Viewegh: Uvědom si, že jsem zapšklý starý mládenec

Potkáváme se každoročně, ale tentokrát jsi, Michale, vybral vůbec nejhezčí místo.

Tak vítej na Pálavě – jsem tady s dcerami a přítelkyní na dovolené. 

Ještě před pěti lety sis dával exotiku, několikrát třeba Maledivy. Vzpomínáš často?

Vzpomenu si. Ale už jsem se vším smířen.

S čím vším?

Třeba s tím, že už nepiju pořád jen Barolo, naopak, většinou objednávám lacinější vína. Stejně tak jezdívám na levnější dovolené, ale jak říkáš, na Pálavě je hezky. Kdybych se narodil se stříbrnou lžičkou v puse, možná bych teď cítil újmu, ale já jsem z chudé rodiny a k moři jsem se poprvé dostal v osmnácti, s babičkou na Zlaté Písky. Že jsem se mezi čtyřicítkou a padesátkou několikrát podíval třeba právě na Maledivy, to byla, řekněme, jedna bohatá životní perioda.

A není to na Pálavě vlastně skoro stejné?

Pravdivá odpověď zní, že není. Lepší dovolenou zažiješ na Maledivách, zvlášť tehdy, když jsi v pětihvězdě, a jakmile vystoupíš z hydroplánu, hned tě vítá livrejovaný číšník. Představ si to: ležíš na pláži, vedle lehátka máš chladicí box se širokou nabídkou nápojů, a ty když ti náhodou nevyhovujou, popojdeš sto metrů k baru, kde už ti namíchají cokoli. Nasadíš potápěčský brejle, ponoříš se do oceánu, během chvíle kolem sebe vidíš zhruba polovinu ryb světa... Nebudu tvrdit, že to není krásný, ale stačilo, teď už jsem skromnej Sázavan.

Pustili by tě dnes lékaři vůbec do letadla?

Lítat můžu.

Takže ti na exotiku scházejí peníze?

Jednak. A taky jde o to, že mě cestování stresuje, protože mám narušenou krátkodobou paměť a dost zapomínám. Viz loňský zájezd do Chorvatska, kdy jsem zapomněl mobil v palubní přihrádce auta na pražském letišti.

A vadilo to hodně?

Mně jo. Nostalgicky jsem vzpomínal na éru svých rodičů, kteří jeli na svatební cestu do Splitu a dohodli se předem s jinou manželskou dvojicí, že se tam potkají v tu a tu dobu u Diokleciánova paláce, to byla tehdejší komunikace. Ale dneska? Polovina mých známých se vyděsila, že jsem mrtvej, protože mě znají jako člověka, který bere telefony a odpovídá na esemesky – teď jsem najednou odpovídat nemohl.

Zkazilo ti to dovolenou?

Psychotik mého typu se nejdřív zhroutí, ale po dvou dnech jsem se začal zocelovat vínem Graševina a to docela zabralo – nakonec jsem si řekl, ať se všichni třeba zblázněj. 

Vždyť jsem malý chlapec

Na jaké období svého života vzpomínáš nejraději?

Copak ty si v tomhle vedeš nějakou hitparádu? Já teda ne... Jasně, prožil jsem hezký dětství v Sázavě, chodil tam do lehkoatletického oddílu. Dědeček měl styky s myslivci, občas přivezl v neděli bažanta, máma ho upekla. Bydleli jsme v paneláku, neměli zahradu, a tak se chodilo s dekou k řece, v proutěném koši buřty na oheň, bylo to šťastné dětství, za které jsem vděčný, ale štěstí se pak plynule přeneslo i do mládí; nepamatuju si žádné krize, nic.

Nevěřím.

Nepříjemné bylo období kolem rozvodu s první ženou, rozvod je prohra, ale jinak mi všechno krásně vycházelo až do prosince 2012, kdy to zvrátila prasklá aorta, a následující tři roky byly jednoznačně nejhorší v mém životě, nikomu bych je nepřál. Ale dobrý, už jsem jinde. Pravdu měli všichni ti, kteří říkali, že se to za pár let zlepší. 

Co bylo bodem zlomu? 

