Je můj organismus nejlepší na světě?

Někdy se čas vleče tak pomalu, že i pár vteřin připomíná věčnost. Přesně jako teď. Od chvíle, co se David Vencl ponořil pod zamrzlou hladinu jezera Sils ve švýcarských Alpách, už uplynula minuta a půl. Desítky lidí, kteří se tísní kolem vysekané díry do ledu, začínají nervózně přešlapovat.

Polední slunce, které má v polovině března i vysoko v horách sílu, proměnilo noční sněhovou nadílku ve studenou břečku – přihlížející ji mají až po kotníky. V porovnání s chladem, který zažívá jejich hrdina ve vodě o pár desítek metrů pod jejich nohama, to ale samozřejmě nic není.

Čtyřicetiletý bývalý učitel z Teplic, jenž se před jedenácti lety zamiloval do freedivingu, tedy potápění bez dýchacích přístrojů, se do mrazivé vody – která má u hladiny jeden stupeň Celsia a v hloubce kvůli vyšší hustotě jen o tři stupně víc – potopil bez neoprenu chránícího před chladem. Měl jen plavky, plaveckou čepici, potápěčskou masku a ploutve.

Pod ledem sice byl už několikrát, předloni podobně polonahý uplaval pod zamrzlou hladinou 81 metrů, čímž poprvé překonal světový rekord, ale tohle je jiné. Přidat si k ledové vodě a nedostatku kyslíku ještě hloubku a extrémní tlak vody dosud nikdo nezkusil. Ve světě savců takovou schopností vynikají snad jen tuleni, ale pro člověka je to smrtící prostředí.

„Kdyby to přede mnou zkusilo dvacet freediverů, byl bych asi klidnější. Vím, že je tam hodně neprozkoumaných otázek, na které se ale dá odpovědět jen tím, že to zkusím naostro,“ říkal Vencl předtím, než ve Švýcarsku zmizel pod hladinou.

Čas, který mu měl pod vodou stačit na nalezení odpovědí, teď vypršel a z hlubiny stále stoupají jen bubliny vzduchu z dýchacích přístrojů potápěčů, kteří ho při jeho ponoru jistí. Nervozita roste. „Už jde nahoru,“ křikne Venclův kouč Miroslav Nečas, který se jako jediný naklání nad otvor v ledu. O pár vteřin později se freediver opravdu vynoří.

Opírá se o okraj ledu, v plavkách má zastrčenou značku, kterou jako důkaz vyzvedl na konci vodicího lana v hloubce 52,1 metru, ale kvůli uznání světového rekordu mu zatím nikdo nesmí pomoct z vody. Jeho plíce zuřivě lapají po vzduchu a zároveň se snaží vykašlat krev, která by v nich neměla být. Něco je špatně. Vencl se usmívá a vypadá klidně, ale krev na jeho rtech vypadá děsivě.

Jako první člověk v historii dokázal něco nemyslitelného, do sbírky si přidal druhý světový rekord, ale platí za něj tvrdou cenu. Z vody se vynořil s otokem plic, což sice není katastrofální zranění, ale to ve chvíli, kdy místo oslav míří sanitkou do nemocnice, ještě nikdo netuší.

 

•••

David Vencl je tak trochu přírodní úkaz. Pod vodou dokáže zadržet dech na osm a půl minuty, což je schopnost, s níž se po loňském mistrovství světa dostal mezi čtyři nejlepší lidi na Zemi, v teplé vodě se umí potopit na jeden nádech až do hloubky 84 metrů. V poslední době k tomu ještě přidal odolnost vůči ledové vodě, se kterou strčí do kapsy i Wima Hofa, známého jak popularizací extrémního otužování, tak vlastní extrémní odolností vůči chladu.

„Adaptace Davida Vencla na potápění je výjimečná,“ kýve hlavou Jan Horák, vedoucí lékař Institutu sportovní medicíny v Plzni. Potápěče zná osm let a před jeho posledním rekordem ho podrobil detailnímu vyšetření. Kdyby to nebylo klišé, řekli byste, že Vencl musí mít místo plic žábry, jenže Horákovo vyšetření paradoxně neodhalilo žádnou výraznou fyziologickou anomálii.

„David má lehce nadprůměrný objem plic, ale spousta vytrvalců ho má větší. Jeho somatické parametry zkrátka nejsou typické pro nějakého superčlověka,“ říká Horák. Výjimečný je podle něj Vencl v tom, jak dokázal zdokonalit takzvaný potápěcí reflex. S ním se rodíme, stejně jako všichni savci, díky němu máme k vodnímu prostředí blízko, ale postupně ho ztrácíme. Nikoli však Vencl.

