I Německo trápí pop-džihád

Report

Také na tradičně umírněné Německo dopadá problém, který řeší mnoho evropských zemí: radikalizace části místních muslimů. Politika a veřejnost nejsou jednotné v tom, jak na tento znepokojivý jev reagovat.

Také na tradičně umírněné Německo dopadá problém, který řeší mnoho evropských zemí: radikalizace části místních muslimů. Politika a veřejnost nejsou jednotné v tom, jak na tento znepokojivý jev reagovat.

Tlačítko v bytě německé poslankyně za Zelené Ekin Deligöz vypadá jako obyčejný vypínač světla. Ale zdání klame − pro Ekin svého času znamenalo aspoň nějaký pocit bezpečí. Dráty od vypínače totiž nevedou k žárovce, ale k vysílači napojenému na policejní ústřednu. Jediné stisknutí přivolá policii a zalarmuje hlídku, která dům nepřetržitě sleduje.

Do speciálního ochranného programu přivedla německou političku v podstatě jediná věta. „Ani to nebylo nějaké zásadní prohlášení, spíše komentář k tomu, co se tou dobou řešilo,“ říká Ekin Deligöz. Ta věta se týkala německých muslimů a vyjadřovala dodnes sdílené − a zákony potvrzené − přesvědčení, že nošení šátku pokrývajícího muslimským ženám hlavu je podobně jako další náboženské symboly ne vždy a všude žádoucí. Třeba v případě žen zastávajících veřejné služby u policie nebo na státních úřadech.

Reakce byla okamžitá. Ekin Deligöz čelila přívalu nenávistných vzkazů a výhrůžek, a to včetně fyzického útoku na její rodinu. Nebyla sice zdaleka jedinou političkou, která o šátcích veřejně mluvila, roli však zřejmě sehrál její turecký původ z rodiny sekulárních alávitů, menšinové skupiny muslimů, kterým řada radikálů vyčítá odklon od tradičních hodnot islámu. Policie a soudy následně potvrdily, že autory anonymů byli na sobě nezávislí jednotlivci z náboženských komunit po celé zemi. Ortodoxní muslimové. Ti, pro něž se v dnešní německé společnosti vžilo označení salafisté.

Nyní − sedm let od zmíněného přívalu anonymů a výhrůžných telefonátů − hovoří Ekin relativně klidně. Jak ale říká, v Německu roste nervozita, že náboženští fanatici představují zásadní bezpečnostní riziko. Dostupné zprávy říkají, že už zhruba pět set mladých mužů vycestovalo z Německa do Sýrie bojovat za globálně známou teroristickou organizaci Islámský stát. A sto padesát ze zmíněných bojovníků Islámského státu se již podle stejných zpráv do Německa zase vrátilo.

 

Scharia Polizei

Ono zářijové odpoledne panovala v třísettisícovém Wuppertalu v Porýní-Vestfálsku relativně ospalá atmosféra. Bylo teplé, ještě téměř letní počasí a v restauracích doznívala euforie z právě vyhraného fotbalového šampionátu. Třicetiletý Sven Lau si tehdy se svým kamarádem navlékli na záda svítivě oranžovou vestu a vydali se do ulic. Vesta nesla nápis Scharia Polizei (policie šaría) a Lau v ní začal oslovovat mladé lidi, kteří podle něj nebyli vhodně oblečení nebo jinak porušovali tradiční islámské právo.

Dva muži v oranžových vestách na sebe během několika hodin strhli veškerou pozornost. Zalarmovali novinářské štáby z celé země a kvůli telefonátům místních zburcovali i úřady v širokém okolí. Lau, etnický Němec − blonďatý muž s plnovousem, který k islámu konvertoval teprve před několika lety, následně s úsměvem tvrdil, že to byla spíše recese. Hlídku náboženské islámské policie, nechvalně proslulé ze zemí jako Írán či Saúdská Arábie, prý vlastně nemyslel vážně a to, oč mu jde, je mírumilovné šíření náboženství.

Případ však ukazuje na růst odvahy a vlivu islamistických radikálů. Německá tajná služba odhaduje, že v zemi je zhruba osm tisíc salafistů, muslimů vyznávajících nejortodoxnější formu sunnitského islámu, jenž prosazuje striktní uplatňování starobylého kmenového práva šaría. Jen ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko dnes německá tajná služba eviduje téměř dva tisíce salafistů, deset procent z nich je údajně odhodláno použít násilí jako prostředek k dosažení náboženských cílů. A počet radikálních islamistů se v celém Německu za poslední tři roky téměř zdvojnásobil.

