Lasica: Můj Orient Express už nenávratně ujel

Homepage

V neděli 18. července 2021 zemřel ve věku jednaosmdesáti let herec Milan Lasica. Otevíráme rozhovor, který s ním vyšel v Reportéru v prosinci 2016.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Milan Lasica si obvykle nestěžuje, a tak mě překvapila vůbec první věta, kterou ve svém bratislavském bytě pronesl. „Jak se máte?“ spustil jsem a on trochu unaveně řekl: „Nijak zvlášť dobře.“ Když jsem zpozorněl, šestasedmdesátiletý Lasica dodal, že je po operaci srdce a má potíže s tlakem. „Ale dá se to zvládnout,“ nasadil pak milý výraz, na který jsme zvyklí.

 

Co jste dělal včera večer?

Měl jsem koncert v Brně. Bylo plno, přišlo sto padesát vstřícných lidí, a myslím, že se to podařilo.

 

Je pro vás muzika důležitá?

Vlastně ji mám ze všeho nejraději. Odjakživa jsem zpíval v divadelních představeních, a když teď vystupuju s orchestrem, cítím se dobře. Nezlobil bych se, kdybych už dělal jenom tohle.

 

V čem je to kouzlo?

Už samotný zvuk orchestru je povzbuzující, a když hrajeme staré písně z třicátých nebo čtyřicátých let, vždycky si vzpomenu na filmy Woodyho Allena, které mám rád. Celé mě to pozitivně nabíjí.

 

Na co ještě při zpívání vzpomínáte?

Na dětství. Ve čtyřicátých letech jsme doma měli gramofon, na kterém jsme si přehrávali populární písničky ze šelakových desek. Položilo se jich tam deset, a když spodní dohrála, vrchní automaticky spadla dolů, úžasné... Jako chlapec jsem takhle poslouchal třeba i tango Skôr než odídeš, které dnes hrajeme na jevištích.

 

Kdo ho zpíval původně?

Za mého dětství jsme na Slovensku mívali snad jen jednoho mimořádně populárního zpěváka – hrával i v českých prvorepublikových filmech a jmenoval se František Krištof Veselý. Tak on.

 

Z vašeho pohledu byl hvězdou?

Ty písně znal každý – když se Veselý vrátil koncem třicátých let z dlouhého pobytu v Praze, nastala údajně větší oslava, než když o dvacet let později přijel do Bratislavy Gérard Philipe.

 

Kdo byl vaším vůbec největším dětským idolem?

Dodo Reimann, brankář fotbalového ŠK Bratislava, velký showman. Nosíval čapku s kšiltem, a když se v brance nudil, vyběhl hluboko do hřiště. Chytal míč do té čapky a všichni chlapci ho zbožňovali.

 

Věkem člověk nemoudří

Jak loňská operace srdce změnila váš život?

Nijak zvlášť. Vrátil jsem se z nemocnice a pokračoval stejným stylem jako vždycky, nesnažil jsem se nijak zvlášť šetřit, a to je – myslím – důležité. Beru to tak, jako by se nic závažného nestalo, protože kdybych se začal kdovíjak sledovat, pravděpodobně by to snížilo kvalitu života.

 

Ani blízcí vás nenabádají, abyste se šetřil?

Žena nabádá, ale jen trochu, dá se to vydržet. A tak dál hraju divadlo, jezdím na zájezdy, zpívám...

 

Co třeba golf?

I s golfem pokračuju. Nedávno jsem se vrátil z Itálie, kam na podzim jezdíváme hrát, ale výjimečně jsme tam měli horší počasí, než bylo ve stejnou dobu na Slovensku.

 

Jste v rámci své věkové kategorie dobrý?

Velmi průměrný, ale mně na tom nezáleží. Za nízkými handicapy už se neženu.

 

A ženete se vůbec za něčím?

Už ne. Žiju klidně, pokud možno bez stresů.

 

Čímž šetříte srdce.

Nikdy mě nenapadlo, že bych mohl mít potíže právě se srdcem. Tušil jsem, že je můžu mít s kdečím. Když jsem si začal číst knihu Vademecum medici, došlo mi, že mám příznaky snad všech popsaných chorob, ale zrovna o srdci jsem myslel, že ho mám v pořádku... Pletl jsem se, ale v praxi nastala jediná výrazná změna – přestal mi chutnat alkohol, vůbec nic mi to už neříká. A přitom bývaly časy, kdy mi to hovořilo hodně.

 

Jste rád, nebo si připadáte ochuzený?