Konkrétní zlomový moment se nekonal, ale důležitý zvrat přivolal herec Jarda Dušek, sázavský soused a kamarád, který mi řekl, abych šel k doktoru Hnízdilovi. Ten mě nasměroval ke své psycholožce a ta se zeptala: „Kdy se vám to stalo?“ Odpověděl jsem, že před třemi lety, a ona: „Berte to tak, že jste tříletý chlapec, nestresujte se, nemusíte všechno zvládat.“ A tahle banalita mi opravdu pomohla.

Jak vzpomínáš na dobu těsně před tím zdravotním průšvihem? Opravdu jen v dobrém?

Bylo to období velkého hédonismu – jen o pár týdnů dřív jsem se vrátil z pánské jízdy po Argentině a Brazílii. Obrovští frajeři, toho času při penězích, si cestovali po světě, víno teklo proudem, a jistě jsme se chovali dost bohorovně, neřkuli zpupně.

Vyčítáš si to?

Nevím. Měl bych? Ano, hodně jsem utrácel, hodněkrát se opil, tak trochu si hrál na playboye, ale vyčítat si to? Co je na tom špatného, když si tři slušně vydělávající spolužáci z gymnázia udělají výlet do Jižní Ameriky? My tam nepáchali žádné nemravnosti, takže pokud to, co následovalo, mělo být božím trestem, pak se ptám: Za co, kurva, za co? 

Tobě někdo říká, že šlo o boží trest?

No jasně. O jakýsi ezoterický vzkaz, který měl naznačit, že žiju špatně, abych se zlepšil. Prý jsem už chodil s nosem příliš nahoře a vnímal jako samozřejmost, že budu mít vždycky prachy, slávu, auta nebo Maledivy. 

Potrestán jsi byl dost krutě.

Právě – vždyť kromě toho, že jsem se občas choval hédonisticky, jsem pracoval pro UNICEF, nezištně půjčoval peníze, snažil se dělat bohulibé věci, a kdyby se někdo opravdu pokusil změřit poměr mých provinění a zásluh, pak bych, myslím, nemohl dopadnout takhle.

Jsi dnes jiný člověk, než jaký jsi byl před pěti lety?

Jednoznačně. Úplně. Býval jsem řidičem porsche, kterej suverénně jezdívá stoosmdesátkou po dálnici, a pak jsem se vyboural. Po takové havárii se změní každej, od té doby už jezdí jinak.

A v jiném autě.

Já porsche nikdy neměl, to auto nechť je bráno jako metafora; metafora toho, že jsem žil rychle, všechno znal, všude byl, ale najednou mě život zkřísl.

Změnily se výrazně tvoje životní priority?

Nevím. Určitě platí, že dřív jsem si byl vědom svého úspěchu – věděl jsem, že jdu dlouhodobě nahoru, a občas z toho byl v rauši. Ale neskromně si troufám říct, že byl ten pocit oprávněnej; z řadového učitýlka na Zbraslavi jsem se stal autorem dvaceti knih, které se všechny velmi slušně prodávaly, a kamkoli jsem přijel na čtení, dorazilo dvě stě lidí. Se spoustou z nich jsem pak ještě zašel do hospody...

... oni ti viseli na rtech...

... byly to euforické večery, euforické roky. A příkrý pád tomu pak odpovídal. Najednou jsem ležel jako lazar a začal si vážit obyčejných věcí.

Třeba čeho?

Vážíš si toho, že se dostaneš z nemocnice a jsi doma. Toho, že přijdou sousedi a přinesou něco k jídlu. Že s nimi po nějakém čase můžeš vypít skleničku vína nebo že tě vezmou na výlet. Toho, že se znovu naučíš řídit auto; prostě toho, jak se vracíš do života. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem v autě nevěděl, co mám zmáčknout – plyn nebo brzdu jsem ještě zvládal, ale stěrače už ne, na čemž dobře vidíš, že se mozek skoro vynuloval. Zůstalo v něm povědomí o tom, že se volantem má točit, ale nějaké páčky na volantu už mu nic neříkaly... Vidíš, donutil jsi mě k tomu, abych zformuloval, v čem jsem jiný než kdysi – dnes jsem vděčnější.

To je dobře.

Jsem vděčný za klidnej víkend s dcerami nebo za to, že tlachám se sousedy. Dřív bych si řekl, že už mám nějakých plků po krk, ale teď je mi při tom příjemně. Asi jsem se stal – nevyžádaně – pokornějším. 

Myslel jsi v těch nejhorších třech letech na sebevraždu?

Velmi vážně jsem o ní uvažoval – včetně technických detailů, jak to udělat.

