Ten, který si pořád hraje
LidéKdyž v zahraničí řeknete „česká desková hra“, příznivci této zábavy vám obratem odpoví: Vlaada. Není to žádný tajný kód, ale přezdívka nejznámějšího českého autora Vladimíra Chvátila. Jeho nejnovějších Krycích jmen se dosud prodalo přes dva miliony kopií a získaly nejprestižnější cenu, jakou lze za deskovku získat, německou Spiel des Jahres.
Pamatuje si Vladimír Chvátil, kdy začal vymýšlet vlastní hry? „To teda ani náhodou,“ rozesměje se šestačtyřicetiletý Brňan. „Přijde mi, že snad všechny děti si je vymýšlejí. Já jen nikdy nepřestal.“
Budoucí úspěšný autor deskových i digitálních her měl už jako úplně malý kluk přístup k tehdejší raritě: počítači. Jeho maminka pracovala v sedmdesátých letech ve výzkumném ústavu pletařském a používali tam i obrovskou sálovou mašinu, jakou dnes už uvidíte leda v muzeu. „Nebyl to samozřejmě stroj na hry, měl jen řádek textového výstupu, ale stejně si tam technici nějaké hry nahráli a já se k nim svátečně dostal. Matně si pamatuju, že tam byla třeba verze klasické textové hry Hammurabi.“
Na gymnáziu už stolní počítače měli – české IQ 151. Chvátil se nicméně naučil programovat ještě dříve, než se k nim poprvé posadil. „V časopise Květy tehdy vycházela série článků Programování v BASIC. Fascinovalo mě to a napsal jsem tehdy svou první počítačovou hru – popsal jsem tím programem velký čtverečkovaný sešit.“
Do stroje ji vlastně už nikdy nepřepsal.
Revoluce na bojovce
Když popisuje dospívání, člověk si bezděky vybaví ajťácké klišé: obrýleného mimoně, co sedí v potemnělém pokojíku před monitorem a nechodí ven. Doma sice osmibitový Commodore 64 měl, ale v přírodě trávil času taky dost – s pionýrským oddílem. Lítali po lese (a hádejte, kdo vymýšlel bojovky.)
První výpravu oddílu, který ke konci střední sám vedl, si pamatuje dost přesně. Konala se den po 17. listopadu 1989. „Co se vlastně děje, jsem zjistil až osmnáctého večer, protože jsem celý den předtím připravoval bojovku.“ Na porevoluční dobu vzpomíná rád. V pionýru tehdy, jak říká, zůstali jen nadšenci, kteří se práci s dětmi opravdu chtěli věnovat bez ohledu na nějakou ideologii.
Na vysoké – studoval nepřekvapivě informatiku v Brně – se dostal do komunity lidí, které bavilo sci-fi a fantasy. A seznámil se i s velkolepými zahraničními deskovými hrami. Hráli tehdy třeba středověkou Blood Royal. A hráli ji třeba celý víkend v kuse. Založili Brněnský klub deskových her (funguje dodnes, po více než dvaceti letech, a Chvátil zde testuje většinu svých nových počinů).
Ke konci školy už pracoval ve firmě, která vyvíjela nemocniční software. „Ta práce mě zas tak nenaplňovala. V podstatě to nejvýraznější, co tam po mně za těch několik měsíců zůstalo, byla počítačová hříčka pro sestřičky a doktory na odreagování.“
Z kanceláří do sklepa
Tehdy už věděl, že v korporátní sféře nezůstane. „Ve dne jsem programoval nemocniční databáze a po nocích rozsáhlou strategickou hru, která byla součástí mé diplomky. Nebylo těžké si uvědomit, co mě baví víc.“
A právě v té době Martin Klíma, proslulý tvůrce české „papírové“ hry na hrdiny Dračí doupě, zvažoval, že by se jeho nakladatelství Altar mohlo zaměřit i na digitální kousky. Obrátil se proto na Chvátila a jeho dlouholetého spolužáka a kamaráda Radima Křivánka.
Jejich nově vzniklé vývojářské studio začínalo v pár lidech, ve stísněném suterénu starého domu, ale s nadšením. Debutovali logickou hrou Fish Fillets.
Ve stejném roce 1997 si ovšem Chvátil odbyl premiéru i se svou první oficiální „nedigitální“, deskovou hrou Arena. A také knížkou, respektive takzvaným gamebookem O Norikovi. „Gamebook je příběh se spoustou krátkých zpřeházených kapitol. Při čtení narážíte na rozhodnutí, která musíte za hlavního hrdinu dělat – a podle toho, jak se rozhodnete, vás knížka nasměruje na nějaké místo, odkud čtete dál.“
O čtyři roky později už následovala ambiciózní počítačová strategie Original War – mimochodem hudbu pro hru, kterou v zahraničí distribuovala prestižní společnost Virgin Interactive, složil Michal Pavlíček z Pražského výběru.
