. Myslím, že ho někdo donutil, aby za mnou šel, sám by asi nepřišel. Pak už jsme se nevídali. Když jsem se z toho jakž takž dostal a vrátil se na obvod, po pár měsících jsem byl převelen jinam.

 

Jaké emoce vůči němu cítíte dnes?

Pořád stejné, negativní. Změnil se mi život. Byla to nehoda, nešťastná náhoda, ale pořád mám problém o tom mluvit a chodím na psychiatrii.

 

 

Neschopen služby

Kdy jste přešel do civilu?

Po poslední operaci v roce 2000. Marodil jsem rok a půl, ve střešovické nemocnici hned od počátku říkali, že na výkon služby už to nebude, ale já pořád doufal. Nevyšlo to, chodil jsem už jenom o berlích. Po roce mě poslali před komisi (policejních lékařů – pozn. red.), tam mi dali „déčko“ – neschopen služby – poslali mě do důchodu. Musel jsem na civilní sociálku a tam začala všemožná extempore. Nevěřil bych, co jsou doktoři na sociálce schopní vymyslet. Nejdřív mi řekli, že nedostanu ani částečný důchod. Po odvolání jsem dostal plný invalidní důchod na dva roky, pak mi ho sebrali, dali mi „jedničku“, tedy nejnižší stupeň invalidity. Tu jsem měl asi deset let, až pak se změnil doktor, proběhla další komise a teď mám „dvojku“.

 

To znamená druhý stupeň ze tří?

Dřív byl částečný invalidní důchod, nebo plný. Teď jsou tři úrovně, jednička by měla být pro lehké případy, trojka pro těžké. V rehabilitačním ústavu v Kladrubech jsem viděl kluka, co neměl nohy a jednu ruku, takže se pohyboval na vozíku na elektrický pohon, ale i tak dostal jen částečný důchod, protože tou rukou, co mu zůstala, může třeba něco lepit. Když si na něj vzpomenu, jsem rád za tu dvojku.

 

Říkal jste, že dodnes chodíte k psychiatrovi. Byla doba, kdy jste byl úplně na dně?

Poprvé hned po úrazu v nemocnici. Probudil jsem se a zjistil, že mi nefungují nohy. V tu chvíli jsem to chtěl zabalit. To mi bylo dvaadvacet let, předtím jsem sportoval, hrál jsem fotbal. Najednou mi šlo hlavou, že tohle je konečná. Naštěstí to odeznělo.

 

Co vám tehdy pomohlo? Už jste měl rodinu?

Měl jsem přítelkyni, ale ta se se mnou rozešla ještě v nemocnici s tím, že mám nebezpečné povolání. Hnací motor asi byli rodiče a mladší bratr.

 

Jak to bylo s osobním životem dál?

Rok po úrazu jsem se seznámil se svou dnešní manželkou, všechno další už prožívala se mnou. Poznali jsme se v kavárně, kde jsem byl s kolegy a ona s kamarádkou. Máme dva syny, dvacet a sedmnáct let. Starší bude maturovat, je vyučený truhlář, teď končí nástavbu a pak by chtěl jít k policii.

 

Neodradilo ho, co se stalo vám?

Ne. Kdyby se k policii dostal, chtěl by jít k Ochranné službě. Anebo k Útvaru rychlého nasazení. Mladší syn studuje lesnictví v Písku.

 

POSTTRAUMATICKÁ EPILEPSIE

Stalo se to už před třemi dekádami. Měla tenkrát policie nějaké mechanismy, jak v takovém případě člověku pomoct?

K žádné pomoci jsem se tehdy nedostal, ani co se týkalo rehabilitací. Dnes je to jiné, se vším pomáhá Nadace policistů a hasičů, díky nim můžeme občas jet i na dovolenou. Předtím jsme s rodinou byli deset let doma, nebylo nic.

 

Kdy jste začal navštěvovat psychiatra?

Dlouho jsem se s tím pral sám. Poslední kapka pro mě byla odchod od policie – deset let po úrazu. To nastartovalo další problémy.

 

Trpíte takzvanou posttraumatickou epilepsií, což je dlouhodobý následek poranění mozku. Diagnostikovali vám ji právě tehdy, když jste odešel od policie?

Po poslední rehabilitaci jsem šel do nemocnice na kontrolu, ale nedošel jsem tam, našli mě ležet v parku. Nikdo nevěděl, co se stalo, tak mě komplexně vyšetřili a zjistilo se, že mám na hlavě jizvu. Od toho, jak jsem sebou při úrazu praštil. Asi jsem se uhodil hodně, což mohlo epilepsii spustit. Během služby se pak ale neprojevovala, nejspíš proto, že psychické vypětí nebylo tak veliké, aby vyvolalo záchvaty. Nemoc se projevila – spolu s psychickými problémy – až při odchodu do civilu. Spouštěčem mohl být stres spojený jak s odchodem od policie, tak i s problémy se sociálkou. Kvůli té diagnóze mi hned vzali řidičák, auto neřídím dodnes.

 

 

Jak často tehdy epileptické záchvaty přicházely?

