Černobyl svolává svoje děti

Poprvé jsem k černobylské zóně přijel v roce 2010. Hledal jsem tu zabijáckou radiaci tak intenzivně, že jsem první noc nedokázal usnout. Splnil se mi sen, byla to láska na první pohled. I když dost úchylná, protestovala moje žena.

Za rok jsem byl zpátky. Poflakoval jsem se kolem plotu zóny, hledal senzace, mutanty, všechno to, čeho je plný internet. Celé území mi připadalo jako nějaký druh blázince, ale zvědavost vítězila. Jenomže život si tam plynul svým tempem a já mu byl ukradený. Moje okouzlenost z prvního setkání byla pryč. Zbyla jen všednost, která mě deptala.

To byla první lekce, kterou jsem od Černobylu dostal. Že věci se dějí bez ohledu na má přání a představy, a že je na čase udělat si pořádek v sobě. Že pochopit neznamená přečíst více knih a strávit více hodin u počítače. Klíčem k pochopení je pokora a vyvlečení se z pout vlastních předsudků.

S každou další návštěvou to bylo lepší. Postupně se objevovaly příběhy, o kterých jsem nikdy nečetl, mlčelo se o nich i na youtube. Narážel jsem na ně po celé Ukrajině – v Kyjevě, Charkově, Dněpropetrovsku i v Jevpatorii na Krymu. Tragické osudy, bolesti, smutky…

A začal jsem chápat, že realita leží kolem vnějších hranic plotu a ne uvnitř zóny. Že čísla z dozimetrů, opuštěné domy, rozpadající se sarkofág nebo panenky položené na plynových maskách, které tam přinášeli lidé pro větší drama svých fotek – to všechno je dnes hlavně turistická atrakce a dobrý způsob, jak pumpnout o peníze adrenalinové návštěvníky.

Přestal jsem obvolávat vyhlášené vědce a lékaře. Třeba jsem měl jen smůlu, ale pokaždé to dopadlo stejně: „A jaký máte na svůj projekt rozpočet?“ ptali se a divili mé naivitě. Raději jsem se vrátil do polorozpadlých vesnic kolem zóny. Tam si lidé nikdy o peníze neřekli.

 

Tady není nikdo zdravý

Irina Kozyreva je lékařka a psycholožka z Ivankiva. Mluvila angličtinou se silným slovanským přízvukem, ale zajímavě a dlouho. O fobiích, nočních můrách, depresích. O tom, co není vidět na ulici a drží se to doma pod pokličkou nebo protrpí ve snech.

„Tady není nikdo zdravý. Všichni jsou nemocní – někdo fyzicky, někdo psychicky. Třeba můj otec si ještě dnes vysvlékne všechno oblečení na verandě, stále se bojí radiace,“ vyprávěla Irina a dodávala: „A já mám pořád v hlavě, že na trávu se nešlape, v řece nekoupe a do lesa nechodí. Děti přijdou ze školy a jdou spát, nemají sílu ani na úkoly. Na jaře mají takové alergie, že nevystrčí nos z domu.“ Když jsem se jí ptal, co s tím, odpovídala: „Řešení? Odjet odtud pryč, tady lidé nemají žít.”

Přitom je městečko Ivankiv třicet kilometrů od zakázané zóny, tedy oficiálně na čistém území. Setkal jsem se tam s matkami, které mne úpěnlivě prosily: „Vezměte moje dítě sebou. Alespoň na pár dní, ať je ve zdravém prostředí. Vidíme, jak je jim hůř a hůř.”

 

A čeho se, Toňo, tak bojíš?

„Nehledej pořád senzace,” brzdila mě Antonia, u které jsem bydlel. „Černobyl máme zasunutý v hlavě, ale to je historie. Nemůžeš každý den přemýšlet nad tím, že půda, po které denně chodíš, jídlo, které dáváš svým dětem… že to všechno je otrávené. Žiješ normální život, i když tušíš, že úplně normální není.”¨

Zároveň striktně vyžadovala, abych nikdy, ale opravdu nikdy, nechodil do domu v pohorkách a kalhotách, ve kterých jsem se předtím pohyboval v zóně. „A čeho se, Toňo, tak bojíš?” ptal jsem se. „Stroncia a cesia. Když se ti dostanou do těla, budou si pomalu dělat svou práci.” I po třiceti letech byla opatrná.

Stejně jako můj průvodce Ivan Hrebeňuk, který mě nikdy nenechal nastoupit do auta, dokud jsem si v nejbližší louži pořádně neomyl boty. „Nepokoušej osud!” nabádal mne.

Valerij naopak chodil do zóny na hřiby, sušil je na zimu a prodával kolem výpadovky na Kyjev. Dírami v plotě zakázané zóny tahal železo do sběru, strhával izolaci z kabelů, aby se dostal k mědi a přivydělal si pár hřiven.

„Příště tě vezmu sebou. Je tam božský klid,” loučili jsme se před dvěma roky. Nevzal, za půl roku zemřel. O život ho připravila výduť na mozkové tepně. „Lariso, a kde je Valerij pohřbený, chtěl bych za ním zajít,” ptal jsem se jeho družky. „Co já vím, nezajímá mě to.”