Lidé jako Lau pravidelně svolávají „osvětové happeningy“: stavějí pouliční stánky, v nichž rozdávají Korán. Od Velikonoc roku 2012, kdy akce začala systematicky nabírat na síle, se rozdalo více než tři sta tisíc výtisků. To by samo o sobě nemuselo znamenat problém, spolu s „osvětou“ však lidé jako Lau, nebo ještě známější Pierre Vogel, řeční o zkaženosti Západu a ostentativně upíjejí z pozapomenuté německé biolimonády značky ISIS, nesoucí shodou okolností zkratku delšího jména Islámského státu (Iráku a Sýrie).

Jak upozorňuje řada komentátorů, lidé jako Sven Lau chytře balancují na hranici toho, co jim německé zákony umožňují; jiní jdou ještě dále.

Ekin Deligöz nebyla jedinou političkou, které radikálové vyhrožovali. Naposledy se terčem výhrůžek stal zástupce liberální FDP Tobias Buch za to, že organizoval humanitární sbírku pro oběti Islámského státu v Iráku; své si po Deligöz užil i další politik tureckého původu, vytrvalý kritik islámského radikalismu z Hesenska Ismail Tipi z CDU. Na internetu přibývají rozhovory s novými konvertity, ale také příběhy německých „mučedníků“, kteří nastoupili cestu islámské svaté války − džihádu. Naposledy třeba Philipa B. z městečka Dinslaken, vzdáleného jen hodinu od Wuppertalu. V říjnu dorazila do Německa zpráva, že do té doby pohřešovaný mladík v Iráku „úspěšně“ provedl sebevražedný útok a zabil dvacet jedna civilistů. Členové místní organizace salafistů v Mönchengladbachu − jedné z těch, kterou už úřady zavřely – nabízeli pomoc na „cestě do ráje“, tedy do Sýrie za Islámským státem. Po incidentech, kdy skupinka mladíků pobodala při salafistické demonstraci v Bonnu dva policisty nebo kdy další útočníci na letišti ve Frankfurtu zabili dva americké vojáky, rostou statistiky zatčených. Letos v říjnu stanul před německými soudy první z bojovníků Islámského státu, který se vrátil: mladík kosovského původu a domestikovaný Němec

Kreshnik B. mohl podle žalobců po návratu ze Sýrie připravovat teroristický čin na území Německa.

Hlavní proud německé politiky rea­guje na tyto případy tradičně umírněným tónem, ale jednotný názor na to, jak na vzrůstající vliv salafistů reagovat, neexistuje. A koncept otevřené multikulturní společnosti, na který byli Němci dlouho hrdí, se dostává pod tlak. Už v roce 2010 publikoval známý sociálnědemokratický politik Thilo Sarrazin svou knihu Německo se ruší, kde varuje před tím, že salafisté mohou přinést postupný rozklad otevřené a tolerantní společnosti poválečného Německa. O rok později předseda konference ministrů vnitra spolkových zemí Boris Rhein označil salafismus za „živnou půdu pro islámský terorismus“ a předseda výboru Bundestagu Wolfgang Bosbach (CDU) dokonce s podobnými argumenty navrhl plošný zákaz salafis­tických náboženských spolků. Tvrdší postup požadují i další, především pravicoví poslanci. Pokusy omezit cestování islámských extremistů, aby se nemohli dostat k Islámskému státu do Sýrie, však vzhledem k otevřenosti evropských hranic zatím příliš nefungují.

„Můžete posilovat represi, ale to ve finále problém nevyřeší,“ říká dnes Ekin Deligöz. „V řadě měst najdete pestrou směsku národností a vyznání. To, co platí na ulici, však chybí na úrovni státu. Ten hlavní úkol bude přizpůsobit nové situaci společnost,“ vysvětluje poslankyně pohled rozšířený mezi Zelenými, ale také u řady sociálních demokratů nebo u levicové Die Linke. Jednoduché srovnání říká, že zatímco v každém menším městě dnes existuje hned několik policistů specializovaných na neonacistickou scénu, specializovaný státní žalobce, a dokonce semináře pro soudce, islámský radikalismus dnes kromě kleriků − a v poslední době tajných služeb − umí pojmenovat málokdo.