Ochuzený ne. Ale často si vzpomenu na náš dialog se Satinským, ve kterém zazněla věta: „Není kumšt pít, když ti chutná, ale když ti nechutná – tehdy je třeba překonat ten odpor...“ A to se mi už nedaří.

 

Připadáte si ve svých šestasedmdesáti letech moudrý?

Postupujícím věkem člověk nemoudří, jenom stárne. A někteří bohužel i hloupnou, čemuž se snažím vyhnout. I na svých známých bohužel občas vidím, že čím jsou starší, tím větší mají tendenci mudrovat nebo poučovat.

 

Přesto – měl by dnešní Milan Lasica nějaké zásadní rady pro Lasicu mladého?

Jak to myslíte?

 

Vraťme se třeba o padesát let nazpět. Dělal jste něco špatně? Investoval energii do věcí, které za to nestály?

Pokud jde o práci, podle mě jsme se Satinským nikdy neinvestovali do činností, které by za to nestály, spíš naopak – takové věci jsme odmítali, a to byl jeden ze zdrojů našeho úspěchu. Právě před půlstoletím jsme se stali známými, což v našich malých poměrech není kdovíjak těžké, a dostávali různé nabídky, kterým kdybychom neodolali, rychle spadneme dolů.

 

Jaké třeba?

Dejme tomu na zábavné pořady v televizi. Asi bychom to dělat uměli, ale spíš jsme se soustředili na to, abychom začali hrát ve vlastním divadle, čehož jsme nakonec dosáhli, ale nevydrželo to dlouho.

 

V rozletu vás přibrzdil srpen 1968?

Ano, a potom už to nikdy nebylo takové. Onoho roku jsme už měli divadlo a já se přes prázdniny nemohl dočkat začátku sezony, fyzicky jsem cítil touhu po jevišti. Najednou přijely tanky, změnily politickou situaci a mně se od té doby už nikdy přes prázdniny nestalo, že bych se nemohl dočkat sezony. Ten pocit se už nikdy nevrátí – byli jsme mladí kluci s otevřeným srdcem, načež přišlo obrovské zklamání, které vás nutně poznamená.

 

Skončilo mládí?

Určitě. Najednou jsme nemohli dělat to, o co jsme se deset roků snažili. My byli u vytržení z toho, že nás lidi mají rádi, že se smějí, byla to droga. Mně se pořád líbí, když diváky bavím, ale ta droga už není tak silná jako tehdy.

 

Neporadil byste mladému Lasicovi, že hraní divadla není nejdůležitější věcí na světě?

Ne. Hraní bylo nejdůležitější na světě a žádná rada by můj tehdejší názor nezměnila, což je dobře. Když člověk něco dělá, měl by to brát vážně.

 

Sám ale říkáte, že vás dnes nejvíc naplňuje muzika. Třeba jste se jí měl věnovat vždycky.

Vždyť říkám, že jsem v rámci našich představení zpíval často; to stačilo.

 

Máte svou životní píseň?

Mám spoustu zamilovaných písní, které si s mojí ženou občas během nedělních snídaní přehráváme.

 

Vám se líbí stejná hudba?

Spíš je to tak, že Magda dokáže ochotně poslouchat i to, co se líbí mně – já zatím nenašel cestu k jejím oblíbencům, například Mahlerovi. Poslední dobou si při snídaních pouštíme třeba Roda Stewarta, který perfektně nazpíval americké jazzové standardy. Potom Sinatru a tak dále.

 

Dopis Husákovi

Jaké je být starým hercem?

Skvělé, protože dospějete ke zjištění, že vůbec nejlepší je, když moc nehrajete. Stačí, když existujete. Nemusíte se už snažit, abyste na sebe upozornili... To, že je člověk známý a zkušený, je velký vklad, který vychází na scénu s ním. Je to jakási aura, kterou mladý herec nemá, ani mít nemůže, musí o ni usilovat. Ale staří herci už usilovat nemusí, dokonce by ani neměli. Když usilují, nedopadá to dobře.

 

Je těžké naučit se s vlastní slávou pracovat?

Herec se s ní musí nějak vyrovnat, protože když děláte tohle povolání, slavný být potřebujete; touha zůstat neznámým hercem je tak trochu oxymóron. Ne – vy chcete být populární. Pokud uspějete, stane se to trochu přítěží, člověka zvýšená pozornost otravuje, ale toho pocitu se obvykle zas rychle zbavíte.

