Viktor Sheen: Můj úspěch může rychle skončit

Pil jsi někdy velbloudí mléko?

V dětství mi ho táta nejspíš ochutnat dal, stejně jako kumys, ale sám si vybavuju jenom obyčejný kvas, stáčený z barelů. Moc mi nechutnal.

 

Jaká je tvoje nejstarší silná vzpomínka?

Určitě z Kazachstánu: vracíme se odněkud domů a táta si mě posadí na klín, abych mu jakože pomáhal s řízením. Příjezdová cesta k našemu baráku v Almaty je rozbitá, musíme se vyhýbat spoustě hlubokých děr. Pak už zelená plechová vrata, za nimi stojí ten dům, obrovská zahrada, klec na psa, babiččiny záhony, okurky a vzadu bazén, kterej vlastnoručně vybudovali táta s dědou.

 

Líbí se ti ten obraz?

Jako jo... Když mi byly tři, přestěhovali jsme se o šest tisíc kilometrů západněji na Kladno, ale do Almaty jsem pak ještě dlouho jezdíval a vždycky pro mě bylo těžký vracet se zas do Česka.

 

Trávil jsi tam prázdniny?

Taky. Ale zároveň tam táta jezdil každou chvíli kšeftovat a někdy mě bral s sebou – byl to roadtrip přes Polsko, Ukrajinu a Rusko v průměru na pět dní.

 

Tu cestu znám. Dovedu si představit ty desítky policajtů, kteří po vás cestou chtěli úplatek.

Bavíme se o době před dvaceti lety, a to tam byli kromě úplatných policajtů i regulérní banditi, oni spolupracovali. Rozlišovali jsme je na dobrý a špatný – u dobrých jsi věděl, že když něco zaplatíš, příštích tři sta kilometrů máš klid, ale některými úseky jsme radši nejezdili, protože tam hrozilo, že tě okradou o všechno. Jednou třeba táta otevřel střešní okýnko a říká: Podávej flašky od piva a já je budu házet za nás, protože tam jede žigulík se čtyřma gorilama.

 

Co sis o tom myslel?

Bylo mi sedm, takže jsem byl nadšenej, že se ocitám v honičce. Táta obvykle řídil dobrý evropský auto, a pokud měl plnou nádrž, čtyři gorily v žigulíku nás neměly šanci dohonit a šlo jen o to, že nám nesmí nikdo další zatarasit cestu. V takovém případě jsme platili.

 

To je celkem zajímavá výbava do života, ne?

Kdybych to nechápal jako dobrodružnou hru, tak možná.

 

A co že jste to měli za auto?

Vždycky jiný, táta je tam jezdil prodávat. A měl i hezký zážitky, i když zrovna u tohohle jsem nebyl: jednou v zimě vezl Subaru VRX v automatu a najednou mu v Kazachstánu vytekla převodovka. Bylo minus pětatřicet a místní ho ubytovali, krmili, a protože převodovku nedokázali opravit, čekalo se na šoféra, který pojede až do Almaty. Mezitím na subaru udělali pevnej svár a za týden jel kolem frajer, kterej tátu stovky kilometrů do cíle odtáhl... Bez těch lidí by snad umrzl, takže od té doby u nich vždycky zastavil a dal jim český pivo.

 

Proč se ti jako klukovi nechtělo z Kazachstánu domů?

Připadal jsem si rozdvojenej. V Almaty jsem měl rodinu, bratránka, se kterým jsme dělali kraviny na tý velký zahradě, běhali s kuličkovkama, lezli na stromy a potom dostávali od strejdy zjeba za to, jak furt někam lezeme. Takhle jsem tam strávil třeba dva měsíce, naši mě kvůli tomu dokonce občas omluvili z kladenský školy. Ale pak jsem domů přece jen letět musel a chvíli trvalo, než jsem si zas zvykl. Tohle je intenzivní pocit z dětství: každou chvíli přelítávám mezi dvěma kulturama.