Bokovka – majstrštyk
Práce na počítačových hrách byla náročná, Chvátil si ovšem nacházel čas i na své největší hobby – deskové hry. S pomocí komunitního portálu Hofyland vydal titul Merry Men of Sherwood a také vyšla první desková hra, kterou dělal na zakázku: Proroctví.
Kariérní zlom přišel v roce 2006. Chvátil vydal Příběh civilizace (Through the Ages) – jednu z nejlepších deskových her na světě vůbec, budeme-li se držet prestižního žebříčku BoardGameGeek.com. Původní vydání se na horních příčkách drželo řadu let, stejně tak teď boduje jeho tři roky stará reedice.
První verzi hry ukázal Chvátil fanouškům na největším evropském veletrhu v německém Essenu. Několik set dovezených kopií si bleskově rozebrali a hra našla rovnou i zahraničního vydavatele – a to nejen pro anglickou, ale i německou a čínskou verzi.
Příběh civilizace pak začal sbírat ceny, například International Gamers Award. „Což mě docela překvapilo, protože hra neměla profesionální produkci, grafiku, nic, dělalo na ní pár lidí jako na bokovce vedle své práce, třeba já ji vytvářel souběžně s druhým dílem počítačové Fish Fillets.“
Z téhle bokovky je dodnes nejen Chvátilova, ale také česká nejlépe hodnocená desková hra. Čtyři hráči v ní budují civilizaci, starají se o vojenský a vědecký rozkvět národa. Chvátil se při jejím vymýšlení inspiroval jinou světovou klasikou – počítačovou strategií Sida Meiera Civilizace. „Netajím se tím. Měl jsem Civilizaci moc rád a chtěl jsem podobný zážitek přenést z počítače na stůl.“
Co je na Chvátilově majstrštyku, Příběhu civilizace, tak skvělého? V hantýrce se tomu říká hratelnost. Herní mechanismy vás pohltí, vše skvěle funguje, máte spoustu zajímavých voleb a rozhodně nestihnete využít všechny. Když skončíte, chcete rovnou znovu.
Od počítače ke stolu
S Petrem Murmakem a dalšími lidmi, kteří mu pomáhali dokončit a vydat Through the Ages, pak v roce 2007 Chvátil založil nakladatelství Czech Games Edition, které se zaměřuje na vývoj a vydávání deskových her pro zahraniční trhy.
O rok později Chvátil definitivně opustil videoherní průmysl. Altar totiž mezitím přešel pod firmu Bohemia Interactive a začal se věnovat výhradně veleúspěšné počítačové sérii Arma (dříve Operation Flashpoint). „Což by mě nebavilo dělat. Je to věrná vojenská simulace, tam není moc co vymýšlet za herní mechanismy,“ vysvětluje Chvátil své rozhodnutí věnovat se nadále jen hrám, ke kterým nepotřebujete počítač.
„Měl jsem tehdy už na trhu několik deskovek a řekl jsem si, že mě jejich dělání snad plně uživí. A od té doby to jde čím dál líp.“
První hrou, kterou v Czech Games Edition vytvořil, byl Galaxy Trucker. V Essenu na veletrhu příběh nájemného vesmírného pilota opět bodoval, první náklad dvou tisíc kusů byl hned rozebraný. Od té doby se hry prodalo přes sto tisíc kopií, hra se dočkala čtyř rozšíření, speciální edice, verze pro mobilní zařízení a knižního zpracování.
Nyní Chvátil vydává každý rok jedno až dvě díla: můžete znát třeba Vládce podzemí, deskovku inspirovanou počítačovým Dungeon Keeperem, nebo na Vládce volně navazující Příšerky z podzemí. Před pěti lety si splnil i sen z dětství a vytvořil hru s oblíbenými Němečkovými hrdiny Čtyřlístek a stroj času.