To sis hledal na internetu spolehlivě smrtící léky?

Řekněme, že jsem četl různé knihy na tohle téma... Ono je těžké o tom mluvit, aniž by to znělo exhibicionisticky, ale znovu zkusím použít metaforu: Často jsem myslel na situaci, kdy se ocitnu na večírku, kde jsou krásné ženy, inteligentní chlapi, takže se bavíš, ochutnáváš skvělé víno a neznámá jídla, jenže o půlnoci občerstvení dochází, ožralí chlapi jsou najednou méně inteligentní, ženy hysteričtější, a o další tři hodiny později začne zvracení a rvačky. Kdy máš z večírku odejít, aby sis odnesl pěkný dojem? 

O půlnoci.

Nebo ještě chvíli před ní – a o to jde. V nejhorších dobách mě napadalo, že jsem prožil úspěšnej život, kterej gradoval, dosáhl jsem v rámci své profese vrcholu, a teď jdu prokazatelně jen a jen dolů. Jak dlouho jsem nucen snášet sestup? Nemám právo říct, že tohle už dál nechci? Odpovídal jsem si kladně, ale s odstupem dvou let musím konstatovat, že byly pravdivé nejbanálnější řeči typu: Vždyť ono se to zlepší, Michale. Čili dnes bych si důvody k sebevraždě nenasbíral. Žiju už natolik dobře, že by mi to lidi ani neodpustili. Před dvěma lety věděli, že se topím ve sračkách, uznali by, že jsem to měl právo ukončit, ale dnes – kdy mi chybí jen pár maličkostí – by to nutně vnímali jako rozmařilost.

Co bylo tvým úplně nejhlubším dnem?

V době, kdy ode mě odcházela manželka, jsem šel s bratrem do banky, kde řekli, že nemám na účtu žádné peníze. Vůbec nic. Nada. Já býval vždycky zvyklej na to, že jsem relativně solventní, a teď tohle. Začal jsem brát ještě víc antidepresiv, chlastal jsem, přežíral se, tím pádem přibral patnáct kilo a dostal se na historických sto devět...

Teď máš kolik?

Devadesát...

Seš dobrej.

Mohlo by to být lepší... Nicméně antidepresiva tě sice nepustí do toho nejhoršího, sebedestruktivního propadu, ale zároveň nedovolí, aby ses zvednul, takže se v praxi sice nezabiješ, jakžtakž funguješ, ale pak přijdeš na večírek se sousedy, kde za čtyři hodiny proneseš dvě holé věty, jedinkrát se neusměješ a ostatní si říkají: Co to tady sedí za monstrum?

Takže jsi trčel sám doma?

Nejhorší byly ty noci, které napůl probdíš a během kterých ti hlavou lítají šílené, katastrofické scénáře, v nichž exekutoři zabavují barák, krachuješ, končíš. Můžeš si stokrát říkat, neutápěj se v tom, není to nic platný. Známí radili, prosím tě, proč se nevysprchuješ, nejdeš na procházku a nedáš si něco dobrýho k jídlu. Bude ti líp. Jenomže ty toho nejsi schopnej, a i kdybys to dokázal, sprcha a procházka nezafunguje. Deprese je příliš silná karta na nějaké babské rady.

Everybody needs somebody

Změnil se nějak tvůj vztah ke psaní?

Rozhodně mám menší umělecké ambice, tenhle hnací motor je pryč. Věř mi, že už třeba vůbec nečtu recenze. To, oč jsem usiloval, jsem si dokázal, kam dál bych to měl hnát? Jsem jako ten kosmonaut, co chodí po besedách a vypráví, jak byl na Měsíci. I já se dostal na Měsíc – a teď už o tom jenom vyprávím... Ale jinak mě psaní baví jako dřív. Největší rozdíl je v tom, že například před deseti lety jsem necítil existenciální nutnost vydat každoročně knihu; kdybych si tehdy řekl, že chci dva roky odpočívat, v pohodě bych si to mohl dovolit. Ale knížky se prodávají čím dál míň – Účastníků zájezdu jsem před dvaceti lety prodal tři sta tisíc kusů a loňského románu Melouch třicet tisíc, to jsou reálná čísla. 

Opravdu jsi v posledních letech nevstupoval do pracovny s odporem?