Ani Larisa už nežije, v polovině dubna mi to volal francouzský fotograf Guillaume Herbaut. Ani bábuška Nina, hluchoněmá, stařenka, která žila v domku naproti.

 

Ani vlastní děti se nás neptají

Ivan Hrebeňuk likvidoval následky havárie přes deset let. Má titul likvidátor první kategorie a žije s rodinou na sídlišti Berezniky v Kyjevě. O sobě a o Černobylu nechtěl moc mluvit, většinou odvedl řeč a nechával mě tápat. Přitom toho tolik věděl! Proklínal jsem ho za to: „Vždyť jsme přátelé, Ivane, známe se roky, tolik vodky jsme spolu vypili a ty mlčíš!“

„Ale on o tom nemůže mluvit, i když jste kamarádi!” říkala mi Světlana Tavanceva, psycholožka z Charkova, když jsem si jí stěžoval. „Černobyl je strach na celý život. Neustálý strach z toho, co bude. Likvidátoři zabránili něčemu daleko horšímu, ale co z toho měli? O tom se těžko mluví. Černobyl byl horší než válka. Víš proč? Protože ve válce domov znamená bezpečí a záchranu. Ale likvidátoři se vraceli domů pomalu umírat.”

Trvalo tři roky, než se Ivan rozmluvil. Během jedné návštěvy Kyjeva mi zavolal, že se večer sejdeme. A ať se raději předtím pořádně najím. Chodili jsme pak tam a zpátky kolem jezera mezi paneláky, poprchávalo a jak mizel koňak z láhve, konečně se rozpovídal. Ne o minulosti, ale o přítomnosti. O nekonečné frustraci a zmaru.

„Nikoho nezajímáme, ani vlastní děti se nás neptají, co jsme tam zažili. Vlády čekají, kdy konečně umřeme, aby nám nemusely platit kompenzace. A když přijdeme k lékaři, jen si vyslechneme: „Jo, vy jste Černobylec? Co s vámi...” Ivan dnes prý nemá komu zavolat. „Přátelé ze starých časů jsou buď mrtví, nebo nemocní. Nebo se jim bojíš ozvat. Pracovali jsme na stejném místě a oni teď mají rakovinu. A já si říkám, kdy to taky přijde.”

 

Zatím ještě žiju, tak se dívám z okna

Michailo Rožok dva roky denně projížděl zónu a střílel s ostatními myslivci z celé Ukrajiny domácí zvířata – psy, krávy, ovce, slepice… Jejich majitele ze dne na den evakuovali a pro zvěř nebylo na náklaďácích místo.

Leonid Budkowski pracoval těsně po havárii jako kurýr. Když bylo potřeba, sedl v noci na motorku a jel na elektrárnu, aby předal zapečetěnou vojenskou poštu. „Už jste viděl někoho jezdit na motorce v roušce?” smál se ve svém domku v Ivankivu, kde tráví zbytek života.

Nohy mu neslouží, v rukou neudrží ani lžíci, přestal být soběstačný. „Spálilo mi to nervová zakončení a bude to horší a horší. Zatím ještě sedím, tak se alespoň dívám z okna.” Ostatní kurýři, se kterými se Leonid střídal, jsou už po smrti.

Nebo Oleg Šimonko. Šestadvacátého dubna 1986 měl noční šichtu na pátém reaktoru, který se právě dokončoval. Ráno jeho partu nikdo nepřijel vystřídat. Tak šel pěšky na čtvrtý blok, kde byly šatny. Cestou překračoval kusy grafitu vymrštěné z reaktoru.

Odpoledne se mu udělalo špatně, z nemocnice v Pripjati ho vrtulník transportoval do Kyjeva. Nevěděli, co s ním. Dávka ozáření byla nesmírná. „Za pár dní mě šoupli do letadla a vzali do Moskvy. Ležel jsem na oddělení s hasiči. To byli ti kluci, kteří zkoušeli hasit požár reaktoru. Jeden po druhém umírali, viděl jsem to.”

Proč právě Oleg přežil, nikdo neví. Už nikdy pak nepracoval, život trávil v sanatoriích a nemocnicích. V době havárie mu bylo čtyřiadvacet let. „Vzpomínat nechci,” říká.

 

Musím se tam podívat za každou cenu

Černobyl je na jednu stranu detailně zmapovaná technologická a přírodní katastrofa. Na druhou stranu je to něco neuchopitelného, s čím nemáme žádnou zkušenost. Jako kdyby havárie otevřela dveře, do kterých lidstvo nemělo nikdy nahlédnout.

Proč tam jezdím? Mísí se tam všechny moje strachy, stejně jako fascinace. Bylo mi jedenáct let, když jsme stáli v pražském prvomájovém průvodu. Lehce poprchávalo ze šedivé oblohy a já poprvé slyšel, že v Sovětském svazu se stalo něco špatného.

Říká se, že si Černobyl svolává svoje děti. Třiadvacetiletá Oksana se narodila sedm let po havárii, oba její rodiče mají titul „likvidátor první kategorie“. „Poslední dobou mám pocit, že se tam musím podívat za každou cenu,” řekla mi nedávno.

 

Soubor třiatřiceti snímků si můžete prohlédnout v galerii.

 

O cestách dalšího českého fotografa na místo ukrajinské jaderné havárie si můžete přečíst v článku Odpočinout si v Černobylu.