Lyžníkem z donucení, ale o to vášnivějším

Pochází ze Žacléře, který býval nejen městečkem lyžařským, ale také těžařským. A tak bylo docela logické, že Milan Luštinec vychodil hornické učiliště v nedalekých Malých Svatoňovicích a jako vyučený opravář důlních strojů a zařízení nastoupil do tamních černouhelných dolů.

„Tehdy jsem si myslel, že je to zaměstnání na celý život,“ říká s tím, že to sice byla práce těžká, ale také dobře placená. Horníci byli za dob socialismu preferovanou sociální skupinou a tomu odpovídalo i jejich mzdové ohodnocení.

Lyžování pro něj bylo od mala koníčkem. A když se pak na přelomu osmdesátých a devadesátých let začal v Česku poprvé objevovat snowboarding, zajímal se i o něj. A protože byl vždycky manuálně zručný, snowboard pro sebe si jednoduše vyrobil. Pak vyrobil i další kusy pro známé, rozhodně však neměl v plánu, že by se tím živil.

Po revoluci to ovšem šlo se svatoňovickými doly od desíti k pěti, až byla na konci roku 1992 těžba ukončena. Podnik ještě půl roku fungoval, než definitivně skončil.

Milanu Luštincovi bylo v polovině třiadevadesátého roku sedmadvacet, se ženou Evou měli rozestavěný dům, doma dvouapůlletou dceru Radku a na cestě Lucii, která se pak narodila koncem srpna 1993.

Úvěr, splátka, úvěr…