Fyzička nejmladší generace je zoufalá. Trenéři ve škole to mohou zlepšit, říká otec fotbalisty Baráka

Fotbalová veřejnost vás zná jako trenéra a pedagoga, který stál u začátku kariéry mnoha úspěšných hráčů. Méně se ví, že jste v jednu dobu na fotbal zanevřel…

Skončil jsem s fotbalem krátce po maturitě jako kapitán příbramského dorostu. Nominovali mě ještě do dospělého áčka, které tehdy hrálo druhou ligu, ale tam už jsem nešel. Začal jsem studovat Fakultu tělesné výchovy a sportu, bydlel na kolejích v Praze, těžko by to šlo skloubit. Ale těch důvodů bylo víc…

 

Můžete je rozvést?

Na gymplu jsem měl hodně kamarádů, kteří se motali kolem kultury, zakládali jsme rockové kapely, navíc jsme byli odkojení foglarovkami, dělali si klubovny v příbramských sklepích. I díky tomu všemu jsem se od určitého věku díval na fotbal trochu jinak a některé věci se mi nelíbily. Do toho přišel přechod na vysokou, změna prostředí, stěhování do Prahy. Začal jsem se věnovat desetiboji, fotbal jsem nejen nehrál, ale přestal jsem ho i sledovat. Osm let jsem třeba nevěděl, kdo vyhrál ligu, a vůbec mi to nechybělo.

 

Jakou jste si plánoval budoucnost?

Chtěl jsem učit. Babička byla ředitelkou školy, máma taky celý život učila. Studoval jsem obor biologie – tělesná výchova a těšil se, že budu kantorem na příbramské základce nebo na gymplu. To se nakonec podařilo, i když mezitím se odehrály nějaké další peripetie, například jsem dělal ochranku porevolučním politikům.

 

Jak se taková věc přihodí?

V listopadu 1989 jsem byl ve čtvrtém ročníku. A hned v prvních dnech revoluce přijel do Tyršáku pan Tigrid (Tyršův dům na Malé Straně, který tehdy využívala FTVS UK, dnes sídlo České obce sokolské, pozn. red.) a sháněl se po vysokých chlapech. Nemuseli to být judisti, boxeři, zápasníci nebo karatisti, stačilo mít figuru patřičné výšky. Měřím přes dva metry, tak jsem vyfasoval péřovku a dostal se na pár dní do ochranky Václava Havla, pak jsem byl s panem Dubčekem a čtyřicet dní jsem strávil u Valtra Komárka. Bydleli jsme přímo u něj doma ve vile v Košířích, i s manželkou a oběma syny. Museli jsme tehdejšímu místopředsedovi federální vlády tykat a oslovovat jej přezdívkou Masťa.

 

Přerušil jste kvůli tomu studia?

Nějak se to vešlo do volna mezi semestry, ale státnice nakonec stejně šly stranou. V létě 1990 jsem zavelel kamarádům z Příbrami, ať všeho nechají, že vyrážíme za dobrodružstvím. Sbalili jsme pár konzerv, polívky z pytlíku, lihovej vařič, flašku rumu a valili do Mnichova. Tam jsme si stoupli na pěší zónu a hráli. Československo bylo slavné, lidi se k nám chovali úžasně, nahrávali jsme ve Svobodné Evropě, seznámili se s Karlem Krylem… Nakonec jsme projeli skoro celou Evropu, hráli na vernisážích, svatbách, bylo z toho úžasných čtrnáct měsíců.

 

Jaký jste měli repertoár?

Hlavně Beatles, já jsem si prosadil U2, míchali jsme to s cikánskými písničkami a českými lidovkami. Publikum reagovalo skvěle, obklopovaly nás davy, jednou jsme si za hodinu vydělali skoro tři sta marek. Moje máma učitelka se dvěma vysokými školami tehdy brala dvanáct set korun.

 

Co jste dělal po návratu?

Dodělal jsem školu, šel na roční vojnu a pak jsem nastoupil jako učitel na druhý stupeň sportovní základky v Příbrami. Už když mi bylo patnáct, dělal jsem menším dětem na chatě různé olympiády a podobně. Jak jsem říkal, měl jsem to v krvi – ženský v rodině učitelky, táta chytal za Příbram…

 

Kdy vám cestu zase zkřížil fotbal?

Nejdřív je třeba říct, že spousta polistopadových ředitelů škol – a myslím, že to zdaleka nebyl jen případ Příbrami – byli tělocvikáři. Většinou šlo o schopné organizátory a týmové hráče bez politického škraloupu, což byly vhodné předpoklady táhnout školu dopředu. Já měl aprobaci pro druhý stupeň základky a střední školy. Sportovní škola, kde pro mě našli místo, byla zaměřená na fotbal, ale to byla spíš náhoda.

