Pěší pouť na vozíku: Zbavit se pocitu, že jsem břímě.

Svému vozíku říkáte „kriplkára“. Mají lidé pochopení pro takový humor?

Ne vždy. Zjistila jsem, že leckomu vadí, když boříte jeho zažité stereotypy. Společnost tak nějak očekává, že by vozíčkář měl být smutný a sedět doma v teplácích. O to víc mě baví tyhle předsudky bourat.

 

Byl i tohle motiv vaší pouti do Santiaga?

Ale kdepak, to bylo dílo náhody. Má kolegyně Katka (Ladislava pracuje jako tisková mluvčí Ligy vozíčkářů, pozn. red.) jednou přišla do kanceláře a řekla: „Holky, jdu pěšky do Santiaga. Kdo půjde se mnou?“ Přihlásila jsem se já a Aneta. A bylo rozhodnuto. Tedy, že Katka s Anetou půjdou, já pojedu. Vůbec jsme neřešily, že by vozík mohl být problém, od začátku nám to přišlo jako prima nápad.

 

Mohla byste takovou cestu podniknout i úplně sama?

To by nešlo, moc toho nenajezdím. Jedna ruka mi skoro nefunguje, takže bych se jen točila dokola. Ale ta druhá, s tou bych mohla klidně i trhat kytičky.

 

Co jste si od pouti do Santiaga slibovala?

Jsem věřící člověk a už jsem o ní párkrát předtím slyšela. Nic moc jsem si ale neslibovala. Nerada si zjišťuji informace předem, člověk si vytvoří očekávání a je pak smutný, když se nenaplní. Baví mě ale soutěžit a tak mě zaujalo, že se na cestě sbírají razítka.

 

Soutěžíte často?

Docela jo. Třeba vloni jsme se s kamarádem domluvili, že on se bude učit vařit a já chodit. Za každé jídlo, které uvařil, jsem ušla několik stovek metrů o berlích. Abychom se navzájem motivovali. Dokonce jsem si tehdy v práci vytvořila okruh a kolegové mi stopovali čas. Taky jsem si zaregistrovala doménu chodimvole.cz, kam jsem psala výsledky.

 

A jak to dopadlo?

Udělala jsem nějaké pokroky, ale chodit jsem se nenaučila. Dětskou mozkovou obrnu už v sedmadvaceti nevyléčíte. Ale byla to zábava. Mám ráda, když své postižení mohu využít k tomu, abych zažila něco jedinečného.

 

Jak jste věděla, že pouť jde na vozíčku zvládnout?

Na internetu jsem zjistila, že tou cestou občas nějaký vozíčkář vyrazí. Není jich mnoho, jen pár desítek lidí ročně. Ze zkušenosti ale vím, že když už to přede mnou nějaký vozíčkář dokázal, pravděpodobně stejnou věc zvládnu taky.

 

Koukám, že vaše soutěživost je opravdu silná.

Jde spíš o to, že existují bariéry, které na vozíčku nepřekoná nikdo. Stačí příliš vysoký obrubník a prostě na něj nevyjedete. Když ale vidíte, že před vámi někdo stejnou trasu zdolal, nejspíš tam podobných překážek není tolik.

 

Takže nejde o míru úsilí, ale spíš o přízeň okolností?

Většinou ano, ale občas díky úsilí – svému i ostatních – překonáte i ty okolnosti. Jednou jsme třeba byly u takových pěkných schodů s výhledem do krajiny. A za chvíli už jsem na nejvyšším schodu snídala bagetu. Já bych o to holkám sama nikdy neřekla, ale mají mě přečtenou a poznaly, jak na ty schody koukám.

 

Žijete s maminkou. Je na podobné nápady zvyklá, nebo ji váš plán vyrazit na pouť překvapil?

Až do poslední chvíle tomu nevěřila. Já podobných věcí plánuju spoustu. Baví mě to, i když většinu z toho nikdy neuskutečním.

 

Musela jste se nějak speciálně připravovat? Třeba upravovat vozík?

Vozíky jsou na podobné dobrodružství stavěné. Trochu věda ale byla všechno zabalit. Kvůli mojí hendikepované ruce potřebuji mít ve věcech pořádek, což mi samotné dělá potíž. A tak do mého balení vstoupila maminka. Nakreslila mapku batohu a i ta nejmenší věc v něm našla své místo. Pár dní ten systém dokonce i vydržel.

 

Když jste stanula na začátku své pouti ve městě Astorga (250 kilometrů od Santiaga, pozn. red.), opravdu jste neměla žádná očekávání?