„Aktivita potápěcího reflexu je u něj zvláštní. Tohle máme v genech všichni, ale on si reflex kombinací své psychiky, sebevědomí a pečlivého tréninku rozvinul do takového stavu, že je schopný podávat neuvěřitelné výkony. A to dokonce i v ledové vodě,“ popisuje Horák.

Podobně mluví i mentální kouč Miroslav Nečas, na něhož Vencl nedá dopustit: zabývá se „biohackingem“, což – zjednodušeně řečeno – znamená soubor změn životního stylu, aby pak člověk využil co nejvíce svých biologických schopností. „Sám jsem sportoval a neřekl bych, že má David nějaký talent od Boha. Na vrcholu je spíš díky tomu, že má excelentní schopnost koncentrovat se a systematicky na sobě pracovat. Spousta lidí ví, jak se zklidnit, ale David má tyhle techniky zautomatizované,“ říká.

 

•••

David Vencl se potápění na nádech věnuje od roku 2012, kdy absolvoval svůj první freedivingový kurz. V té době se někdejší tělocvikář, jenž se závodně věnoval basketbalu, fotbalu i atletice, už několik let potápěl na dovolených u moře. Tam si také při jednom z ponorů do dvaceti metrů uvědomil, že jde o potenciálně nebezpečnou činnost a že by se o ní měl dozvědět víc.

„Miluju volný pohyb. Běhám po horách, lezu po skalách, kde se cítím svobodný. Ale tu naprostou svobodu jsem našel až pod vodní hladinou. Myslím, že neexistuje svobodnější sport. Akrobatičtí piloti se také pohybují svobodně v prostoru, ale potřebují k tomu letadlo. Já k tomu pod vodou nepotřebuju nic. Nemám tam žádné limity. Vlastně jen jeden – čas,“ usmívá se Vencl.

I ten ale v nadsázce přestal být v jeho případě brzy relevantní. Aby mohl zůstat pod vodou co nejdéle, začal Vencl zadržování dechu nejen trénovat, ale i studovat, aby pochopil, jak lidské tělo funguje. Dnes perfektně rozumí lidské anatomii a ví přesně, co se uvnitř jeho těla v extrémních situacích odehrává. „I člověk bez zkušeností, který trochu sportuje, se po dvou třech hodinách tréninku dokáže pod vodou přiblížit čtyřem minutám na jeden nádech,“ tvrdí Vencl.

Jemu v tom později začalo pomáhat i otužování, ke kterému ho přivedl kouč Nečas. „David udělal za poslední roky ohromný pokrok a je důkazem, že každý z nás je silnější, než jsme schopni si připustit. To je pro mě hlavní poselství toho, co David dělá,“ říká.

 

•••

Zásadní zlom ovšem nastal až v roce 2019. Tehdy se Vencl objevil na fotce, jak plave pod průhledným ledem jen v plavkách, zatímco nad ním jede bruslař. Snímek Jana Kepiče tehdy vyhrál Czech Press Photo v kategorii Sport a Vencla přivedl na myšlenku dát otužování a potápění vysloveně dohromady.

„Když jsem si uvědomil, že jsem takhle celkem v pohodě uplaval dvacet metrů, začal jsem se zajímat o to, kolik je v téhle disciplíně světový rekord a jestli bych ho mohl překonat,“ vzpomíná Vencl.

Světový rekord tehdy držel Dán Stig Severinsen, který pod ledem bez neoprenu uplaval 76 metrů. Jeho výkon vydržel v čele světových tabulek dlouhých osm let, než se v únoru 2021 v zatopeném lomu Lahošť u Teplic ponořil pod led Vencl a uplaval pod ním na nádech a jen v plavkách 81 metrů. Úspěch se zapsal i do Guinnessovy knihy rekordů.

„Když se na to podíváte nezaujatě, David není ani nejlepší freediver, ani nejlepší otužilec na světě, ale kombinací obou dovedností je naprosto výjimečný,“ říká Eva Tomanová, která o Venclovi od loňského podzimu natáčí celovečerní film s pracovním názvem Muž pod ledem.

 

•••

Zkušenou režisérku dovedla k Venclovi otázka, která musela při čtení předchozích řádků napadnout i vás: Proč to vlastně dělá? Proč někdo riskuje zdraví kvůli nějakému rekordu?

„Na jednu stranu je to lidská přirozenost, protože kdybychom se nechtěli posouvat, nebyli bychom jako lidstvo tam, kde jsme. Na druhou stranu mám respekt k životu, takže když jsem na Davida se svým štábem čekala v nemocnici, hodně jsem nad tím přemýšlela,“ říká Tomanová.

