V brýlích je v kurzu návrat k tradicím, říká designér obrouček

Jak vás vůbec napadlo zabývat se designem brýlí?

Nebyl to okamžitý zlom, ale sled událostí. V době, kdy jsem nastoupil na Akademii výtvarných umění, jsem hledal brýle sám pro sebe. Nosil jsem různé starší kousky, které jsem objevil po anticích, a když už jsem jich měl víc, začal jsem různé repasované obroučky i nabízet. Na podobný koncept vintage brýlí s příběhem jsem narazil v Berlíně a v Miláně. Tak vznikl brand Optiqa. Načež jsem se začal zajímat o historii brýlí – a objevil Okulu, legendární československou brýlařskou firmu z Nýrska. Chtěl jsem pátrat v jejich archivech, udělali jsme si tam s kolegou výlet za brýlařským řemeslem a nakonec z toho vzniklo to, že jsme pro ně začali navrhovat brýle.

 

Jak se to stalo?

Tehdy jim zrovna odešel designér. Lidí, kteří se o brýle zajímají, v Česku moc není, a v Okule nevěděli, na koho se obrátit. My jsme jim takříkajíc přišli do rány. Ale myslím, že jsme uspěli, a v tom, co děláme, jsme se za poslední roky posunuli na špičku v oboru. Okula chtěla novými kolekcemi brýlí oslovit i mladší publikum, tedy generaci, které už to jméno zas tak moc neříká. Což se povedlo, naše první kolekce brýlí se slunečním klipem se dostala i do finále cen Czech Grand Design.

 

Co všechno pro Okulu děláte?

Už jsme pro ně navrhli několikátou kolekci, i takových obyčejnějších brýlí. S těmi výraznějšími se pak prezentujeme například na Designbloku. Zhruba tak čtyři modely za rok z našeho studia projdou sítem skrze Okulu do sériové výroby. Do toho řešíme vlastní výrobu brýlí a máme rovněž vintage obchod. Takovou optiku se starobylými brýlemi a zejména s „new old stock modely“, které už se nedělají, ale čekaly na své nositele dekády v nějakém skladu.

 

Brýle se slunečním klipem

Zmínil jste, že Okula dřív oslovovala spíš starší zákazníky. Jak ve firmě reagovali na nápady mladých designérů?

Když jsme na začátku udělali brýle se slunečním klipem, byli překvapení, na něco takového nebyli zvyklí. Postupně se nám ale podařilo najít společnou řeč. Okula je opravdu brýlařská legenda, historie firmy sahá až do roku 1895. Můj sen byl zprostředkovat historii značky širokému publiku a osvěžit Okulu po stránce designu – podobně jako to v obuvi udělal koncept Botas66.

 

Zároveň jste začal brýle i sbírat. Kde je sháníte? Jaké nejzajímavější kousky máte?

Různě. Když jsem byl na stáži v Berlíně, hodně jsem je kupoval na bleších trzích. Snažil jsem se hledat něčím výjimečné obroučky, nejdřív hlavně pro sebe. Ve sbírce mám například československé opalovací futuristické štěrbinové brýle Okula Retina z 60. let, které vycházejí z eskymáckých sněžných brýlí a jsou také ovlivněné sci-fi estetikou z té doby.

 

Sám nosíte brýle už od dětství?

Ano, dostal jsem je ještě před nástupem na základní školu. Byly to docela těžké kovové brýle se silnějšími skleněnými čočkami a pirátskou klapkou na posílení druhého oka. Nijak zvlášť jsem to neřešil, ale rodiče ano, v té době bylo nošení brýlí vnímané celkem negativně. Třeba moje máma doteď říká, že jí nesluší žádné brýle. Rodiče jsou ze zvláštní generace, přijde mi, že si nesou nějaké stigma, že lidé s brýlemi byli ve třídě prostě divní. Myslím, že to bylo i kvůli tomu, že tehdy nosili všichni stejné brýle, v optice jste si mohli vybrat možná tak ze dvou druhů. Za mého dětství, v devadesátkách, už byl mnohem větší výběr.

 

Takže vy jako dítě jste s nošením brýlí problém neměl?

Bral jsem to jako novou zkušenost. Později, během dospívání, jsem zjistil, že brýle jsou celkem křehká a drahá záležitost. Přijal jsem je za své, za součást své osobnosti. Pochopil jsem, že splynutí s obličejem je právě ten atribut, který brýle dělá výlučnými. Možná jsem měl štěstí, že tehdy běžel v televizi film Báječná léta pod psa, kde byl brýlatý Kvido. Já vypadal přesně jako on, takže jsem byl zajímavej. Byl jsem tehdy zrovna tlustej a nosil podobné obroučky. Jasně, taky mi občas někdo řekl brejloune, ale nic jsem si z toho nedělal.

 

Samostudium

Jak se člověk naučí navrhovat brýle?

Ve Francii a v Itálii je možné brýlový design studovat. V Česku nic podobného neexistuje. Já jsem šel cestou samostudia, ale hodně jsem se toho naučil i od designéra československých brýlí Jaroslava Trubače. Teď jsem na doktorandském studiu na pražské UMPRUM v ateliéru Designu D3 u Jana Němečka a Michala Froňka. Výtvarné vzdělání jsem získal již na Akademii výtvarných umění v Praze.