S mou kostkou se nehází
Tituly, které Chvátil vymýšlí, nosí v hlavě klidně roky. „A vlastně klidně několik her dohromady. Postupně se mi formuje představa, když už je hotová, pustím se do vymýšlení i fyzicky a v intenzivním zápřahu.“
Hodně ho inspiruje konkurence. Respektive její nedostatky. „Třeba Arena byla reakcí na to, že se tehdy ve většině her hodně házelo kostkou. V mé hře kostka sice je, ale nehází se s ní, hráči sami nastavují čísla, jaká chtějí. Nebo mě nebavilo, když někteří hráči při každém svém tahu strašně dlouho přemýšleli a zdržovali tím ostatní. A tak jsem vymyslel Galaxy Truckera, kde musíte hrát, jak nejrychleji dokážete.“
Podle Vladimíra „Kubrta“ Nekvasila, jednoho z předních českých recenzentů deskových her ze serveru Deskofobie, je z Chvátilových her cítit, že přemýšlí o všech – byť i nejmenších – detailech. „A často toto vyžaduje i po hráčích. Vše v jeho hrách má své místo a svůj podložený důvod, proč to tam je. Pro mě je jako autor unikátní variabilitou a tím, v jakých všech oblastech je schopen navrhnout velice povedenou hru. Mnoho autorů se zaměřuje na jeden dva typy děl. V Chvátilově portfoliu však naleznete rodinné party hry i velice komplexní kusy,“ dodává Nekvasil.
Sám Chvátil potvrzuje, že se s detaily opravdu piplá. „Zabere to spoustu času, ale podle mě to stojí za to. Dobrých her je na trhu spousta, každý si může pro sebe najít dobrou hru. Co může hráči chybět, je výjimečná hra. Raději proto udělám takovou, která se líbí jen úzké skupině lidí, ale líbí se jim opravdu hodně.“
Z dlouhodobého hlediska i tento přístup může ekonomicky dobře fungovat. „Nemusím mít rekordní tržby hned při vydání. Když je hra výjimečná, může uplynout pět deset let a ona se stále dobře prodává, a to se už určitě vyplatí.“
Při práci nezkoumá trendy, nepředstavuje si cílovou skupinu, vše vytváří tak, aby se to líbilo hlavně jeho kamarádům. V poslední době rád hraje i se svými třemi dětmi. „Nejspíš to ovlivní i mou tvorbu – budu víc vymýšlet, co by se jim líbilo, a budu novinky testovat s nimi.“
Hra roku
Obecně se Chvátil uvedl spíš jako tvůrce strategických, taktických a poměrně složitých her. V roce 2015 proto překvapil jednodušší novinkou nazvanou Krycí jména.
Společenská týmová hra založená na slovních asociacích pak na oplátku překvapila zase svého tvůrce: získala nejprestižnější ocenění v oboru německou Spiel des Jahres 2015.
Od té doby vzniklo pětatřicet jazykových verzí Krycích jmen a prodalo se už přes dva miliony kopií.
„Upřímně, nikdy jsem nemyslel, že by nějaká moje věc měla vůbec šanci Spiel des Jahres dostat. Porota totiž vybírá to, co se bude líbit širokému publiku. A na to se obvykle nezaměřuji. Ani u Krycích jmen to nebyl účel; byla spíš náhoda, že jsem našel princip, který baví skoro každého,“ přiznává Chvátil.
Finančně už ho úspěchy jeho práce slušně zabezpečily. „Ale samozřejmě s nimi nepřestanu. Můj cíl byl uživit se vymýšlením her, což se už před pár lety podařilo, a to, že to teď i slušně nese, je prostě milý bonus.“
Chvátil hovoří o vlastních úspěších skromně, nechme tedy chvíli mluvit čísla. Obrat CGE za poslední tři roky skočil z 30 milionů korun na 400. Aneb: ročně vyrábějí patnáctkrát víc krabic než v roce 2014. „Nárůst výroby i obratu souvisí nejen s Krycími jmény, ale třeba i s tím, že teď má firma pobočku v USA, která řeší americkou distribuci.“
Podle recenzenta Nekvasila je Chvátilův úspěch daný i tím, že je to autor nakloněný novým technologiím a inovacím. „Nebojí se k deskové hře přibalit zvukové CD, které hráče provádí hrou (Space Alert). Pro deskovou hru vydá i podpůrnou aplikaci, kterou hráči mohou, nebo nemusejí využít (Krycí jména). Podílí se na transformaci svých deskových her pro chytrá zařízení a třeba předělávka Galaxy Truckera na mobily zaznamenala veliký úspěch.“
Minulý podzim vydal Chvátilův tým digitální implementaci Through the Ages na tablety a mobily, a zatím to podle hodnocení hráčů i recenzentů vypadá na další velký úspěch. Letos se objeví i na stolních počítačích, digitální vydání čeká i Krycí jména.
„Slibuju si od nových technologií i oživení zájmu o klasické deskovky. Kdo si hru oblíbí na mobilu třeba i náhodou, může zjistit, že klasická stolní deskovka je také dobrá intelektuální zábava. I pro dospělé. Stolní verze je navíc podle mě prostě vždycky lepší, protože ji hrajete se skutečnými lidmi,“ vysvětluje Chvátil. •
Autorka vystudovala žurnalistiku a filmovou vědu. Žije v Brně.