Očekávala jsem dobrodružství a taky trochu té krásy. Že dva týdny jen tak nazdařbůh půjdu a před sebou budu mít vzdálený, ale dosažitelný cíl. Asi každý, kdo se na pouť vypraví, to má podobně.

 

Přizpůsobovaly jste trasu tomu, aby se po ní snadno jelo na vozíčku?

Chtěli jsme si užít Camino (populární označení pro cestu do Santiaga, pozn. red.) úplně stejně jako všichni ostatní. Jeli jsme proto po klasické cestě vyznačené žlutými šipkami. Několikrát jsme ale přesto museli uhnout a jít po asfaltu.

 

Do jaké míry je Camino bezbariérové?

Největší problém nám zpočátku nedělala cesta, ale spaní na ubytovnách – spousta z nich není bezbariérová. Prvních pár dní bylo hodně náročných, ale pak jsme překročili hranici Galicie a ty problémy zmizely. Místní vláda totiž čerpala evropský grant právě na stavbu ubytoven pro poutníky a díky tomu jsou všechny bezbariérové. To bylo příjemné překvapení.

 

Takže vlastně poutnická idylka.

Vždycky taky ne, on si člověk ve vzpomínkách všechno idealizuje. Pamatuji si třeba jednu ubytovnu v horách, kterou vedla skupina sympatických hipísáků, ale bezbariérová nebyla ani trochu. Moje postel připomínala truhlu, holky mě do ní musely hodit jako mrtvolu. Navíc jsem manželské lůžko sdílela s nějakou paní, která měla radost, že vedle ní leží vozíčkář, a celou noc mě hladila po vlasech.

 

Řekla jste jí, že vám to není příjemné?

Jasně, ale ono to moc nepomůže. Když jste na vozíčku, lidé se k vám chovají, jako kdybyste byl nesvéprávný.

 

Poutníci často vyzdvihují tolerantní a přátelskou atmosféru, která na cestě panuje. Vnímala jste to ze svého pohledu jinak?

To ne, problém ale nastane, když k vám lidé začnou být přátelští až moc. Vybavuju si třeba sedmdesátiletého Freda z Nového Zélandu, který holkám nabídl, že jim pomůže tlačit vozík do kopce. Přestože už to byl starý pán, pořádně se do toho opřel a zmizel jim z dohledu. Já mu pak marně vysvětlovala, jak vozík tlačit, aby mě nevyklopil. Fred jen pořád opakoval, že to bude dobré, ať se nebojím.

 

A vyklopil?

Ne, nakonec jsem ho přemluvila, ať na holky počká. Příjemná zkušenost to ale nebyla. Nejhorší je, když vám někdo chce pomoci, ale je při tom hyperaktivní.

 

Jak tedy správně zacházet s poutníkem na vozíčku?

Když vás veze někdo cizí, vždycky to znamená určité riziko. Největší problém nastává, když cesta vede z prudkého kopce. Měly jsme na to speciální popruhy, které si holky daly kolem beder, aby mě mohly brzdit. Já byla zapřažená zády směrem ze svahu, takže jsem neviděla na cestu. Nezbylo, než se na holky úplně spolehnout.

 

Měla jste strach?

Měla. A holky taky. Nikdy mě ale nevyklopily, i když jsme párkrát měly namále. Všechny jsme se tvářily, jako že o tom nevíme.

 

Byla v nějakém ohledu cesta fyzicky náročná i pro vás?

Jsem zvyklá celý den sedět, to problém není. Za jízdy ale člověku vozík tlačí do zad a třese se, což je dost nepříjemné. Ale oproti tomu, co zažívaly Katka s Anetou, to nic nebylo. Vybavuju si, jak jsem jednou takhle koukala na Anetu. Vláčela mě od ohromného kopce, tekl z ní pot… No, věděla jsem, že pro ni představuji břímě, i když to tak sama nebere.

 

Trápilo vás to?

Ano. Zdravý člověk obvykle komplikuje život jen sám sobě. Vy ale ztěžujete situaci lidem kolem sebe. Zbavit se pocitu, že jste břímě, je ta vůbec nejtěžší věc. Holky byly občas hodně unavené a já věděla, že je to kvůli mně.

 

Vyčetly vám to někdy?

To rozhodně ne, cesta navíc nebyla nijak extrémně náročná. Katce s Anetou ale narostly bicepsy a ke konci už se ani nezadýchávaly. Jako přítěž mě vnímali spíš ostatní lidé. Jedna paní holkám třeba řekla: „To jste hodné, že ji takhle vyvezete, ona si to musí ohromně užívat.“ Katka s Anetou jí řekly, že si přeci cestu také užívají a neberou to tak. Ta paní to ale zřejmě nedokázala pochopit: „Stejně jste hodné, že se takhle obětujete,“ opakovala.