Dokud jsem bral ve velkém antidepresiva, často jsem tam chodil s pocitem, že se budu věnovat svému koníčku, a ono to najednou nešlo. Poprvé jsem zažil to, o čem mluví ostatní spisovatelé – chvíle, kdy sedíš u počítače pět hodin a napíšeš jednu blbou stránku, kterou pak stejně vyhodíš. Já býval vždycky zvyklej napsat stránek aspoň pět, ale teď jsem trpěl.

Neříká se tomu tvůrčí blok?

Tvůrčí blok může mít i zdravý člověk, který načas vyhoří, ale u mě to byly klinické příznaky deprese, která tě ráno nechce pustit z postele. Nakonec jsem pustil počítač a pokoušel se skládat dohromady věty, ale byla to příšerná horničina. No nic, už to je dobrý. Nedávno jsem s chutí napsal druhý díl Krátkých pohádek pro unavené rodiče, a tam ti snad je dokonce i humor, nebo přinejmenším odlehčenej styl.

Vracíváš se někdy ke svým starým knihám?

Ne, nečtu je. Nanejvýš se podívám na filmy, které podle nich byly natočené, a s domýšlivým sentimentem si říkám, že to není úplně zlý.

Ty nikdy nevytáhneš z knihovny Báječná léta pod psa?

Nemám potřebu. Autoři tohle většinou nedělají, protože se bojí, aby tam nenašli křiklavé chyby. Trapnosti. Jalovosti mládí.

Třeba bys naopak zjistil, že už nic takhle dobrého napsat nedokážeš.

To je taky pravda. Já opravdu nevím, jestli někdy napíšu lepší román než Báječná léta pod psa.

Považuješ ho za svůj nejlepší?

Určitě je nejúspěšnější, i když šlo o souhru okolností – tehdy jsem se trefil do pocitu, který v sobě všichni nosili.

Je to přesně pětadvacet let.

A jo, výročí.

Tehdy roku 1992 se vznesli ode dna zlatí úhoři – chvíli se nic nedělo, a pak se najednou v knihkupectvích mačkaly fronty...

Ta knížka mě udělala, protože byla o totalitě, ale já ji nepopisoval reportážně, jenom jako období útlaku. Dal jsem tomu lidštější rozměr, což působilo věrohodně, protože za komunismu se svět nedělil na padouchy a hrdiny, většina národa byla mezi. Občas průměrně statečná, občas průměrně zbabělá.

Vybavuješ si ten román dobře?

První větu: „Kvido se měl podle Zitiných předpokladů narodit v prvním srpnovém týdnu roku devatenáct set šedesát dva v porodnici v Podolí.“ Mnohem víc si vybavuju fakt, že jsem to psal s naprostou lehkostí, protože jsem byl autorem jediné novelky Názory na vraždu, které si nikdo nevšiml. 

A následovala euforie.

Hlavně jsem brzy pochopil, že se takhle uživím, a to byl věru příjemný pocit. Mohl jsem sedět doma, psát a na všechny námitky svých blízkých použít argument: Takhle vydělávám víc než v jakémkoli zaměstnání! Což mi vydrželo pětadvacet dalších let.

I když poslední dobou to je těžší.

Taky jsem zcela vážně uvažoval o tom, čím se budu živit.

A jak sis odpovídal?

Mám omezené možnosti – jakožto vystudovaný učitel bych musel do školství.  

Zvládl bys to?

Nevím, třeba se to jednou ukáže. Už jsem zjišťoval, jaký bych měl úvazek, a asi částečný, protože na základce můžu učit jenom češtinu, na jiné obory nemám aprobaci.

Vždyť už zase píšeš.

Ale nikde není psáno, že to takhle doklepu.

Co ti řekl nakladatel Martin Reiner na rukopis nové knížky?

To on byl tím, kdo mě navedl na téma: „Zkus napsat nový Pohádky.“ Ukázal mi čísla, podle nichž jsou Krátké pohádky pro unavené rodiče jednou z mých nejprodávanějších knih, což mě překvapilo, ale ono to má vnitřní logiku, protože jde o knížku pohodovou a humornou, která není zatížená žádnými nevěrami ani alkoholismem.

A výsledek se Martinovi líbil?

Měl několik drobných výhrad, které už jsme poopravovali. Já totiž dělám víc chyb než dřív, hlavně věcných. Jedna a ta samá postava se jmenuje jinak na stránce 17 než na stránce 52 – pokud jde o faktografii, dřív jsem býval spolehlivější. 