 

Cuspertův rap

Týdeník Der Spiegel přinesl v polovině listopadu obsáhlý článek pátrající po tom, kde se němečtí rekruti Islámského státu berou. Hlavní postavou je dnes už poměrně známé jméno berlínského rapera nigerijského původu Denise Cusperta. Ten prošel pozoruhodným vývojem – od pouličního rváče a zloděje přes rapera amerického stylu používajícího jméno Deso Dogg a zápasníka MMA (mixed martial arts, smíšených bojových umění) až ke kariéře zabijáka v řadách Islámského státu v Sýrii.

Cuspert, tou dobou už používající jméno Abu Talha al-Almani, zásoboval poslední měsíce německý internet propagandistickými videy, která za doprovodu sugestivní hudby ukazují spanilé jízdy syrskou pouští, ale také podřezávání zajatých nepřátel. „Dokud sedíte doma u svých matek, jste nic, jste líní polochlapi. Tady je opravdový svět a džihád je skvělá věc,“ hlásá exraper z obrazovky.

Nedávno dorazila zpráva, že Cuspert byl, tak jako tisíce dalších džihádistů, v Sýrii zabit. Řada jeho někdejších známých v médiích vzpomíná, že před svou konverzí mluvil o tajemných hlasech v hlavě a „prostě se zbláznil“. Oficiální muslimské organizace se k němu nijak nehlásí. Cuspert si vytvářel se svými „bratry“ vlastní kruhy a do oficiálních struktur německých muslimů se nikdy nezapojil. Jak píší novináři, ani v muzice, ani v dalších aktivitách nakonec vlastně skutečného úspěchu nedosáhl, nemluvě o ponižujícím výprasku v zápasech MMA v jeho domovském Berlíně, který znamenal konec jeho sotva započaté kariéry. Pro mnohé bezcílně bloumající kluky z ulice byl přesto celebritou. „Jednotlivci jako Cuspert tu hrají mimořádnou roli. Působí jako vzory, dokonce jako idoly, jaké známe z popkultury,“ hodnotí v týdeníku Der Spiegel situaci šéf německé tajné služby Hans-Georg Maasen.

Týdeník nabízí několik vysvětlení, proč mladí Němci opouštějí kvůli válce „své kamarády, blahobyt a svůj playstation a mění je za něco, co je ani v nejmenším nepřipomíná, připraveni řezat hlavy svým protivníkům“. Patří k tomu hledání nového smyslu života, útěk z banality všedního dne a začlenění do nové silné komunity islámských „bratrů“, kteří si v řadě německých měst sami vytipovávají zklamané, neúspěšné či depresivní mladíky. Der Spiegel dokonce používá termín „pop-džihád“, který přirovnává k někdejší módní vlně skinheads a neonacismu ve východním Německu, představujících do určité míry společenskou revoltu obvyklou u každé mladé generace. Dalším důvodem přitažlivosti salafistů, který aktuálně zaměstnává i německou policii, jsou bezpochyby finance. „Starají se opravdu hodně. Mají kontakty, peníze, zbraně,“ říká Friederike Müllerová z programu Wegweiser (Znalý cesty), který se snaží s navrátilci ze Sýrie pracovat. „Kdo chce do válečné zóny vycestovat, nepotřebuje k tomu ani cent.“

Debata o příčinách, ale také o tom, co dál, běží v Německu naplno. Experti většinou hovoří o nutnosti mnohem lépe pracovat s frustrovanými mladými lidmi, tedy s potenciálními následovníky Islámského státu. Jak vysvětluje i Ekin Deligöz, v novém spolkovém rozpočtu proto například přibylo padesát milionů eur na programy práce s mladými muslimy, jako je Wegweiser. Podle ideální představy je totiž možné s pomocí navrátilců z válečných zón, kteří často „vystřízlivěli“, pracovat na školách, podobně jako s vyléčenými uživateli drog nebo bývalými neonacisty.