 

Z některých těch historek to vypadá, jako kdybyste si s cizími poutníky moc nerozuměla.

To ne, potkala jsem mnoho milých a inspirativních lidí. Jen jsem na vozíčku trochu vyčnívala. Lidé na pouti si moc rádi pomáhají. A ve mně viděli příležitost. Je paradoxní, jak bezohlední lidé umějí ve své pomoci být. Jako kdyby na ni měly nárok.

 

Vy jste od nich pomoc nikdy nechtěla?

Každý člověk s hendikepem chce jedinou věc: žít úplně normální život. A když vám každou chvíli někdo připomíná, že jste nesvéprávný kriplík, moc se vám to nedaří. Když s něčím potřebuji pomoci, bez problémů si o to řeknu. A pak jsem za pomoc vděčná.

 

Kde jsou ty hranice?

Nikdo nepotřebuje soucit. Celou dobu jsem si třeba chtěla koupit svatojakubskou mušli, kterou poutníci nosí jako poznávací znamení a symbol pouti. Nikde to ale nešlo, všichni mi ji dávali zadarmo. Lidé mě taky málokdy nechali koupit si pití. A to už je přesně věc, kterou nepotřebuji. Mám práci a vydělávám si peníze, i proto, abych od nikoho nemusela nic dostávat. Naopak pomoc s překonáváním bariér je fajn, tu potřebuje každý, kdo je na vozíčku.

 

Jiným vozíčkářům by možná to, že je někdo pozve na drink, připadalo milé.

Je důležité nebudovat v hendikepovaných lidech pocit lítosti. Jinak sami sebe začnou vnímat jako mrtvolu a tu svoji hroznou roli přijmou.

 

Vy jste ji nikdy ani na chvíli nepřijala?

Ne. Plavu, hraju divadlo, šla jsem do Santiaga, plula jsem Středozemním mořem na jachtě, pracuju, studuju. Myslím, že toho často zažívám víc než někteří zdraví lidé. Jak někdy říkávám: je důležité, aby člověk nežil s hendikepem, ale dovolil hendikepu žít s ním.

 

Proto jste i na cestě do Santiaga pomoc ostatních odmítala?

Potíž je, že když někoho odmítnete, urazí se. Stalo se nám to třeba na jedné ubytovně. Její majitel se s námi chvíli bavil, pak zmizel a vrátil se s živým orlem a mrtvým kuřetem. Kuře mi vrazil do ruky a orla vypustil s tím, že u mě přistane. Nevím, co ho to popadlo, asi měl radost, že pro mě něco vymyslel. Já mám ale z ptáků hrůzu, odmítla jsem se toho účastnit. A pan majitel byl smutný.

 

A jak fungovaly vztahy ve vaší skupině?

Aneta s Katkou jsou velmi odlišné. Aneta je podobně naladěná jako já, nikam nespěchá, nechává věci plynout, umí se kochat krajinou. Zato Katka je stavařka a všechno v jejím životě musí mít řád. Myslím, že byla z našeho přístupu občas trochu zoufalá. Nebýt Katky, tak přitom ale do Santiaga nikdy nedojdeme: jenom bychom se s Anetou válely někde v příkopě, opilé a přejedené zmrzlinou.

 

Takže jste se doplňovaly.

Jo. Aneta a já jsme Katku učily fatalismu, ona nás zase systémovému přístupu. A všechny navzájem jsme se učily trpělivosti.

 

Přivedl vás někdy ten uvolněný přístup do úzkých?

Právě naopak, problémy se za nás díky němu řešily samy! Jednou jsme měly před sebou velmi prudký a dlouhý kopec, raději jsme se proto vyhnuly prašné cestě a šly po silnici. Bylo vedro, Katka byla nervózní, my ale věděly, že se to nějak vyřeší. A najednou se u nás objevil postarší pán v autě, který slíbil, že se pro nás za pár hodin vrátí a na ten kopec nás vyveze.

 

Počkaly jste na něj?

No jasně. Lehly jsme si do příkopu a čekaly. Katka říkala, že jsme blázni, když spoléháme na nějakého pána, který jel náhodou kolem. Kdyby padla tma, neměly bychom kde spát. Ale odpoledne se ten člověk skutečně vrátil, s velkým autem, dokonce s sebou vzal kamaráda. A pomohli nám.

 

Mluvila jste o tom, že se do určité míry můžete pohybovat i bez vozíčku. Zkoušela jste to i na pouti?