Docela často. Upadnutí na zem, pokousání, ze začátku při velkých záchvatech i pomočování. Teď naštěstí beru léky a objevují se jen malé záchvaty – sem tam strnutí nebo křeče v rukou, ale už mě to tolik neomezuje.

 

Po odchodu od policie jste pracoval v chráněné dílně. Co jste dělal?

Rozebírali jsme elektroodpad. Vozili nám tiskárny, televize a rozebírali jsme to na jednotlivé materiály, které se prodávaly dál. Plasty, tištěné spoje, měď a podobně. Po nějaké době elektroodpad skončil a začali jsme přebalovat léky. Pražská firma skupovala léky ze zahraničí, přivezli je k nám, my je dali do českých krabiček a přidali jsme české příbalové letáky, aby to mohli prodávat ve svých lékárnách.

 

FIGURKY Z MARCIPÁNU

Nakonec jste se stal cukrářem. Jak?

Náhodou. Po deseti letech mi původní chráněná dílna neprodloužila smlouvu, tak jsem přemýšlel, co dál. Sám bych asi neodešel, byl jsem tam zvyklý, takže jim vlastně za tu změnu vděčím! Od kamarádky servírky jsem se tehdy dozvěděl, že tady v Muzeu čokolády a marcipánu v Táboře je taky chráněná dílna – a zkusil jsem se zeptat.

 

Co přesně děláte?

Jsem modelář, dělám figurky z marcipánu. Klasické, co jsou tu na prodej, i na dorty. A navíc ještě exponáty do Muzea čokolády. Takže dělám věci, které se sní, i ty, co se vystaví. Mám rád tu kreativitu, prostředí i kolegy, všechno do sebe zapadlo a funguje to, jak má.

 

Jak je vlastně možné, že marcipán drží a figurky se nerozpadnou?

Když z marcipánu vymodelujete kuličku, za chvilku se propadne, nemá velkou stabilitu. Proto je základem každého exponátu polystyren. A pak už si hraju s detaily. Pracuji s marcipánem, který má 25 % mandlí, protože líp drží. K jídlu je lepší takový, kde je mandlí dvaapadesát procent, ale z toho se tvořit moc nedá, protože je hodně mastný.

 

 

Co největšího nebo nejzajímavějšího jste z marcipánu dělal?

Největší byla Schwarzenberská hrobka, která má asi metr dvacet. Majitelka muzea si ji přála pro novou pobočku v Třeboni, pracovali jsme na tom skoro tři měsíce. Ke každému exponátu muzea je příběh. Na Třeboňsku je třeba známá pověst o Jakubu Krčínovi z Jelčan, slavném rybníkáři ze 16. století, který se podle jedné z legend upsal ďáblu a od té doby musí za trest jezdit kočárem s kočičím spřežením. Když jsem tady byl asi čtvrt roku, dostal jsem zadání Krčína i s jeho spřežením vymodelovat. To mě bavilo moc. No a teď dělám Minecraft, ten bude vystavený tady, v muzeu v Táboře. Od synů jsem si musel zjistit, co to vlastně je – kvůli epilepsii počítačové hry nehraju. Modelářsky je to náročnější právě tím, že je všechno z kostiček.

 

MENŠÍ A LEHČÍ VOZÍK

Nedávno jste na portálu znesnáze21 spustil sbírku na nový vozík. V čem bude lepší?

Je užší, lehčí, snadněji se s ním manipuluje a líp jde složit do auta. Nápad na veřejnou sbírku přišel poté, co jsem o novém vozíku mluvil s Robertem Šlachtou (bývalý ředitel Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu – pozn. red.), a on mi řekl, že na vozík rád přispěje.

 

Jaký vozík hradí pojišťovna a jak často máte nárok na nový?

Jednou za pět let. Ten svůj mám přes dva roky. Teď jsem byl s Nadací policistů a hasičů v lázních a neprojel tam dveřmi, protože můj vozík je moc široký, jsou tam brzdy pro doprovod. A je těžší.

 

Kolik takový lehký a skladný vozík stojí?

Kvalitní model jde pořídit od sedmdesáti do sto čtyřiceti tisíc. Potřebuji tedy aspoň těch sedmdesát. Sbírka je na 135 tisíc, protože bych k tomu ještě potřeboval přídavný elektrický pohon, který se zahákne do vozíku, abych s ním nemusel manipulovat manuálně. Protože to ne vždycky zvládnu. Díky tomu budu moct v pohodě projíždět a zvládat cesty po různých městech. Nebudu tolik odkázaný na syna, který mi jinak pomáhá.

 

A když se vybere víc?

Kdyby se to podařilo, koupil bych si ještě o stupeň lepší vozík.

 

Vaše heslo je „co tě nezničí, to tě posílí“. Dá se na tom všem, co se vám stalo, najít něco pozitivního?

Zjistil jsem, co dokážu. Také jsem si udělal obrázek o lidech, kteří kolem mě kdysi byli. Najednou jsem se dostal do důchodu a ze spousty kamarádů zůstal jeden člověk, na kterého jsem se mohl spolehnout. Je fajn, že se setkám se zajímavými lidmi, třeba jako jste vy. A přes všechny problémy, které si nesu, mám rodinu a práci, která mě baví.