 

Jak jste se ho zbavil vy?

U nás se Satinským to bylo jednoduché. Po sedmdesátém roce nás odevšad vyhodili a ze slávy nezůstalo nic, takže jsme si prošli obdobím, kdy jsme z toho byli znechucení, někdy i zoufalí, a došlo nám, že sláva není nejdůležitější. Je to jen užitečná věc, na kterou si zvyknete, což je otázka praxe. Na to, že vás lidi znají a zdraví, na to, že vám vyjadřují sympatie – i antipatie.

 

Chápu, že na projevy sympatií si člověk zvyká rychle a snadno.

Já se zpočátku dost styděl, mám takovou povahu. Vzpomínám, jak jsem se počátkem šedesátých let ocitl v klubu bratislavského Národního divadla, kde seděli slavní herci, a já měl potíž projít z jednoho konce té místnosti na druhý, protože se mi zdálo, že mezi nimi nemám co pohledávat. Ale člověk si nakonec opravdu zvykne a vnímá to jako součást života – pro jistotu třeba zdraví každého, aby si někdo nemyslel, že jste namyšlený. A tak podobně.

 

S antipatiemi se setkáváte vzácně?

Zažili jsme i období, hlavně po tom sedmdesátém roce, kdy jsme se setkávali nejen s antipatiemi, ale občas přímo s nenávistí.

 

Proč?

Protože jsme se dostali do nemilosti. Vyhodili nás z divadla, zakázali nám publikovat, nesměli jsme dělat v rozhlase, tehdejší ředitel televize údajně prohlásil, že po nás do půl roku ani pes neštěkne. Někteří lidé projevovali solidaritu, nebo dokonce pomáhali, ale jiní se nás stranili a byli škodolibí – tak to bývá.

 

S přibývajícími léty antipatií ubylo?

Setkávám se s nimi pořád, ale naučil jsem se toho nevšímat.

 

Kdysi vás to trápilo?

Bývaly časy, kdy jsem chtěl, aby mě měli všichni rádi, ale pak jsem pochopil, že to není možné, ba že je to dokonce nežádoucí, protože by to znamenalo, že toho moc neznamenáme. Jeden můj profesor na vysoké škole docela výstižně říkával: Tvoje kvalita se počítá podle toho, kolik máš nepřátel a jakých.

 

A vy jste jich měl kolik?

V sedmdesátých letech dost. Dostali jsme se totiž do situace, kdy všichni vědí, že jsme mimo a že s námi nemůžou počítat... Teď jste mě přinutil vzpomínat – my se Satinským jsme se nechtěli jen tak vzdát a občas nastala chvíle, kdy se rýsovala naděje na návrat. Dnes už vím, že to bylo naivní doufání, ale vysvětlujte to třicetiletému herci. Podnikali jsme všemožné pokusy, jak to zvrátit, a jednou Julovi jeho kamarád, syn Gustáva Husáka, řekl: „Tak napište dopis otci. Nechovejte se servilně, nebuďte drzí, jen vysvětlete, že chcete zase dělat to, v čem se vám donedávna dařilo.“

 

A napsali jste?

Ano – a o pár měsíců později pak dostali předvolání na bratislavský Ústřední výbor komunistické strany. Cestou jsme nadšeně plánovali, čím teď znovu začneme, ale pak jsme vešli do kanceláře a jakýsi úředník zahájil svůj proslov slovy: „Vy jste velcí umělci...“ Hned jsem věděl, že je zle, a bylo. „Představte si,“ pokračoval ten muž, „jak je dnešní situace komplikovaná – například z Prahy nám vyčítají, že jsme na Slovensku příliš liberální vůči těm, kteří se provinili vůči socialismu v časech pražského jara. Ale jacípak my jsme liberální? Vždyť například vy máte zákaz!“ Tehdy jsem pochopil, že je to ztracené.

 

Takže sedmdesátá léta byla temná. A osmdesátá?

Pracovně to pořád ideální nebylo, ale soukromý život se mi revolučně změnil k lepšímu.

 

Oženil jste se s Magdou Vášáryovou, narodily se dvě dcery... Co byste z dnešního pohledu poradil mladému Lasicovi o vztazích?

V tomhle ohledu bych radit mohl. Například já se poprvé ženil ve svých dvaadvaceti letech a dávno vím, že to ode mě nebylo promyšlené, protože jsem na manželství nedozrál. Podle toho to taky dopadlo.

 

S druhou manželkou už to vyšlo. Tušíte díky čemu?

