Fyzička nejmladší generace je zoufalá. Trenéři ve škole to mohou zlepšit, říká otec fotbalisty Baráka

31. března 2023

V osmnácti měl našlápnuto stát se ligovým fotbalistou, ale dal přednost vysoké škole. Po revoluci studia přerušil a odjel s kytarou a partou kamarádů z rodné Příbrami za dobrodružstvím do Evropy – živili se hraním na ulicích. Dnes je Antonín Barák uznávaným expertem na metodiku mládežnického sportu, průkopníkem projektu Trenéři ve škole a otcem hráče stejného jména, který působí v italské Florencii a nedávno skončil na druhém místě v anketě Fotbalista roku.

Fotbalová veřejnost vás zná jako trenéra a pedagoga, který stál u začátku kariéry mnoha úspěšných hráčů. Méně se ví, že jste v jednu dobu na fotbal zanevřel…

Skončil jsem s fotbalem krátce po maturitě jako kapitán příbramského dorostu. Nominovali mě ještě do dospělého áčka, které tehdy hrálo druhou ligu, ale tam už jsem nešel. Začal jsem studovat Fakultu tělesné výchovy a sportu, bydlel na kolejích v Praze, těžko by to šlo skloubit. Ale těch důvodů bylo víc…

Můžete je rozvést?

Na gymplu jsem měl hodně kamarádů, kteří se motali kolem kultury, zakládali jsme rockové kapely, navíc jsme byli odkojení foglarovkami, dělali si klubovny v příbramských sklepích. I díky tomu všemu jsem se od určitého věku díval na fotbal trochu jinak a některé věci se mi nelíbily. Do toho přišel přechod na vysokou, změna prostředí, stěhování do Prahy. Začal jsem se věnovat desetiboji, fotbal jsem nejen nehrál, ale přestal jsem ho i sledovat. Osm let jsem třeba nevěděl, kdo vyhrál ligu, a vůbec mi to nechybělo.

Jakou jste si plánoval budoucnost?

Chtěl jsem učit. Babička byla ředitelkou školy, máma taky celý život učila. Studoval jsem obor biologie – tělesná výchova a těšil se, že budu kantorem na příbramské základce nebo na gymplu. To se nakonec podařilo, i když mezitím se odehrály nějaké další peripetie, například jsem dělal ochranku porevolučním politikům.

Jak se taková věc přihodí?

V listopadu 1989 jsem byl ve čtvrtém ročníku. A hned v prvních dnech revoluce přijel do Tyršáku pan Tigrid (Tyršův dům na Malé Straně, který tehdy využívala FTVS UK, dnes sídlo České obce sokolské, pozn. red.) a sháněl se po vysokých chlapech. Nemuseli to být judisti, boxeři, zápasníci nebo karatisti, stačilo mít figuru patřičné výšky. Měřím přes dva metry, tak jsem vyfasoval péřovku a dostal se na pár dní do ochranky Václava Havla, pak jsem byl s panem Dubčekem a čtyřicet dní jsem strávil u Valtra Komárka. Bydleli jsme přímo u něj doma ve vile v Košířích, i s manželkou a oběma syny. Museli jsme tehdejšímu místopředsedovi federální vlády tykat a oslovovat jej přezdívkou Masťa.

Přerušil jste kvůli tomu studia?

Nějak se to vešlo do volna mezi semestry, ale státnice nakonec stejně šly stranou. V létě 1990 jsem zavelel kamarádům z Příbrami, ať všeho nechají, že vyrážíme za dobrodružstvím. Sbalili jsme pár konzerv, polívky z pytlíku, lihovej vařič, flašku rumu a valili do Mnichova. Tam jsme si stoupli na pěší zónu a hráli. Československo bylo slavné, lidi se k nám chovali úžasně, nahrávali jsme ve Svobodné Evropě, seznámili se s Karlem Krylem… Nakonec jsme projeli skoro celou Evropu, hráli na vernisážích, svatbách, bylo z toho úžasných čtrnáct měsíců.