 

Jsi Kazach?

Dnes už jsem víc Čech než Kazach. A etnicky mimochodem Rus.

 

Máš pocit, že kazašsko-ruské kořeny hodně určují tvou osobnost?

To nevím. V Kazachstánu jsem nebyl od čtrnácti, půlku života. Zbývají spíš vzpomínky a to je asi dobře – nechtěl bych žít kulturně rozpolcenej navždy. Vím, odkud pocházím, v něčem mám trošku jiný mindset než rodilí Češi, ale doma jsem dávno tady.

 

A nechtěl by sis znovu projet cestu k rodnému domu? Třeba ji opravili.

Chtěl. Ale není už to jako v dětství, kdy se mi o Kazachstánu často zdálo; o tom, že tam konečně zase jsem, s bratránkem, babičkou... Dnes to je všechno vzdálený, patnáct let jsem kazašskou část rodiny neviděl, s bratrancem se sledujeme na Instagramu, babička je mrtvá...

 

V čem jsi přece jen jiný než rodilí Češi?

Moc toho nebude, protože moje žena je Češka, stejně jako kamarádi – nebo dejme tomu Calin je sice Moldavan, ale taky tady žije odmala. Můžu namátkou zmínit drobnost, kterou v Česku dodnes nechápu: mám pocit, že tady spousta lidí nemá ráda děti. Když si vyrazíš do Kazachstánu, ale třeba i do Itálie nebo do Španělska, určitě tě trkne, jak se dospělí chovají k dětem srdečně, ale tady? Přijdu s dcerama do restaurace a část lidí čumí stylem: My se nezblázníme z toho, že máš děcka. Starší dceři jsou čtyři a nikdy není jistý, jestli vydrží sedět dvě hodiny v klidu na jednom místě. Malý stvoření podle mě mají trochu zlobit, ale to v Česku část dospělých nechápe, takže mně se s dětmi do hospod ani moc nechce.

 

Proč si tvoje rodina vybrala právě Česko?

Dřív se takhle z Kazachstánu jezdilo; nějací známí nám prostě řekli, že je tady civilizace.

 

A v Kazachstánu bylo co?

Obrovská korupce. Kdo se snažil dělat byznys a neměl ochranku, toho tam sežrali. Táta říkal, že jakmile měli moji o devět let starší sestru a pak mě, bylo to už dost nebezpečný, spal s nabitými zbraněmi pod postelí. Za jeho mládí fungovala nějaká čest, rvačka končila, když byl druhej na zemi a od krve, ale pak začala doba, kdy se ležícímu domlátila hlava teleskopem – takže jsme se přestěhovali sem. Za lepším životem, hlavně kvůli nám dětem.

 

A byl jsi nadšený z toho, že jsi v civilizaci?

To jako dítě nevnímáš, žádný šok si nevybavuju. Ale já si nevybavuju ani to, že by byly nebezpečný cesty do Kazachstánu – přitom kdybys mi řekl, abych vzal naši Viktorii do auta a vyrazil vstříc banditům, za nic na světě to neudělám.

 

Na Kladně jsi mezi místní zapadl rychle?

To jo, párkrát jsem zašel na hřiště a už jsem mluvil česky. Naopak mým rodičům to trvalo dlouho, takže za ně ségra chodívala jednat na úřady.

 

Posledních pár let velmi slušně vyděláváš – proč pořád zůstáváš na Kladně, které nepůsobí dvakrát přívětivě?

Ono se to tady zlepšuje, průmyslový a kdysi šedý město je čím dál zelenější. V centru Prahy by mi praskla hlava, mně se líbí předměstí a Kladno vlastně takovým předměstím je. Máme tu barák, v podstatě nic nám nechybí. To víš, že bychom jednou chtěli víc do přírody, k lesu, do většího domu a možná přece jen o trochu blíž Praze, ale na to ještě musím nějaký prachy vydělat.