Hlavně díky ní, protože Magda má – krom jiného – skvělý organizační talent, který dovede aplikovat i na manželství. Ví, co je důležité, a neustále udržuje celou rodinu pohromadě.

 

Jsou pro vás hodně důležitá přátelství s muži?

Víte, já sice vždycky míval dost kamarádů, ale velkých přátel málo. Dnes mám jednoho, možná dva.

 

Čím to je?

Nejspíš mojí vrozenou uzavřeností. Nejsem typ, který by se svěřoval se svými problémy, dokonce ani těm přátelům ne – a považuju to za dobrou vlastnost, protože člověk by, pokud možno, neměl druhé obtěžovat svými starostmi... Ta moje uzavřenost je nejspíš dědictvím po otci, který vůbec nežil společenským životem.

 

Celoživotní samotář?

Kvartálně pil a tehdy se z něj na chvíli člověk společenský stával. Někdy mám pocit, že ho musel znát Bertolt Brecht, když psal hru Pan Puntila a jeho služebník Matti – hlavní hrdina se vyznačuje tím, že za střízliva bývá krutý k podřízeným, ale jakmile něco vypije, stává se z něj humanista a laskavý muž. Můj otec za střízliva nebyl krutý, jenom nekomunikativní, ale pod vlivem alkoholu se stal natolik vtipným, že mě to vždycky překvapilo.

 

Takže jste po něm cosi zdědil?

Asi ano. Ale já snad umím být vtipný i za střízliva.

 

Od jeho smrti jste v rodině obklopený pouze ženami. Přál byste si vnuka?

Vůbec o tom nepřemýšlím, protože s děvčaty je život zajímavý a zábavný, chlapec mi nechybí. Včera jsem kupoval tříleté vnučce zmrzlinu, a když jsem jí podal kornoutek, zeptala se: „A je nechlazená?“ Podobně vtipný zážitek mám každý týden.

 

Bude válka?

Tvrdíte, že žijete klidně. Ani kvůli politice se nerozčilujete?

Snažím se o to.

 

Spousta lidí se dnes hystericky rozčiluje a občas skoro hroutí, protože se politická situace nevyvíjí podle jejich představ. Všímáte si toho?

Co k tomu říct – pokud jsou ti lidé natolik hysteričtí, že se odmítají smířit dejme tomu s výsledkem nějaké volby, nepochopili demokracii, pro kterou je charakteristický právě tenhle fakt: často se v ní dějí věci, které se nám nelíbí. Neboli pokud je někde, ať už u nás, u vás, nebo třeba v Americe, zvolen člověk, který se nám nelíbí, anebo strana, se kterou nesouhlasíme, neměl by to být důvod k hysterii, ale k jakési aktivitě.

 

Čímž asi nemyslíte výsměch nebo volání po revoluci.

To by byl absolutní omyl, který nepovede k ničemu. Jednou žijeme v demokracii, z voleb vzejde nějaký vítěz a výsledek bychom měli respektovat. Nemá smysl křičet, spíše bychom se měli pokusit chápat příčiny – například já nejsem politolog, ale přemýšlím o tom, proč si Američané nezvolili za prezidenta člověka z politických kruhů, ale byznysmena showmanského typu. Je velmi důležité pochopit, proč se to stalo.

 

A máte svou soukromou teorii?

Řekl bych, že to je mimo jiné výsledkem osmileté nemastné a neslané vlády prezidenta Obamy, kterého moderní Američané zpočátku vnímali jako veliké vítězství, ale podle mě ho nezvolili ani tak pro politický program, jako spíš z toho důvodu, aby ukázali, že už i černoch může být americkým prezidentem; šlo o součást politické korektnosti, která bývá často přehnaná a falešná. Netvrdím, že je to důvod jediný, ale mně připadá zásadní.

 

Vám se děje nepříjemná věc – několikrát už kolovaly po internetu vaše citáty, které jste ovšem nikdy nevyslovil.

Dokonce články, které jsem nenapsal.

 

Ano, proti Havlovi, proti migrantům... Vytáčí vás to?

Spíš na tom příkladu můžu vysvětlit svou nedůvěru k internetu. Pokud by se článek objevil pod mým jménem v tisku, šéfredaktor mi to musí vysvětlit, ale na sociálních sítích nikdo nic nevysvětluje. Nepopírám, že je internet úžasný vynález, ale tohle je jeho odvrácená strana. Výborně se na něm šíří nesmysly a konspirační teorie.

 

Co s tím?