Odpověď má hned několik rovin. Tou první je Venclova soutěživost a touha překonávat sám sebe. Je cílevědomý, dokáže se upnout na cíl a systematicky si jít za ním. „Měl jsem to tak od začátku, akorát to nejdřív nikdo neviděl, protože jsem své limity překonával na okresní úrovni, pak na krajské, pak jsem se stal českým mistrem a teď je to na světové úrovni,“ popisuje.

Díky tomu může posouvat nejen svoje vlastní limity, ale i hranice lidských možností a zkoušet sám na sobě, co lidské tělo v extrémním prostředí vydrží a co se s ním stane. „Chtěl jsem vědět, jestli můj organismus patří v tomhle ohledu mezi nejlepší na světě. Udělal jsem jeden rekord, teď druhý, to není náhoda. Je mi čtyřicet let a moje tělo asi musí mít nějakou výhodu,“ říká.

Vencl je také extrovert, sám přiznává, že ho „baví bavit lidi“. Otec malé dcery, nyní svobodný, má rád, když je středem pozornosti, což mu jeho rekordy umožňují. Když se vzdal své pedagogické kariéry a začal se freedivingu věnovat profesionálně, byly pro něj rekordy také způsob, jak si udělat reklamu. Kromě sponzorů, mezi kterými je třeba automobilka Škoda nebo investiční banka Wood & Company, ho totiž živí hlavně pořádání kurzů pro veřejnost, kde učí, jak pracovat s dechem při freedivingu nebo jak se správně otužovat, o čemž mimo jiné také napsal knihu Začni teď!.

 

•••

Otázkou ale zůstává, jak moc svými extrémními výkony riskuje. „David se určitě pohybuje na hraně, ale rozhodně není žádný blázen. Všechno je u něj podložené daty, takže dopředu ví, co je jeho organismus schopný zvládnout,“ zdůrazňuje kouč Nečas a i sám Vencl tvrdí, že každý svůj krok pečlivě zvažuje a musí si ho vyhodnotit jako „přijatelný risk“. Jenže jak rozpoznat hranici mezi přijatelným riskem a smrtelným hazardem?

„Ono to nikdy není černobílé. Že by byl ponor bezpečný, stále bezpečný a pak se ve vteřině změnil ve smrtelný. Když hrajete fotbal, je tam také riziko, že se zraníte, a přesto jsem ochotný ho podstoupit. A stejné je to i s potápěním – někdy je riziko přijatelné,“ uvažuje Vencl. „Navíc nezapomeňte, že já ke svému poslednímu rekordu dospěl postupným zlepšováním po centimetrech, takže to pro mě zase nebyl takový skok,“ dodává freediver.

 

•••

Když začal loni přemýšlet o tom, že by pod ledem ne pouze plaval, ale ještě se potopil do vysloveně velké hloubky, sám z toho měl respekt. Několik freediverů se sice o něco podobného už párkrát pokusilo, ale vždy v neoprenu, který jejich tělo udržoval v relativním teple. A zatímco třeba vyrovnávání tlaku v různých hloubkách v teplé vodě je pro potápěče rutina, v ledové vodě je to kvůli ztuhlým svalům mnohem náročnější.

„Běžný smrtelník se dokáže potopit do dvou až tří metrů, protože neumí vyrovnat tlak a začnou ho bolet uši. V hloubce, kde byl David, je ta bolest dvacetinásobná,“ popisuje Josef Pour, jeden z přístrojových potápěčů, kteří Vencla pod vodou ve Švýcarsku jistili. „Do toho vás jako tisíc jehliček bodá do celého těla ledová voda, a vy se přesto musíte koncentrovat, pořád se pohybovat a být v klidu, aby vaše tělo zůstalo pořád uvolněné. Klobouk dolů před Davidem.“

Potíž byla, že ani sám Vencl dopředu netušil, jestli je možné se do padesáti metrů pod ledem potopit. „Je to oblast fyziologie, která není vůbec prozkoumaná,“ říká lékař Horák. A jasněji neměl Vencl ani cestou do Švýcarska, protože dopředu si v tréninku vyzkoušel „jen“ hloubku 27 metrů.

„Lidí, kteří zkusili pod ledem jen plavat, je málo, natož aby se ještě potápěli do hloubky. Ale nemyslím si, že by to na světě nikdo kromě mě nedokázal. Spíš si myslím, že se nikomu nechtělo půl roku trénovat na něco, o čem ani netušíte, jestli to jde udělat,“ krčí rameny Vencl.

 

•••

Aby to už tak nebylo dost těžké, musel Vencl cestou ke svému rekordu překonat ještě několik dalších překážek. Kvůli lepší viditelnosti pod vodou od začátku plánoval, že se bude potápět v některém z alpských jezer, jenže těm letos kvůli nezvykle teplé zimě nečekaně chyběl led.

Vencl ho nakonec našel až kousek od švýcarského Svatého Mořice, kde leží jezero Sils. To je sice dostatečně hluboké (až 71 metrů) a hodně silný led na něm bývá až do poloviny dubna, na druhou stranu zase leží ve výšce 1 800 metrů nad mořem, což je vždy pro potápěče komplikace.

A když už se měl Vencl konečně vydat pod hladinu, ukázalo se, že jeden ze tří přístrojových potápěčů, kteří ho měli pod vodou jistit, musí kvůli technickému problému se zamrzlou technikou ponor ukončit.

Vencl se tak do vody zanořil s výrazným zpožděním, a tedy víc prochladlý, než plánoval, navíc ho podél vodicího lana jistili jen dva potápěči a na posledních patnácti metrech u dna byl úplně sám. Zatímco u jeho předchozího rekordu ho viděli i diváci, tentokrát nikdo nevěděl, co se s ním děje.

„Na začátku jsem musel hodně kopat, ale od určité hloubky už lidské tělo padá dolů, takže jsem šetřil síly. Do 35 metrů bylo světlo, pak všechno kolem zhaslo, ale na konci lana jsem měl připevněné světlo, takže jsem se dokázal orientovat. Utrhl jsem značku, zase jsem začal stoupat a nahoře jsem si musel dát pozor, abych se nepraštil hlavou o led,“ popisuje Vencl.

Bolest, kterou mu způsobovala ledová voda a extrémní tlak, ale Vencl nevnímal. „Když se v tréninku rozhodnu, že bolest budu vnímat, skutečně to bolí. Tady jsem se rozhodl, že se budu soustředit na vyrovnávání tlaku, což je v ledové vodě komplikované. Dělal jsem vše pro to, abych bolest vypnul,“ tvrdí.

Na hladině se znovu objevil po minutě a 54 vteřinách, tedy o čtvrt minuty později, než plánoval. Sám přiznává, že byl také víc zadýchaný a unavený, než je obvyklé, ale ještě horší byla už zmíněná krev, kterou vykašlával. Zdravotníky, kteří na jeho ponor dohlíželi, sice uklidňoval, že půjde o prasklou cévku v průdušnici, ale vyšetření v nemocnici nakonec ukázalo, že příčina byla o trochu vážnější – rozvinutý otok plic.

K tomu dochází kvůli rozdílu tlaku okolní vody a v plicích, dojít k němu může i v teplé vodě, ale v tomto případě zřejmě vše ještě umocnily chladem ztuhlé svaly. Skutečně však nejde o fatální úraz. Vencl strávil noc v nemocnici spíš z preventivních důvodů a druhý den už seděl za volantem a vracel se domů.

„Nechci to bagatelizovat, ale není to zase tak vzácné, je to typické zranění pro freediving, se kterým se setká až čtvrtina potápěčů. V extrémních případech může dojít k těžkému krvácení, které je smrtelné, ale takové případy jsou zdokumentované snad jen dva,“ říká Jan Horák.

Podobně vyrovnaně pak den po rekordu mluvil i Vencl. „Když si odřete koleno a teče vám z něj krev, mávnete rukou. Když vidíte krev v puse, vypadá to hrozně. Já ale věděl, o co jde. I freediveři, kteří mi gratulovali, z toho v šoku nebyli. Dobře věděli, o co jde,“ vysvětluje Vencl.

Na druhou stranu přiznává, že ponor byl náročnější, než sám očekával, a podruhé ho už nechce opakovat. „Ani kdyby mě někdo překonal, znovu opakovat to nebudu. Připravoval jsem se na to půl roku, a stejně to dopadlo takhle. Měl jsem tam možná rezervu dva tři metry, ale abych to kvůli tomu zkoušel znovu překonat, to už mi nedává smysl,“ říká smířlivě freediver.

 

•••

Pokud si teď říkáte, že je s jeho rekordy konec úplně, nemusíte smutnit. Není. Vencl si sice od potápění musí dát několik týdnů pauzu, aby se jeho plíce mohly uzdravit, ale už teď si v hlavě pohrává s myšlenkou na další rekord – vydržet bez hnutí na jeden nádech v ledové vodě co nejdéle.

„Je to klasická disciplína, statická apnoe, akorát v ledové vodě. Jedna Ruska dala 4 minuty 12 vteřin a já mám v tréninku neoficiální čas pět minut. Byl by to hezky dovršený trojboj. Do dálky, do hloubky a k tomu ještě na čas,“ usměje se David Vencl.

 

Autor pracoval jako redaktor časopisu Forbes a později v byznysu, nyní je na volné noze.