 

Čím jsi chtěl být řekněme v osmnácti?

Raperem.

 

Dobře, ale to byl nepravděpodobný sen.

Vůbec jsem nevěděl. Na průmyslovce jsem studoval informační technologie a programování; doufal jsem, že se budu věnovat počítačům, ale třeba to programování mě na škole vůbec nebavilo, šlo mi snad jen stavění kompů. Když kolem maturity nemáš reálnej plán a nejvíc ze všeho děláš rap, jsou to trochu nervy. Nakonec jsem v takové té tradiční profesní kariéře nejvíc času strávil na prodejně, kde jsem prodával kompy a zároveň jim dělal servis.

 

Bavilo tě to?

Servis jo, prodávání a jednání s lidmi ani trochu.

 

Protože jsi introvert?

Velkej. Do té doby jsem se obvykle nedokázal souvisle vymáčknout, když kolem mě byli víc než tři neznámí lidé, ale na prodejně jsem se nakonec přece jen rozmluvil a podívej – sice to trvalo, ale dnes vystupuju před publikem a ono to jde, i když to pro mě pořád je tak trochu protirole.

 

 

Depresivní jaro ’22

Říkáš, že jsi etnický Rus. Jak vnímáš válečnou situaci?

Loni to pro mě bylo zlý. Když v únoru začala válka, čtyři měsíce jsem skoro nevlezl do studia, a když jsem se k tomu přece jen dokopal, nevzniklo nic smysluplnýho – ztratil jsem chuť na dělání hudby. Neustále jsem jenom sledoval dění na Ukrajině a měl z toho až depresivní stavy.

 

Čili od února do začátku léta jsi byl mimo?

Jo. Taky proto, že umím rusky a na Ukrajině i v Rusku znám dost lidí. Třeba svou poslední sólovku Příběhy a sny jsem dělal s mladým Ukrajincem z Chersonu, který mi loni v únoru psal, že skládal do čtyř ráno beaty, pak si na chvíli lehl, ale najednou mu začali bombardovat město... Trochu mi pomohlo, když jsme hned zpočátku zorganizovali charitativní stream a vybrali na pomoc Ukrajině dost peněz, ale stejně jsem se cítil mizerně.

 

Díky čemu ses zmátořil?

Nakonec jsem jednoho dne musel vstát a všechny negativní zprávy přestat sledovat; změnit si algoritmus na sociálních sítích. Od té doby je to lepší, ale stejně mi poslední tři nebo čtyři roky – pandemií počínaje – připadají jako nějaká videohra.

 

Paradoxní je, že přesně v tomhle období se ti začalo nesmírně dařit.

To jo. Zatímco svět jde do prdele, nějakej Viktor Sheen stoupá... Po těch čtyřech depresivních měsících mi ale došlo, že svět byl možná v prdeli vždycky, jen teď máme mnohem větší přístup k informacím, a když je pandemie nebo válka, algoritmy nám to cpou. Musel jsem poodstoupit, jinak bych definitivně spadl do červí díry a zbláznil se, což si nemůžu dovolit. Vždyť chudáci děti – byl jsem sice doma, ale myšlenkama jinde, nic moc ze mě neměly.

 

Jak změnit algoritmus?

Kdykoli mi nabízel negativní zprávu, tak jsem klikl, že nemám zájem... No a v létě jsme pak začali jezdit na výlety s Calinem, natáčeli jsme společnou desku Roadtrip, udělali si to hezký, uvolněný a to mi trošku pročistilo mysl.

 

Čekal jsi, že by Rusko mohlo rozpoutat takový konflikt?

Vůbec. Všem okolo jsem tvrdil, že se to nestane, že tomu nevěřím. Mám pocit, že až chvíli před třicítkou se mi v mozku zvedá opona a já najednou zjišťuju, že je na tomhle světě možný snad všechno.

 

Myslíš v politice?

I v mým osobním životě.

 

V tom tě překvapilo co?