Na jednom z kopců po cestě je kříž, kterému se říká Cruz de Ferro. Je postavený na ohromné hromadě kamení, na kterou každý poutník přidá jeden kámen symbolizující jeho hříchy. Právě po těchto kamenech jsem se vyšplhala nahoru, zatímco mě holky podpíraly. „Klekni a kaj se!“ zvolala nahoře Aneta a pustila mě. Máme svérázný smysl pro humor. Po svých jsem si vyšplhala také schody do katedrály v Santiagu.

 

Inspirovala jste k cestě nějaké další vozíčkáře?

O tom nevím, ale očividně jsem na cestě inspirovala hodně lidí bez vozíčku. Jednou přede mnou poklekl mladý muž, rozplakal se a říkal, že už do Santiaga ani nemusí chodit, že mu tenhle zážitek stačí. Ať chcete nebo ne, vozíček je silný symbol. Myslím, že jsem hodně lidem pomohla zjistit, jak banální problémy vlastně na cestě řeší. A jak mě tam tak všichni objímali, po čase jsem si uvědomila, že neobjímají mě, ale sebe.

 

Obohatila v něčem pouť také vás?

Myslím, že jsem si poprvé v životě uvědomila, co ten vozíček pro lidi vlastně znamená. Za normálních okolností jsou lidé dost přehlíživí, na pouti ale všechna jejich lidskost vypluje na povrch. To, že mě lidi hladili a objímali, pro mě byla nová situace. A smířila jsem se s tím, že budu po celý život pro lidi představovat příležitost udělat něco dobrého. Něco jako katalyzátor jejich laskavosti.

 

Byl pro vás vrcholem pouti okamžik, kdy jste po dvou týdnech cesty přišla do Santiaga?

Nebyl to úplně dobrý den. Do města jsme přišly hladové a v Santiagu je docela problém najít slušné ubytování. Holky mě proto odvezly před katedrálu, tam mě spolu se svými batohy odložily a vypravily se hledat nějakou bezbariérovou ubytovnu.

 

Byl to první okamžik, kdy jste na pouti zůstala úplně sama?

Ano. A je zajímavé, jakou vzácnost pro hendikepované představuje soukromí. Seděla jsem tam, kolem mě se nedělo vůbec nic. A prožívala jsem takový dost katarzní moment, kdy čas přestane dávat smysl. Pak si mě ale všichni začali fotit.

 

Rozladilo vás to?

To ne, byla to fakt pěkná kompozice, vyfotila bych si ji taky. Představte si: vozíčkář obložený batohy na ohromném náměstí a nikdo kolem. Docela by mě zajímalo, v kolika fotoalbech světa tuhle mojí fotku teď mají.

 

A schody do katedrály jste pak tedy vyšlapala po svých…

To schodiště je opravdu dlouhé. Sápala jsem se tam snad dvacet minut, ale to mi nevadilo. Z vrcholku na mě přitom koukal mladý muž. Nesnažil se pomoci, pochopil, o co jde. Až když jsem se konečně dostala nahoru, přišel a objal mě. A já poprvé z celé pouti měla pocit, že mě někdo objímá jako člověka, ne jako kriplíka.

 

Máte po tom všem chuť znovu na nějakou pouť vyrazit?

Opravdovou svobodu jsem zažila jen dvakrát v životě: na jachtě a právě na pouti. Člověk neřeší, jestli je pondělí nebo středa, je mu jedno, kolik má peněz v kapse. Tenhle pocit chci zažít znovu, ale v jiném prostředí. Teď se s kamarádem chystám do Afriky.

 

Máte nějakou takovou „jachtu“ nebo „pouť“ i v každodenním životě?

Moc ráda třeba jezdím autobusem. Pár hodin nejsem na vozíčku, a když vystupujeme, lidé mě pouští, abych se zvedla, protože neví, že nemůžu. To jsou okamžiky, kdy můj hendikep zmizí, protože mi ho nikdo nepřipomíná. Tím chci říci, že až se lidé naučí vozíčkáře vnímat jako úplně normální lidi, bude nám všem líp.

 

Jak to zařídit?

Hodně důležité třeba je, aby postižené a zdravé děti chodily spolu do školy. Dětem to pak v hlavě přeblikne a na hendikepované lidi už celý život budou nahlížet jinak. Lépe.

 

Ladislava Blažková

Sedmadvacetiletá mluvčí neziskové organizace Liga vozíčkářů, žije v Brně. Na studium žurnalistiky a sociální práce nyní navázala obory knihovnictví a sociální pedagogika. Po narození jí byla diagnostikována dětská mozková obrna, kvůli které prakticky nemůže ovládat nohy a s levou rukou pohybuje jen stěží. Navzdory svému hendikepu se věnuje plavání, divadlu, cestování.