A pokud jde o literární styl?

Ten mám, myslím, pořád stejný. Mou potíží je opravdu spíš fakt, že se mi někdy nedaří udržet v hlavě dějovou strukturu; všechno si musím barevně kroužkovat na čtvrtkách, kde mám časoprostorovou přímku. Tady mě zrazuje ta poškozená krátkodobá paměť, která je na mém stavu ze všeho nejhorší.

Snad tě můžu trochu uklidnit – za dnešní večer jsi zatím jenom jedinou informaci zopakoval dvakrát.

Tak to mám dobrej den... Já vždycky býval spolehlivej, co jsem slíbil, to jsem splnil, a teď se nechtě dostávám do role hochštaplera, kterej sliby často neplní, protože pokud si něco nezapíše, nepamatuje si to. A to mi vadí. Strašně. Navenek působím normálně, a tak lidi nevědí, jestli se náhodou nevymlouvám, ale ne. Vždyť já je často ani nepoznávám, i když jsme se celý předešlý večer bavili. Mám problémy s prostorovou orientací. V hospodě jdu třikrát na záchod a z toho třikrát bloudím. Působím jako dement.

Ale zlepšuje se to, ne?

Jsou to jen pomalé posuny, které moc nevnímám. Všechno se snažím zapisovat, ale stejně jsem stokrát hledal auto na pražských parkovištích. Když jsem si nezapsal do diáře, že stojí v podzemních garážích u Paláce kultury na Vyšehradě, pak jsem po tříhodinové schůzce sedl na metro a najednou mi došlo, že vůbec nevím, kam jedu; kde mám auto.

Co v takových chvílích děláš?

Volám lidem, se kterými jsem telefonoval naposledy, jestli náhodou nevědí, kde parkuju. Někdo mi třeba řekne, že na Vyšehradě, tak zamířím tam, a snažím se zjišťovat, kde přesně.  

To je síla.

To je moje realita. Večer před spaním se podívám do diáře, co je zítra za den a jaké budu mít povinnosti. Pak se ale vzbudím a zase už to nevím, takhle žiju. Diář musí ležet vedle postele – jinak bych byl nervózní, jestli nemám někam vyrazit. Neboli moje paměť neudrží informaci ani přes noc.

Upřímně: vypadáš teď dobře.

Díky. Máš to u mě.

Řekl bych, že ke spokojenému životu potřebuješ hodnou a milující ženu.

Rozšířil bych to: potřebuju pohodu. Musím cítit, že jsou věci na svém místě, že mám srovnané účty, nikomu nic nedlužím, na baráku není žádná havarijní situace. Kdyby například neodtýkal odpad, sebere mi to vnitřní klid. Když jsou tyhle věci naopak v pořádku, jsem schopný dokonce i zazářit; vycházím světu vstříc, protože mám pevný bod, od kterého se můžu odrazit. Ale jakmile se něco zhroutí, stáhnu se zas do sebe.

Jasně. Ale stejně jsi zjevně pookřál, když sis před rokem našel přítelkyni.

Everybody needs somebody, pro mě to platí určitě. A Monika je skvělá.

Žijete spolu?

Tak napůl. Každý máme svoji domácnost, ale často se navštěvujeme. Když mě Monika poznala, varoval jsem ji: „Uvědom si, že jsem zapšklý, životem zklamaný starý mládenec a rozhodně chci bydlet sám.“ Za tím si stojím a Monika určitě potvrdí, že to je ku prospěchu vztahu. Vždyť si představ, že by se ke mně nastěhovala s dětmi. Za chvilku bychom se hádali o to, kdo a proč pouští televizi nahlas. To ne. Už chci klid.

Je to přátelství, nebo láska?

Máme se rádi. A já sice chápu, že se v každé ženské občas probudí romantická představa o společném bydlení, ale na základě svých hlubokých historických zkušeností tvrdím, že by nás to vedlo špatnou cestou. Kdybych měl doma dnes a denně její sedmiletou dceru, začas by mi ta roztomilá holčička lezla na nervy. I moje dvě vlastní puberťačky mi na nervy občas lezou, ale to musím vydejchávat, protože jsou moje, že jo. A navíc jsem s nimi víceméně spokojenej...

Rozhovor nečekaně ukončí dvanáctiletá dcera Bára: Jo, tati? Tak já ti něco řeknu: My jsme s tebou taky víceméně spokojený. •