Až poslední dobou jsem třeba pochopil, že někteří mí kdysi blízcí kamarádi vlastně kamarádi nejsou, spíš manipulátoři a lháři.

 

Má to souvislost s tím, jak se ti začalo dařit?

Asi taky. Řekl bych, že já sám zdaleka neřeším okolnosti svýho současnýho úspěchu tolik jako někteří lidi okolo mě. Strašně se zajímají, kolik vydělávám, co všechno už mám, čím jezdím a takovýhle věci, který jsou pro mě druhotný. Samozřejmě jsem rád, že se teď můžu živit hudbou, mám svobodu, čas na děti, ale zároveň si uvědomuju, že to není napořád.

 

Nebuď pesimista.

Ale já si o sobě opravdu nemyslím, že bych byl nějakej big deal. Ani nemám pocit, že je moje dosavadní práce nějak převratná. Něco umím, jsem pyšnej na to, že dokážu udělat skvělou desku, ale všechno ostatní už řeší jiní víc než já. Což je jedno, nemůžu se kvůli tomu stresovat, v životě jsem se už nastresoval dost.

 

Kdy?

Třeba v dětství, kdy to doma občas nebylo jednoduchý, a tak dál, ale teď už se stresovat fakt nechci. Všechny problémy jsou malý oproti tomu, aby byla rodina zdravá a v pohodě.

 

Jak jsi myslel zmínku o tom, že nejsi žádnej big deal?

Vůbec nemám pocit, že teď už budu úspěšnej navždy, v podstatě jen chillovat a donekonečna mi budou chodit nějaký prachy. Naopak bych řekl, že pro mě hudba pořád není jistota. Klidně se může stát, že úspěšný období skončí a půjdu někam dělat třeba sádroš.

 

Sádroš?

Sádrokarton, to jsem plácl. Nějakou manuální práci, u který je vidět výsledek.

 

A uměl bys to?

Snad jo. Mám dvě zručný ruce, mozek, rychle se naučím spoustu věcí. Jen by mi teda chyběl dostatek volnýho času na rodinu a na koníčky, takže radši čím dál víc přemýšlím nad nějakými investicemi. Dobře vím, jak nechci dopadnout, protože mám příklad ve vlastní rodině. Táta kdysi měl peněz dost, ale přišel o ně, protože s nimi neuměl nakládat.

 

Prohrál je? Anebo propil?

To ne, ale chyběla mu finanční gramotnost a všechno vsadil na jednu nejistou kartu, v jeho případě na kšeftování s auty. Nevyšlo to, což mu zpětně nevyčítám, ale jsem tím trochu poznamenanej a rád bych se podobnýmu scénáři vyhnul.

 

Byli jste někdy vyloženě chudí?

My žili v divných kontrastech. Když někdy tátovi vyšel kšeft, dostal jsem třeba skvělej mobil, kterej na Kladně neměl jen tak někdo, ale o pár týdnů později mě o něj okradli, doma byla prázdná lednička a já poslouchal, jak se musíme uskrovnit.

 

Mě tahle historka nepřekvapuje, o těžkém dětství občas rapuješ. Nicméně finanční negramotnost se dá pochopit a odpustit...

Děly se i další věci, určitě jsem v jistých fázích nebyl šťastný dítě, ale snažím se to trauma rozpustit v kreativní práci a uzavřít – hlavně jím nezatížit vlastní děti.

 

Jak jsi v tom vyrovnávání se s vlastní minulostí daleko?

Snad čím dál líp... Ale když se mi začalo dařit, nějakou dobu jsem si o sobě snad až moc myslel – a to byla podle mě kompenzace starých komplexů.

 

Čímž se vracíme do roku 2019?

Jo, tehdy se mi zrychlil život. Nečekaně uspěla deska Černobílej svět a do toho se narodila první dcera – tak nějak jsem v tom všem tápal a spoustu věcí si teprve musel uvědomit. Dodnes je to work in progress, ale už jsem vyrovnanější. A víš, co je zvláštní? Míň a míň mě baví ta sláva a úspěch, protože já vlastně vůbec nemám v povaze, že bych chtěl být oslavovanej.