 

Co všechno vaše práce obnáší?

Snažím se sledovat současný vývoj skrz zahraniční veletrhy a odborné časopisy. Mám své oblíbené značky, které mě inspirují. Jako designér musím vždy zpracovat základní ideový tvar obruby. Následně vyrábí prototyp brýlového rámu z kovu či acetátu celulózy. Vždycky musím přemýšlet o detailech, jakými jsou třeba stěžejky (panty), o povrchovém zpracování, musím vzít v potaz i ozdobné jehly ve stranici, celkovou barevnost obruby...

 

Jak náročný je pak samotný výrobní proces?

Vyrobit pěkné brýle je opravdu složité, je to proces vyžadující zhruba desítku úkonů na specializovaných strojích. Proto také nás brýlařů není mnoho, v Česku ani ve světě. Celkem výstižný mi přijde i fakt, že knih o šperku, hodinkách, kabelkách či botách je v knihkupectví vždy několik exemplářů, ale o brýlích tam není takřka žádná.

 

Jak dlouho výroba trvá? Z čeho se brýle vyrábí?

Tradiční technologií je výroba brýlí frézováním z deskového acetátu celulózy. Tato technologie historicky vychází z řemeslné výroby brýlí z pravé želvoviny či rohoviny. Udělat jeden model takové obruby může přitom zabrat i celý týden soustředěné práce. O tom víme své i v naší studiové dílně, kterou obsluhuje můj kolega, brýlař Michal Pavlát. Brýle se musí frézovat, řezat, pilovat, ohýbat teplem a nakonec v několika etapách i leštit, posléze následuje finální značení horkou ražbou či rytím. Dnešní brýle lze přitom vyrábět z různých materiálů. Například z kovů, plastů či přírodních materiálů.

 

 

Důraz na řemeslo

Jaké jsou, pokud jde o brýle, nejnovější trendy?

Z hlediska designu je to určitě návrat k tradici. Masivnější acetátové rámy jdou oproti nultým letům znovu do módy. Opět se klade důraz na řemeslo a pravdivost materiálu a k tomu i na ekologické aspekty výroby, lokálnost a udržitelnost. Ostatně tyhle aspekty se teď skloňují ve všech odvětvích designu.

 

Už jste říkal, že máte své oblíbené značky. Co nebo kdo vás ještě při navrhování brýlí inspiruje?

Stejně jako spoustu dalších návrhářů mě inspiruje minulost. Věci, které se objevily, přišly do módy a následně byly zapomenuty. Nesly s sebou určité kontexty a jejich vizualitu lze díky designérům znovu oprášit a uvést v novém kabátě. Například jedním z našich projektů byly transparentní brýlové obruby inspirované rámem, který nosila Milada Horáková. Vytvořili jsme jej pro Slovenské národní divadlo, kde hrají i hlavní roli na nose hlavní protagonistky.

 

Máte pocit, že lidé nyní nosí brýle víc než dřív?

Rozhodně se pohled na brýle oproti minulé dekádě velmi proměnil. V médiích se začínají objevovat osobnosti se zajímavými brýlovými rámy. Brýle mohou dokreslit tvář jejich nositele s důrazem na módu a estetiku. Brýlemi lze modulovat psychologii člověka, čím chce být, co chce vyzařovat, jak chce působit na okolí. Podtrhují osobnost.

 

Kdo z „brýlatých“ slavných je vám sympatický?

Díky britskému teoretikovi a kurátorovi Muzea optiky a optometrie v Londýně Neilu Handleymu mě velmi zaujal příběh wimbledonského šampiona s českými kořeny Jaroslava Drobného. Jako první byl schopen vyhrát turnaj s dioptrickými brýlemi. Sympatická je mi samozřejmě i osobnost Johna Lennona, který svoje brýle typu windsor povýšil na módu. Díky tomu se u nás během socialismu začaly znovu nosit brýle z šuplíku po babičce a dědečkovi.

 

A jaké brýle se vám líbí?

Líbí se mi všechny, které mají nějaký příběh. Často jsou to i celé značky s dokonalým příběhem. Kupříkladu brýle Persol Ratti, které jsou italským pokladem a vznikly jako pracovní obruby pro řidiče tramvají. Jsou to acetátové obroučky opatřené vsazenými kovovými planžetami, které dovolují větší pružnost materiálu. Podobné brýle prý u nás vyráběl i pan Hochwald v pražské Libni, který školil designéra československých brýlí Jaroslava Trubače.

 

Takže váš zájem o dějiny brýlí trvá…

Historie brýlí je pro mě učebnice jejich tvarosloví a odkazů. O brýlích jsem zpracoval knihu Brejle a Okuliare (Design brýlí v Československu), kde se řeší i světový kontext jejich vývoje. Dal jsem dohromady i stejnojmennou výstavu, kterou už bylo možné vidět v Chebu, v Praze i v Bratislavě a nyní je v Prostějově. Následně ji chceme přesunout ještě do Českých Budějovic a do Plzně, pak se ještě uvidí.

 

Autorka je redaktorkou ČTK