 

Lásku všem, nenávist nikomu

Mezi benzinkou, autoservisem a okolními činžáky by člověk tu budovu snadno přehlédl. Minaret je o dost menší, než je u mešit obvyklé, stěny jsou střídmě šedivé a zelenkavou kupoli přes stromy od silnice není vidět. Procházíme knihovnou a konferenční místností, samotná mešita má pak obvyklá dvě podlaží − v přízemí se modlí muži, nahoře ženy. Stavba mešity před šesti lety vzbudila v Berlíně nevídané vášně a do jisté míry se stala symbolem toho, jak blízko si Němci nechají rozšiřující se islámské komunity dojít. Proti stavbě se zformovalo hned několik místních občanských sdružení, podnikatelů i politiků. Na demonstrace do severoberlínské čtvrti Wilmersdorf se začali sjíždět pravicoví radikálové, na staveništi se objevily sabotáže, následovalo házení kamenů, výhrůžky, posprejovaná auta.

Arif Said Ahmed zde pracuje teprve rok a o tyhle vzrušené chvíle přišel. „Zažil jsem pár vajec hozených na zeď, vylomený zámek, nedávno přišla skupinka skinheadů prohlédnout si mešitu. Dali jsme jim letáčky a oni zas odešli, vlastně je všechno v pořádku,“ usmívá se teprve devětadvacetiletý imám.

Arif je původně z Pákistánu. Jako čtyřletý přišel se svými rodiči na jih Německa; rodina tam získala azyl. Už jeho rodiče zasvětili podstatnou část života islámu, jedné z nejrozšířenějších organizací Ahmadiya. Také Arif byl odmalička vychováván k víře a jako teenager se rozhodl vystudovat teologii a stát se imámem. „Donedávna existovala pro naše imámy jediná škola na západní polokouli, v kanadském Quebeku, před pár lety přibyly další v Londýně a Heidelbergu,“ vysvětluje mladý muž. „Strávil jsem proto několik let v Kanadě a pak i na misii v Ugandě. Vždycky jsem chtěl ale zpět do Německa.“

Vlastně se mu prý splnil sen, nejen osobní, ale i o tom, že jeho komunita dokáže zapadnout do zcela nových podmínek tady v berlínském Wilmersdorfu. Jak nedávno v rozsáhlé reportáži analyzoval německý rozhlas a jak potvrzují i místní, z mešity se stal oproti všem očekáváním relativně oblíbený soused. Členové komunity hned v počátku stavby mezi sebou vybrali peníze na stavbu veřejného dětského hřiště na sousedním pozemku. Organizace pravidelně pořádá dny otevřených dveří a jeden z prvních letáčků, který Arif návštěvě předává, je brožurka s německou vlajkou vybízející k lásce k nové vlasti a respektování jejích zákonů.

Ahmadiya se snaží vytvořit obraz otevřené a moderní organizace a mladý imám bere téměř za své osobní poslání získat německému islámu lepší jméno. Za největší úspěch pak považuje to, že v roce 2013 Ahmadiya získala status oficiální organizace spolupracující s německým státem. „To je klíčový moment, o který nám šlo od začátku,“ vysvětluje. „Díky tomu můžeme například ve školách vyučovat islám. Samozřejmě jen ty, kteří chtějí. To potvrzení říká, že společnosti prospěšná buňka, která šíří náboženství v jeho mírumilovné a tolerantní podobě,“ říká a ukazuje na transparent visící v němčině na zdi modlitebny: „Lásku všem, nenávist nikomu.“

Idyla wilmersdorfské mešity je však při bližším pohledu křehká. „Podívejte se na tohle,“ zvedá ze stolu poslední vydání týdeníku Focus, jehož obálka láká na text o „odvrácené straně islámu“. „Chápu, že se snaží prodat co nejvíce vydání, ale tohle je plné předsudků a strachu,“ kroutí hlavou mladý klerik. V poslední době má prý pocit, že nervozita z časů, kdy se mešita stavěla, se stala tak nějak obecnější a všudypřítomná.

Samotný článek nabízí relativně jasný obrázek radikalizujícího se náboženství, které začíná pro německou společnost představovat hrozbu, a také „osm tezí, proč islám zahrnuje předpoklady ke kolektivnímu násilí“. Mimo jiné jde o jeho ambici „určovat celý osobní život, netolerantnost, utlačování žen nebo nepřátelství vůči inovacím všeho druhu“. Vousatý muž na kresbě odvádí za ramena mladíka v kšiltovce kamsi do tmy. „A údajný služebník Alláha získal dalšího mladého Němce pro svůj boj,“ říká popisek. Na další straně už spolu oba muži drží kalašnikovy a vlajku Islámského státu. Autor pak text končí anonymní citací mladých islamistů o tom, že za dvacet let „jim to tu bude celé patřit“.