 

Fakt? To zní sympaticky.

Fakt, ale zároveň na tom nevidím nic špatnýho; spoustu extrovertních lidí baví být středem pozornosti, rádi se s kýmkoli baví, to je třeba Calin, můj protipól. Co on má od přírody, to jsem se já musel učit a dnes se do toho občas musím tlačit.

 

Co sis za ty čtyři úspěšné roky postupně uvědomil?

Už třeba chápu, že jednou moje holky nebude zajímat, jestli jezdily v novém mercedesu, anebo v oktávce, ale to, jak jsem se jim věnoval. Taky si uvědomuju, že s tou svou kariérou mám kliku, což krásně říká v jednom našem společném tracku Nik Tendo: „Máme z prdele kliku, kámo, dost nás to stálo – a ve vteřině o to můžem přijít, vážím si toho furt málo...“

 

Jak tomu verši rozumíš?

V dnešní době sice spousta skoro neznámých umělců dokáže raketově vystřelit, ale často nakonec zas spadnou. A u mě je docela velký riziko, že se to stane.

 

Proč myslíš?

Nechci dělat hudbu ze setrvačnosti. Vydávám jen tehdy, když cítím, že je to dobrý, a proto můžou vznikat velký pauzy, což zvyšuje pravděpodobnost, že za tři roky nikoho nebudu zajímat... Loni jsem nevydal plánovanou sólovku, protože by při mé tehdejší náladě nebyla dobrá, ale naštěstí jsme udělali aspoň to album s Calinem, za který jsem rád – protože jsme na to byli dva a natočili si ho pro radost.

 

Ve výsledku nejspíš půjde o nejposlouchanější českou desku za rok 2023 a v říjnu vás s Calinem čeká plná O2 arena.

Uvidíme, snad jo, tři tisíce lístků ještě zbývá. Moc si to nedovedu představit, protože pokud nepočítám festivaly typu majálesů, zatím jsem měl na vlastní show nejvíc dva a půl tisíce lidí.

 

Kdy jsi poprvé rapoval před plným velkým sálem?

Právě roku 2019 v klubu Roxy.

 

Co tomu tehdy předcházelo?

Někdy o tři roky dřív jsem zariskoval a opustil zaměstnání. Byl jsem tehdy součástí labelu Blakkwood, kde jsem se staral o sociální sítě, za což bylo deset tisíc měsíčně, a věděl jsem, že mi to spolu s rapováním při troše skromnosti pokryje základní potřeby – s mojí nynější ženou jsme bydleli u tchyně.

 

Kdy jste se vzali?

Až loni v září, po dvou dětech... Ale když se ještě vrátím do roku 2016, tak tehdy jsem měl sice strach, že riskantní krok nevyjde, ale zároveň to byla svoboda – konečně jsem nemusel od pondělí do soboty v devět ráno otevírat krám. Brzy jsem odešel i z toho labelu a na všechno byl sám, musel jsem se naučit, jak pořádně nahrát track, jak ho vydat na Spotify, jak si udělat kanál na YouTube, bookovat koncerty, domlouvat se s promotéry a podobně. Často to byl neskutečnej vojeb a zpočátku bych vsadil spíš na to, že v muzice končím, ale fanoušci mě podpořili. Nějak je to bavilo, což se naplno ukázalo v tom Roxy.

 

Pochopil jsi tehdy, proč je vyprodáno?

Vyšel Černobílej svět, na něm mimo jiné hit Až na měsíc, ale stejně nechápu, co se vlastně stalo. Najednou byly plný sály všude, kam jsem přijel.

 

A tehdy sis uvědomil, že tě rap může přinejmenším na čas skvěle živit?