Nepomůže vůbec nic a to je důvod, proč se tím nesmím moc trápit. Když má někdo zájem, rád mu vysvětlím, že četl podvrh, a lidi jsou pak překvapení, že to je vůbec možné. Inu, podle mě budou postupem času překvapení stále méně. A snad začnou přemýšlet o tom, nakolik jsou informace z internetu pravdivé.

 

Je zvláštní, že když chce někdo vypustit do světa silné prohlášení, dá ho často do úst právě vám.

Nejspíš bych mohl být hrdý na to, že někdo využívá mé jméno, aby působil důvěryhodněji, svým způsobem je to vyznamenání. Ale milerád bych se bez něj obešel.

 

Když se bavíte u nedělní snídaně o politice s manželkou, stane se, že spolu nesouzníte?

Kdybychom vždycky souzněli, tak to znamená, že s ní souhlasím jen proto, abych měl klid... Občas nesouhlasím, ale diskutujeme – naše nesouznění neznamená konflikt.

 

Osobně jsem měl pocit, že vaše paní zpočátku velmi zlehčovala nebezpečí plynoucí z migrační vlny. Tehdy jste jí oponoval?

Tehdy ani ne, chápal jsem ji. Podle mě my Slováci, stejně jako vy, nejsme v situaci, která je v Německu, Francii nebo Anglii. Už dávno – já se dostal poprvé na Západ roku 1968, bylo to do Londýna, a když jsem potkával čtvrtinu lidí na ulici barevných, tak jsem pochopil, že to je jiný svět, než v jakém žijeme my.

 

Jasně. V Československu bylo jen pár černochů.

Jednou jsme zašli s Julou Satinským na fotbal a on začal na tribuně skandovat: „Svobodu černošské čtvrti v Trnavě!“ Strhl se velký smích, bylo to vtipné... Tuhle jsme jeli se ženou do Paříže a tam už snad bylo víc barevných než bílých, neboli tohle se mění, měnit bude, ale nesmí se to brát hystericky. Mně vadí, když politici, namísto toho, aby lidi uklidňovali, zbytečně hecují a straší. Sází na to, že se lidi rádi lekají, ale hraničí to se šířením poplašných zpráv.

 

Tohle nám potvrdí, nebo vyvrátí blízká budoucnost.

Konkrétně nám asi ne, protože na Slovensku skutečně žádní muslimové nejsou. Připomíná mi to dobu před dvaceti lety, kdy měli Slováci napjaté vztahy s Maďary – jeden náš politik chtěl dokonce vyjet s tanky na Budapešť –, ale ze všech nejvíc byli proti Maďarům lidé na severním Slovensku, kde se žádný Maďar nevyskytoval.

 

Migranti jsou v okolních státech a jednou se můžou v nebezpečně velkém počtu objevit i v Česku nebo na Slovensku.

Můžou. Třeba tu nakonec opravdu budou. Bude pokračovat stěhování národů – žádná novinka.

 

Divíte se, že z toho mají lidé strach? Vezměte si třeba vaši ženu a dcery, vždyť to jsou feministky. Jak by se smiřovaly s novými spoluobčany, kteří si s ženskými právy hlavu nelámou?

Pokud se to stane, musely by se zase postavit do opozice – já ale doufám, že si náš západní svět dokáže poradit.

 

Vy jste se narodil za války. Bojíte se, že další válka hrozí?

Klidný nejsem. Ani ne tak kvůli problému s migranty, jako spíš proto, že vidím všeobecnou nespokojenost lidí, kteří se mají dobře – a neumím si to vysvětlit jinak než faktem, že tu už sedmdesát let nebyla válka. Nechci ji přivolávat, ale vím, že když nastane kritická situace, tak se lidi racionálně starají o to, aby přežili, a nestěžují si na malichernosti. Nadává se u nás, u vás, ale ještě víc v bohatém Rakousku. To není dobrý signál.

 

Jaký máte vztah k Rusku?

Záporný, hlavně kvůli zážitku z roku 1968. Ale miluju ruskou literaturu.

 

Byl jste tam někdy?

Roku 1986 jsme jeli s divadlem na zájezd do Moskvy a tehdejšího Leningradu a měl jsem zvláštní pocity, trošku strach. Vzpomínám, jak nás pozvali na schůzku do moskevské redakce časopisu Těatr, kde nám ruští divadelníci kladli na srdce, abychom to zkusili s demokracií, což mě dost naštvalo.

 

Proč? Mysleli to nejspíš dobře.