 

Nakonec vám prošlo rukama mnoho úspěšných hráčů…

Mými žáky byli třeba Milan Mišun, který si zahrál v Celtiku Glasgow, nebožtík Franta Rajtoral, Tomáš Wágner, což je v této sezoně nejlepší střelec Příbrami, Míra Slepička, Tomáš Zápotočný, Kuba Řezníček, Tonda Fantiš nebo Venca Černý, který pak šel do Ajaxu… Byl jsem jejich třídní, měl jsem je na biologii a tělák, ale i třeba na hudebku.

 

Takže víte, jak tihle hráči umí zpívat.

Skoro všichni zpívají dodnes s chutí, snad na tom mám nějakou zásluhu. Když se v létě sejdeme u nás na zahradě, stačí pár piv a už žadoní: „Trenére, dejte Kůžičky!“ – to je jedna ze skladeb mojí bývalé kapely, kterou jsem kluky naučil někdy v sedmičce.

 

Před třemi lety jste měl přednášku na akci, pro kterou se vžilo označení Český Davos. Pravidelně ji pořádá František Kinský na svém zámku v Kostelci nad Orlicí, účastní se jí podnikatelé a manažeři. Jaké bylo vaše téma?

Pozvali si mě, protože je zajímalo, jak vidím generaci dětí, kterým je dneska šest až osm let. Jestli hned fňukají, když upadnou, jak reagují, když je někdo urazí, prostě jak zvládají překonávat překážky. Říkali mi: „Tihle lidi budou mít za deset patnáct let vystudované univerzity a přijdou k nám do firem. Rád bychom věděli, jak se na ně můžeme připravit.“

 

Zajímal publikum i fotbal jako takový?

Až mě to samotného překvapilo. Někteří z těch byznysmanů mi při obědě říkali, že fotbal v mládí sami hráli, takže vědí, jak užitečný může být sport, zvlášť ten týmový, pro rozvoj určitých vlastností. A rozpovídali, jak je štve, že má český fotbal tak příšernou pověst. A že by neměli problém dát peníze do projektu, který by ukázal, že se to dá dělat líp. Ale že by jim někdo musel ručit za to, že takový klub od jejich ideálů neuhne.

 

Má taková vize šanci?

Kéž by. Nic konkrétního jsem jim ale nabídnout nemohl.

145 škol, 12 měst

V současné době jste metodikem pro děti a mládež pražské Dukly. Jak jste se tu ocitl?

Po čtyřiadvaceti letech učení v Příbrami jsem si vyzkoušel práci na Fotbalové asociaci (jako vedoucí úseku talentované mládeže a trenér reprezentace do 15 let, pozn. red.). Strávil jsem tam tři a půl roku. Pak vyhodili Michala Prokeše, který stál za projektem mládežnických akademií, tak jsem dal výpověď. Po odchodu z FAČR jsem dostal nabídky ze Sparty i Slavie, ale rozhodl se pro Duklu. Vrátil se sem i Michal Prokeš, který tu už dřív rozjížděl rozvoj mládeže, znal jsem na Julisce víc lidí. A věděl jsem, že principy, které tady prosazují, souzní s mými představami.

 

Mohl byste ty představy přiblížit?

Na sportu mě logicky zajímá i výkon, ale současně dětskou duši vnímám hlavně přes emoce. A taky vím, jak nebezpečná je raná specializace na konkrétní sport. Do deseti až jedenácti let by se mělo dítě rozvíjet všestranně – fyzicky i mentálně. Každý sport má specifická úskalí, a pokud je nekompenzujete jinými aktivitami, projeví se to.

 

Jak?

Když dítě dělá od malička jeden sport a pak přijde do puberty, začnou se projevovat jednak zdravotní nesrovnalosti, jako jsou svalové dysbalance, ale může nastat i psychické opotřebení. Nastoupí hormony, zájem se přesouvá k jiným věcem a sport je najednou něco otravného, monotónního, úmorného. Proto se na Dukle snažíme rozšiřovat dětem obzory, jak co se týče sportu, tak dalších věcí – řekněme vzdělání a kultury. Děláme s nimi gymnastiku, plavání, úpolové sporty a různá pohybová cvičení. Chodíme na výpravy do přírody, vedeme je k zájmu o divadlo a literaturu. Ohromně nám v tom pomáhají někteří rodiče, fantastické projekty s dětmi realizuje Zuzana Maléřová (autorka mnoha knih, někdejší mluvčí Národního divadla, pozn. red.). Organizuje setkání s herci, sepsala příběhy osobností Dukly...

 

Nedávno jste rozjel projekt Trenéři ve škole. Co vás k tomu vedlo?