Až o něco později, když začaly chodit větší prachy z digitálních distribucí typu Spotify, z koncertů anebo z OSA. Nejdřív jsem ještě musel obhájit úspěch Černobílýho světa další deskou Barvy – ale pak už mi to došlo.

 

Řád mi vyhovuje

Má to s tebou tvoje žena hodně těžké?

Určitě má, je dobrá. Třeba právě v tý době, kdy jsem začal vydělávat lepší prachy, ze mě musela šílet.

 

Co jsi vyváděl?

No byl jsem rozlítanej. Jeden týden jsem se nadchnul pro box a pustil se do něj naplno, pak jsem objevil cyklistiku, tak jsem koupil za nesmyslný částky různá kola a začal jezdit, načež jsem sehnal skvělou hru na kompu a hrál ji dokolečka... Takhle to mám – když mě něco zaujme, dám tomu dvě stě procent. Ale poslední dobou jsem se snad uklidnil, svý koníčky se snažím dělat systematičtěji a hlavně v rozumný míře.

 

Už neboxuješ?

To jo, ale jinak než dřív. Tehdy jsem chodíval na sparingy, po kterých jsem byl občas tak zmlácenej, že jsem si nepamatoval cestu domů, teď si platím soukromky. Tam obvykle narazím na Karla, kterej má za sebou stovky zápasů, a ten mě sice taky seřeže, ale nevypne, protože to má srovnaný v hlavě. Ví, že jsem obyčejnej blbeček raper, a potrestá mě jen tak, abych se něco naučil... Takže boxuju, ale už se nechci koníčkům úplně oddat. Pochopil jsem, že moje dny musí mít nějakej řád, že mi to vyhovuje.

 

Co třeba?

Spánkový režim. Dřív jsem celý noci dělal hudbu nebo hrál hry, ale když mě děti donutily chodit spát normálně, cítím se najednou líp. Vstanu, jsem s rodinou, a když jí dám dostatek opravdu kvalitního času, můžu si pak sednout k muzice, ke hře nebo na kolo. A tak to myslím má bejt, protože s dětma nejde být nonstop a neustále se jen bavit taky nemůžeš. My třeba máme takovou tradici, že za mnou jednou za čtvrt roku z Brna přijedou Calin a dva další kamarádi, producenti D.Kop a Bloodflow – všichni si přivezou kompy a tři dny hrajeme, ale opravdu jenom ty tři dny.

 

Co jste hráli posledně?

Minecraft, Overwatch a CS:GO. Bylo to krásný a bylo toho dost, dalšího čtvrt roku se můžeme těšit na další hru. Což podle mě platí o všem, v životě je dobrá dualita. Člověk se má občas bavit, ale pak je taky zdravý vystoupit z komfortní zóny, známe to z otužování. Pod studenou sprchou je to hrozný, ale zbytek dne máš najednou o něco lehčí.

 

Teď to trošku působí, jako bys přirovnával čas strávený s dětmi k otužování.

To ne, ale co si budeme povídat, s dětmi není furt jenom radost, občas to je peklo, někdy máš dokonce chuť odstřelit si hlavu. Ale i tehdy se musíš kousnout a ten kvalitní čas jim dát.

 

Jak prožívá tvoji kariéru manželka?

Víc než já.

 

Našla si tě jako fanynka?

Ani ne. Nebo jinak – líbilo se jí, jak hudbu dělám, ale nebyl jsem tehdy kdovíjak známej. U mý ženy je skvělý, že se naštěstí nestresuje tím, co bude dál, nebojí se budoucnosti. Je z normální rodiny, dětství přežila bez traumat, nepoznala chvíle, kdy je rodina bez peněz. Dnes je opravdu fanynka a na rozdíl ode mě třeba nepřemýšlí nad tím dalším byznysem, na který bychom se jednou mohli spolehnout.

 

Zato pro tebe to musí být obrovské téma, když se k němu takhle vracíš.