„Neznalost, nepochopení, Korán sám o sobě je kniha hlásající mír a toleranci,“ kroutí zamračeně hlavou imám Ahmed a sahá po knize z police. „Podívejte, tady je zmínka o pronásledování bezvěrců, ano, ale v jakém kontextu?! Byli napadeni, byla to otázka života a smrti. Nejde přece vytrhnout jednu větu. Dnes není žádná válka mezi islámem a Západem, to je naprostý nesmysl.“

Tady ve Wilmersdorfu zůstává doutnající konflikt s islámem u zmiňovaných vajec na omítce, jak ale popisují další berlínští imámové, může být o dost hůř. „O tom se bohužel moc nepíše,“ ukazuje Fazli Altin na fotografie ohořelých mešit. Sedí ve své kanceláři v berlínském Kreuzbergu − je prezidentem Berlínské rady islámských organizací, organizace, která tu spojuje vůbec nejvíc náboženských komunit. Členy jsou Turci, Arabové nebo Albánci. Letáčky Fazli Altina upozorňují také na násilí, avšak obrácené. Při žhářskému útoku bylo podle nich v posledních měsících poničeno už na osmdesát mešit po celé zemi. „Pro nás je přitom Islámský stát něco nepředstavitelného, něco jako Ku-klux-klan,“ říká Altin. „Násilí se teď ale naopak obrací proti nám.“ Na druhou stranu i on připouští, že otázka salafistů není pro mnoho členů islámských komunit tak jednoznačná. „Je to ortodoxní forma víry, to ano. Ale ta přece patří ke všem náboženstvím. Jak bychom ji mohli zcela zavrhnout?“

 

Hledání eurislámu

Podle údajů z roku 2012 považují dvě třetiny mladých Turků kampaň, při níž salafisté rozdávají Korán, za pozitivní aktivitu. Stejná studie sice potvrzuje, že starší němečtí Turci mají zcela opačné smýšlení, ale odpověď na to, jak řešit problém s mladými, nedává. „Muslimové si mezi sebou musí vyjasnit, jak a s kým chtějí žít, s kým se identifikovat. Pokud chce někdo žít v Německu podle ortodoxních starodávných pravidel, je to špatně,“ říká rezolutně profesor Ruud Koopmans z berlínského Vědeckého centra pro sociální studia, který loni dokončil studii o integraci islámských menšin v Evropě, srovnávající situaci v šesti různých zemích.

Studie jménem Eurislam, zkoumající kromě Německa i situaci v Británii, Francii nebo Dánsku, podle něj potvrdila řadu nepříjemných předpokladů. Například fakt, že vedle tvrdého jádra salafistů existuje i relativně široká skupina muslimů, kteří je nezavrhují, naopak souhlasí i s tezí použití násilí vůči civilistům v zájmu víry (v Německu má jít o 7 procent). „Jakmile se jasně nevymezí vůči radikálům, roste nebezpečí radikalizace společnosti proti nim,“ varuje profesor Koopmans. První náznaky už lze ostatně velmi dobře vidět. Začátkem listopadu se v Kolíně sešlo na pět tisíc fotbalových chuligánů a neonacistů k demonstraci proti místním muslimům − akci musela nakonec rozhánět policie. Podobné pokusy se objevily i v dalších městech, naposledy v Berlíně.

Nějaké opravdu masové pouliční nepokoje v Německu nejsou pravděpodobné. Většinová německá společnost je, minimálně podle velikosti protidemonstrací, zatím stále výrazně citlivější třeba na aktivity neonacistů než salafistů. Nicméně téma soužití s jinými etniky a náboženstvími se skutečně stává v mnoha ohledech ožehavější. Ilustrovat to mohou diskuse o náporu uprchlíků z arabských zemí − jejich počet stoupá nepřetržitě od roku 2009. Zatímco před pěti lety za celý rok požádalo o azyl třicet tisíc lidí, letos je to jen za prvních deset měsíců pětinásobek. Německá města stavějí uprchlická sídliště z unimobuněk − a euroskeptická strana Alternativa pro Německo si začíná na proti­imigrantské rétorice budovat pozice. •

 

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama