Zlobil ho telefon

Kultura

Co se může stát, když má bývalý policista potíže s mobilním telefonem – takové je téma povídky psané pro říjnový Reportér.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Zlobil ho telefon. Manželka mu řekla, ať si s ním zajde do nějaké opravny, protože se mu kolikrát nemůže dovolat. Měl chytrý telefon, problém byl, že se samovolně vypínal. Displej i všechny ostatní funkce byly v pořádku, jen někdy nemohl přijímat hovory a textové zprávy. Neměl čas chodit s tím do opravny. Místo toho přišel na dobrý fígl. Prostě vytočil vlastní číslo a prozvonil se. Když se ve sluchátku ozval obsazovací tón, bylo zřejmé, že telefon funguje. Pokud se na displeji zobrazila informace „mobilní síť je nedostupná“, měl problém. Musel telefon vypnout a zapnout. Pak se prozvonil a… všechno bylo zase v pořádku. Takhle se prozváněl i několikrát za den.  

Za všech okolností musel mít přehled. Někdy byl, pravda, příliš unavený, takže to nešlo. Ale snažil se. Každé ráno na internetu projížděl policejní zpravodajství: 

Žena přišla o více než 200 000 korun. Měl ji o ně připravit čtyřiačtyřicetiletý cizinec. V prvním případě mu měla poskytnout 195 000 korun, za které jí podezřelý slíbil koupi a montáž topení. Což neudělal. V druhém případě se měl vloupat k ní do bytu a tam odcizit finanční hotovost ve výši 50 000 korun. Muž je podezřelý ze spáchání přečinů zpronevěry a krádeže. 

Další zpráva: 

Mladík měl odcizit dámskou kabelku. Jenže daleko s ní neutekl. Asi šestadvacetiletý občan cizí státní příslušnosti, dlouhodobě žijící na území České republiky, využil okamžiku, kdy se mladá žena nevěnovala své kabelce, popadl ji a s odcizeným majetkem utíkal pryč. Žena okamžitě zareagovala a spolu s dalším svědkem se dala do pronásledování podezřelého. Přitom telefonicky informovala operační středisko, které na místo vyslalo policejní hlídku. Mladík neměl šanci. Byl okamžitě zadržen!

A ještě jedna:

Do skladu zahradního nábytku a nářadí se vloupal dosud neznámý pachatel. Odcizil trojdílný skládací hliníkový žebřík. Pak šel do dílny, kam vnikl násilným otevřením dveří. Dílnu podle všeho prohledal, ale nic neodcizil. Celková škoda byla vyčíslená bezmála na deset tisíc korun. 

Tady se zamyslel. V okolí se poslední dobou potloukala dost podezřelá individua. Vedl je Prďoch, místní známá firma. Scházeli se za městem v bývalé pionýrské klubovně, ze které se po čase stala hašiš bouda (osobně tam kdysi provedl několik zásahů proti puberťáckým narkomanům), poté tenisový klub, opět hašiš bouda a nakonec smradlavý squat, ve kterém se usadil Prďoch se svou bandou. 

Zavolal na stanici. Chvíli trvalo, než se ve sluchátku ozval známý hlas.

„Karle, seš to ty?“   

„Kdo volá?“ zeptal se Karel.

 

„No já. Honza!“

„Co? Aha... co potřebuješ?“

„Koukám, že hledáte toho parchanta, co ukrad hliníkovej žebřík!“

„No... a co?“

„Zkoušeli ste už proklepnout Prďocha?“

„Prďocha?“

„Jo, Prďocha! Dal bych ruku do ohně za to, že má ten žebřík zakopanej pod boudou.“

„Pod boudou? Hm. Prďocha sme si ještě neproklepli.“

„Tak to zkuste. Pošlete tam hlídku. Víš kam, ne? Za hřbitovem doleva a...“

„Jo, Honzo, víme.“

„Můžu to tam zajet obhlídnout. Budu je sledovat, než se tam ukážete vy.“

„Jen to ne. Víš co? Někoho tam určitě pošleme. Možná tam zajedu hned teď. Ale ty nic nepodnikej, jo?“

„Moh bych vám pomoct.“

„Ne. Tohle zvládnem.“

„Budou mít prsty i v tom dřevě, co před měsícem zmizelo z pily!“

„Prověříme to.“

„Jasně. A co jinak, Karle? Máš se? Co Venca, Jarda, Béďa? Už sme spolu dlouho někam nezašli, co?“

Karel mu řekl, že si musí něco vyřídit. Bývalý policista Honza to chápal. Práce je práce.

Před závorou troubil náklaďák. Hodil přes sebe reflexní vestu, připravil si sešit a vyšel z budky. Z kabiny na něj zíral vousatý řidič s kšiltovkou na hlavě a šíleným leskem v očích.

„Jedeš skládat, nebo nakládat?“ zeptal se Honza

„Nakládat,“ vypravil ze sebe řidič.

Honza si udělal poznámku do sešitu. Na návěsu bylo velkými písmeny uvedeno logo dopravní firmy a její adresa. Nakonec si ještě zapsal espézetku a šel do budky zvednout závoru. Mávnutím dal řidiči najevo, že může jet. Spustil závoru a sedl si do křesla. Nechtěl, aby měl jeho šéf byť jen mlhavé tušení o tom, že se zapojuje do pátrání po místních zločincích. Že svým někdejším kolegům pomáhá s vyšetřováním krádeží, přestupků, hlásí jim blížící se konflikty, možné dopravní kolapsy a bouračky. Co se týkalo dopravy, byl koneckonců hned u zdroje. Třeba tenhle řidič určitě nedodržel povinnou přestávku. Vypadal hodně ospale a unaveně. Proto dal Honza echo na dopravní. Však už si s tím chlapi poradí.  