Fyzický stav nejmladší generace je zoufalý. Skoro třicet procent dětí a mládeže vůbec nesportuje, nechodí do klubů ani do kroužků. Máme dvě hodiny tělesné výchovy týdně, což je nejmíň v Evropě. Například v Polsku před třemi lety zavedli šest hodin pohybové aktivity pro školáky, letos si to vyhodnotili a prosazují deset hodin týdně. Dokonce i Slováci budou mít od letošního září v osnovách tři hodiny tělocviku.

 

Trenéři ve škole se týkají prvních stupňů základních škol?

Ano, protože třídní učitelky prvních až pátých tříd obvykle nemají tělovýchovnou aprobaci. Dali jsme se dohromady s podobně uvažujícími lidmi z jiných sportů – Michalem Ježdíkem, Tomášem Bardou, Slávou Lenerem, což je basketbal, házená a hokej, ale i dalšími. Všichni máme nějakou zahraniční zkušenost a vidíme, jak jsme v českých podmínkách zkostnatělí, zatvrdlí. Chceme proto školám ukázat, že i hodina tělocviku na prvním stupni může být zábavná, hravá, a přitom nadupaná. Do tříd přicházejí kvalifikovaní trenéři z klubů, přivážejí si pomůcky, děti jsou nadšené, učitelky to může inspirovat.

 

Kdo musí projevit zájem? Vedení školy?

Zřizovatel čili samospráva – vedení kraje, města, obce... Když nás požádají, rádi přijedeme a uděláme prezentaci. Zdůrazníme, že nám nejde o nábor, projekt neslouží k tomu, aby si trenéři vybírali nejšikovnější děti a stahovali si je do klubů. Chceme pomáhat kantorkám a chápeme jejich situaci. Učitelky na prvním stupni musí vyučovat všechny předměty plus si ještě střihnout pestrý a bezpečný tělocvik – dvě hodiny týdně, které obvykle nemají úplně v oblibě. Najdou se mezi nimi i zapálené sportovkyně, ale jsou to spíš výjimky.

 

Kolik sportovních odvětví si děti mohou vyzkoušet?

Záleží na tom, jaká je v daném místě nabídka z klubů. Celkově je zapojených sedmnáct sportů, vedle těch nejrozšířenějších třeba i ragby, parkur, golf či softbal. Jsou tam i úpolové disciplíny, které jsou užitečné mimo jiné v tom, že se děti učí bezpečně padat a v budoucnu se snáze vyhnou úrazům. Trenéři se střídají v pětitýdenních cyklech a berou si na starost vždy jednu hodinu týdně – v té druhé si pedagog může sám vyzkoušet, co ho inspirovalo.

 

Děje se to?

Podle našich zkušeností ano. Snažíme se rozvíjet jemnou motoriku, ale někdy stačí jen tak blbnout s míčem nebo jak říkáme, vypustit papiňák – děcka sedí dlouhé hodiny v lavici a potřebují se uvolnit, vybít. Proto máme třeba molitanové balony, u kterých nevadí, když to někdo napálí spolužákovi ze dvou metrů mezi oči. Důležité také je, aby se hýbali všichni, a to včetně učitele – musíme se zbavit zvyku, že se děti řadí do řady a čekají, až jim kantor pokyne. A klidně, ať si děti na některém ze stanovišť organizují hru samy, bez dospělých.

 

Kolik se už zapojilo škol, měst, trenérů?

Momentálně jsme na 145 školách ve dvanácti městech. Například v Praze 6 nebo na Kladně s námi spolupracují všechny školy včetně soukromých. Instruktáží na práci ve školním prostředí dosud prošlo 350 trenérů.

 

Jak to je s penězi?

Například Městská část Praha 6 na projekt dala vloni 1,75 milionu korun, přičemž polovinu dostala od magistrátu. Vyučovací jednotka vyjde zřizovatele školy na 630 korun. Z toho 450 jde trenérovi, zbytek inkasují oblastní koordinátoři, kteří musí hlídat školní rozvrhy, řešit záskoky, komunikovat s řediteli. A malý zlomek jde na provoz naší kanceláře, kde zaměstnáváme dvě děvčata na plný úvazek.

 

Pro trenéry je to tedy docela zajímavé i finančně.

Ano, často jde o velké školy se stovkami žáků, kde můžou odučit třeba tři čtyři hodiny za sebou. V takovém případě si vydělají kolem patnácti stovek za jeden den, někdy i víc, za měsíc to může hodit třeba deset tisíc. Přitom průměrné náklady na jedno dítě činí 22 korun za hodinu. Což je pecka, protože dneska těžko seženete dětský kroužek, který by stál pod stovku za hodinu.