Je, protože nechci být na rapu navždy finančně závislej – hudbu si potřebuju dělat podle sebe a nepřizpůsobovat ji potenciálnímu výdělku. Právě proto tolik myslím i na nějaký smysluplný vedlejší byznys, za kterým bych já osobně ani nemusel být vidět.

 

Jak to myslíš?

Prostě ho nechci stavět na tom, že něco dělá raper Viktor Sheen, tak si to kupte. Ještě nevím, do čeho se vrhnu, ale přemýšlím o tom každý den.

 

Kolik bys byl teď schopný investovat?

Pár milionů, ideálně do několika projektů, a jako jistotu bych k tomu rád postupně nakoupil i dva tři byty. Protože když teď nějaký peníze jsou, tak ať se rozumně hejbou.

 

Co vydrží lidské tělo

Jak snášíš ztrátu soukromí?

Ono to není tak hrozný – teď spolu sedíme v kladenský hospodě, a jak vidíš, nikdo si mě moc nevšímá. Znovu opakuju, že podle mě nejsem na levelu nějaké áčkové celebrity, a ani o to nestojím. I tu současnou slávu, kterou mám, bych klidně utlumil. Vždycky si říkám, že příště vydám hudbu, která sice bude bavit mě, ale lidi ji odzívou a bude, myslel jsem si to i nedávno u Roadtripu, ale čísla naopak rostou, což moc nechápu.

 

Jsi zvláštní povaha. Můžu se na závěr zeptat, jestli jsi někdy potřeboval odborníka na psychiku?

Kdysi, párkrát. Míval jsem panický ataky, ale naštěstí to – myslím, že hlavně během porodu naší starší dcery – skoro zmizelo. Můj problém byl, že než se narodily děti, neměl jsem moc co dělat, nezaměstnával jsem pořádně hlavu, necvičil jsem, jen se bavil. Podle mě jsem byl jak zvíře v zoo, které dostává pravidelně nažrat, takže ztrácí důvod vystupovat z té komfortní zóny, o které jsme už mluvili.

 

A nudí se.

U mě navíc hrála roli špatná životospráva, chlastání, cíga, tráva, probdělé noci a podobně.

 

A to se změnilo s narozením dětí?

Souvislost to má, počkej: nejdřív jsem netušil, co je panická ataka, a párkrát měl pocit, že asi chcípnu. Představ si, že jsi na dovolený, najednou se ti sevře hrudník, myslíš, že máš nemocný srdce, mozek anebo rakovinu, další hodinu jsi v hajzlu. Žena to naštěstí chápala, znala to taky, tak mi v těch chvílích dala lexaurin. Chodil jsem po všech možných vyšetřeních, zjistil, o co jde, nastudoval si panickou ataku, dal životu trochu řád, ale opravdu hodně se změnilo při porodu, kdy jsem viděl, co všechno dokáže a vydrží ženský tělo – Týně trvalo třiatřicet hodin, než v bolestech porodila, byl to masakr. Tehdy jsem pochopil, jak je lidský tělo silný, a když se dnes cítím špatně, tak sednu na kolo, dám si čtyři hodiny v kopcích a po příjezdu domů řeknu, že mi nejspíš nic až tak hroznýho nebude.

 

Jak by sis ideálně představoval sám sebe třeba ve čtyřiceti?

Chtěl bych mít zajištěnou rodinu, ale spíš než na účtu ať jsou ty peníze opravdu v nějakých rozumných investicích a byznysových projektech. No a snad se budu stresovat míň než dnes, přál bych si vidět svět pozitivně.

 

Neřekl jsi ani slovo o muzice.

Pokud mě nepřestane bavit, dělat ji budu, ale jakmile získám pocit, že to je na sílu a nemám už co autentickýho říct, končím, klidně za rok. Proč si kazit všechno, co jsem zatím udělal, něčím slabším? Právě proto se ti celou dobu snažím vysvětlit, že je rap z profesního hlediska hrozně nestabilním oborem – přinejmenším v mojí hlavě.