K Honzovým povinnostem patří kontrola zaměstnanců. V podniku je plno věcí, co se dají ukrást. Kancelářské šacovat nesmí, takové je nařízení. Už ho kvůli tomu málem propustili. Dělníci většinou remcají. Ničemu tím nepomůžou. Honza případným zlodějům pokaždé zastoupí cestu a vyzve je k běžnému nahlédnutí do igelitek nebo batohů. Kdo by se vzpíral nebo nějakým jiným způsobem sabotoval Honzovu práci, měl by velký problém, klasifikovaný jako hrubé porušení pracovní morálky. Čili vyhazov. A kde si pak shánět práci? Chlap kolem padesátky. S nadváhou a střevními potížemi. Už pomaleji mluví, chápe, pomaleji se pohybuje... Prostě je to jednoduché. Ukaž vak, a je po problémech. Nač se vztekat. Ničemu a nikomu tím nepomůžeš. 

Ranní směna byla pryč. Zkusil se prozvonit. Mimo síť. Vypnul a zapnul telefon. Přístroj zapípal oznámením, že má plnou paměťovku. Ignorovat. Paměť je třeba neustále posilovat. Další esemeska. Zmeškaný hovor. Manželka. 

„Mám fůru práce. Co chceš?“

„Zase si měl vyplej telefon.“

„Vím. Co chceš?“

„Měl by sis s tím někam zajít.“

„Není čas. Mám práci. Co chceš?“

„Měls teď dva dny volno. To je fůra času.“

„Co chceš?“

„Moh by ses cestou domů stavit v obchodě? Potřebuju smetanu a droždí.“

„Nulový problém! Ještě něco?“

„Smetana musí bejt na vaření, v tom žlutým kelímku...“

Přerušil hovor, už to trvalo moc dlouho. 

Zakousl se do jablka. Jeho sladká šťáva mu vystříkla na knír.    

Nasedl do auta a vyrazil. Případ si stále dokola rekonstruoval. Určitě musel jet po téhle silnici. Honza minul značku města, zapřel se zády do opěradla a šlápl na plyn. U serpentin kapku přibrzdil, pak znova nabral rychlost. Z padesátky na stovku. Sto deset. Blížil se k lesu. Zastavil na odpočívadle u zrušené autobusové zastávky a stáhl okénko. Tady se jeho syn zbavil telefonu, tady našli jeho trosky. Honza vytáhl z kapsy mobil a naznačil hod. Představil si, jak letí obloukem, mizí v kopřivách a tříští se o kámen. Teď už mě nikdo nenajde, pomyslel si, jsem mimo signál, mimo dosah. 

Pokračoval dál, pustil cédéčko, tu samou hudbu, kterou tenkrát chlapec poslouchal. Honza si o případu zjistil každou maličkost, i ten nejmenší detail. 

Po několika kilometrech zabočil na rozbitou štěrkovou cestu. Les kolem něj zhoustl. Asi po deseti minutách se před ním otevřela prosluněná travnatá louka. Zastavil a vypnul motor. 

Natáhl se k palubní desce a otevřel ji. Úplně vespod, pod všemi papíry, měl schovanou jeho fotku, když už bylo po všem. Detail tváře. Zavřené oči, vlasy sčesané na patku, barva kůže měla třešňový nádech. Vypadal, jako kdyby spal. Vrátil fotku zpátky a chvíli jen tak seděl a rozhlížel se. Pokoušel se dívat jeho očima, myslet jako on. Hodně kouřil. V popelníku jeho auta se našla spousta vajglů. Odhodlával se. Váhal. Možná si to i rozmyslel... na krátký okamžik. A pak vylezl z auta... 

Honza vystoupil a přes čelní sklo rozprostřel kabát. Přistoupil ke kufru, otevřel ho a vytáhl z něj přes tři metry dlouhou gumovou hadici. Jeden konec nasadil na otvor výfuku, druhý vedl podél auta a staženým okýnkem ho nasunul dovnitř. Nastoupil, zavřel dveře a naznačil otočení klíčkem v zapalování. Pohodlně se usadil, sledoval louku před sebou. Větve stromů se líně kolébaly ve větru...

Uklidil hadici zpátky do kufru a vyrazil domů. Na odpočívadle zastavil a zkusil se prozvonit. Mimo síť. Vypnul a zapnul telefon. Plná paměťovka. Ignorovat. Jinak nic. Nikdo ho nesháněl. 

Vzal to kolem Prďochovy boudy. Starý muž seděl na zápraží, popíjel lahváče a mžoural do slunce. Letmo zkouknul projíždějící auto. Honzovi nevěnoval jediný pohled.

U hřbitova nabral kluka. 

„Kdes byl?“

„Roznášet letáky.“

„Na hřbitově, jo?“

Kluk přikývl. Honza se zeptal, jestli je roznesl všechny. Kluk tvrdil, že ano.

„Ukaž batoh.“

Poslechl. Batoh byl prázdný.

Klukovi začaly řídnout vlasy, taky dost přibral. Není normální, pomyslel si Honza, ani ten druhej nebyl. Proč zrovna já musel mít takový děti!

Před spaním se ještě naposled zkoušel prozvonit. Své číslo zná i pozpátku. 

Byl dostupný, ale... něco bylo jinak. Pak mu to došlo. Volal. Zkontroloval displej, jestli se náhodou nespletl, ovšem číslo bylo v pořádku. Přiložil si telefon zpátky k uchu. Vyzváněcí tón nahradil slabý šum. Polkl, cítil, jak mu vlhnou záda a podpaždí. Na okamžik se mu před očima zjevila synova tvář barvy třešní z otravy oxidem uhličitým.

Na druhém konci někdo promluvil... 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama