Princezna s ostrými zuby a nehty

9. listopadu 2014

Barevné momentky ze života. Osmnáctiletá Marka coby Růženka z pohádky Jak se budí princezny. Čeká ji dlouhý polibek s Janem Hrušínským, který hrál prince.

foto archiv

Tři dny před koncem padesátých let se narodila Marie, které všichni začali říkat Marko. Ač je dnes trojnásobnou babičkou, pořád působí jako holka. Kdo ji miloval jako krásnou filmovou princeznu, často se diví, když ji spatří na rockových pódiích – a naopak. Šípková Růženka z kapely Zuby nehty, hluboce věřící rebelka. Marka Míková.

Bylo vám osmnáct, když jste se před kamerou píchla o trn a usnula. Co vás napadne, když tuhle scénu vidíte v televizi?

Vždycky si řeknu: „Ježkovy brejle!“ Někdy si všimněte, že v té scéně vůbec nemám upravené nehty – nejspíš se předpokládalo, že se o ně postarám sama, tak na to maskérky nedbaly.

Vás nenapadlo, že byste si je mohla hezky ostříhat a nalakovat?

Já byla holka, vůbec ne princezna. Vladimír Menšík mi říkával princezna Briketa, protože jsem bývala taková… neopatrná. Neuměla jsem své dlouhé šaty udržet v pořádku, občas jsem v nich sedla na kámen. Před natáčením jsem se nenechala včas odbarvit, takže má Růženka vlasy někde tmavší, jinde světlejší… Prostě holka, co jezdí ráda na vodu. Tenkrát asi i rebelka.

Změnila vám role Šípkové Růženky život?

Jak říkáte, bylo mi osmnáct. A dodnes vzpomínám, jak mě v době natáčení neměli moc rádi někteří učitelé na gymp­lu. Asi oprávněně, protože poznali, že se moc neučím. Že jdu občas za školu, ačkoli tvrdím, že někde natáčím. Byla jsem trošičku zlobivá a profesoři na němčinu nebo na ruštinu to těžce nesli – však mi to potom při maturitě spočítali.

Za kolik jste ji zvládla?

Němčinu i ruštinu za čtyři, ale nevadí – tou němčinou se domluvím. Chtěla jsem tím říct, že si nevzpomínám na kdovíjakou popularitu, která by mě mohla rozhodit, nikdo neříkal: „Marka je úžasná, musíme ji šanovat.“ Třeba na ulici mě poznal jen málokdo, protože jsem nechodila vyfintěná. Tatínek mi chtěl koupit bílý kožíšek, ale to já zásadně odmítala, chodila jsem přece v ponču…

Vybavíte si ještě konkurz režiséra Vorlíčka?

Na Barrandov přišla spousta nádherných holek, na které jsem se podívala, a napadlo mě: „Aha. Tak tohle nemá cenu.“ Na druhou stranu jsem ale netrpěla pocitem, že to musí za každou cenu vyjít, mně byl příjemný už fakt, že na tom konkurzu jsem… Vzpomínám, že jsme tam měly zahrát scénu ze začátku filmu – princezna běží loukou, kolem ní nádherné kytičky, motýli, ona si lehne na trávu, kouká do nebe, utrhne a spolkne jahodu, jenže vedle ní roste pichlavý bodlák. A dál to znáte.

Znám – a také vím, že vás Vorlíček nakonec přijal. Jak se cítí sotva plnoletá rebelka, když vkročí do světa pohádkového herectví?

Podpořte Reportér sdílením článku