To nevím. Museli vědět, že jsme si to o osmnáct let dříve zkusili, a právě Rusové nám to přijeli zatrhnout. Ti lidé si možná neuvědomovali, že to od nich působí jako krutý vtip, nedocházelo jim, co nám provedli. Jako příslušníci obrovského národa nepochopili, že i my, příslušníci národa malého, máme nějaké své vlastní představy o životě.

 

Myslíte, že nám z Ruska hrozí veliké nebezpečí?

Viděli jsme, s jakou lehkostí získali Krym, a tak je jasné, že opatrnosti není nazbyt. Rusové budou nejspíš pořád zkoušet, co si můžou dovolit, a jako obvykle označí každého, kdo s jejich politikou nesouhlasí, za fašistu.

 

Shrňme si to – máme se dobře, a přesto žijeme v napětí.

Máme se výborně, skutečná bída je úplně jinde. V osmdesátých letech jsem byl v Kambodži, která se tehdy jmenovala Kampučia – bylo to pár let po polpotovském režimu a já od té doby ani nepředstírám, že bych se mohl mít zle.

 

Co jste viděl?

V hlavním městě Phnompenhu, kterému se dříve říkalo Paříž Indočíny, stály kdysi krásné, bílé vily, ale teď byly zarostlé tropickou vegetací a rozpadaly se, jen dole, v bývalých garážích, se tísnily rodiny, které přišly z pralesů. Na ulici žila spousta úplných chudáků a před národní knihovnou se pásly krávy.

 

Co jste tam dělal?

Hrál ve filmu Devět kruhů pekla.

 

Bylo to příjemné natáčení?

Neměl jsem dobrý pocit, strašně se mi stýskalo po rodině; hlavně po malých dcerách, kterým bylo čtyři a pět roků. Měsíc jsem trčel v Kambodži, ale to, co jsem tam viděl, bylo velmi poučné.

 

Úloha pro dědy

Připadáte si dnes starý?

Donedávna jsem myslel, že starý nejsem, ale teď už mám občas pocit, že se to přinejmenším blíží. Třeba včera jsem se cestou po ulici musel párkrát zastavit, protože jsem měl problémy s dechem. Banalita, která vás ale upozorní, že už to není jako dřív.

 

Je to depresivní?

Není. Musím to brát s nadhledem. Říkat si, že se to zas zlepší.

 

Máte ještě nějaké velké přání?

Měl jsem, ale vzdal jsem se ho. Dlouho jsem toužil po projížďce Orient Expressem, ale jednak jsem zjistil, že to je šíleně drahé, a pak taky to, že tam je třeba mít smoking. Už se mi nechce.

 

Počkejte, vy máte nějaký vztah k vlakům?

Děda i praděda byli železničáři. Pradědeček Mühlhans dokonce dostal vyznamenání od císaře Františka Josefa, protože jednou bezdůvodně zastavil vlak, a pak se ukázalo, že most, na který měl najet, odnesla voda. Podle mě si jednoduše všiml, že koleje vydávají trochu jiný zvuk, ale on to připisoval božímu vnuknutí.

 

Není možné, že se i vy na stará kolena vrátíte k Bohu? Pokud vím, odmala jste byl luterán, ale v dospělosti jste se začal označovat za ateistu.

A víte, že příklon zpátky k Bohu vyloučený není? V jedné mojí inscenaci jménem Listy Emilovi zemře starý komunista, a když najdou jeho poslední vůli, tak v ní stojí, aby mu při pohřbu v krematoriu zahráli na začátku Internacionálu a na konci pak Blíž k tobě, Bože můj. Což asi hovoří za vše.

 

Co by jednou měli zahrát vám?

Tak o tom jsem ještě nepřemýšlel. Snad mám čas.

 

Když už po ničem netoužíte, může vám udělat radost nějaký dárek k Vánocům?

Ale ano, vždycky mě potěší hudba, a mí blízcí vědí, jakou mám rád. Taky cokoli golfového –jak jsem na začátku říkal, že by bylo nejkrásnější, kdybych mohl do konce života jen zpívat s orchestrem, tak dodávám, že zároveň bych chtěl hrát golf; a nic jiného bych opravdu nepotřeboval... Ale jinak asi tušíte, že mě mnohem víc těší dárky dávat.

 

Vždyť taky máte malé vnučky.

Pokaždé čekají, co jim přinesu.

 

A vy je rozmazlujete.

Jistě. Toť přece úloha dědů.

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama