V Dolomitech jsem pochopil Ameriku

Homepage

Až sto tisíc lidí lze očekávat příští rok v Česku na velké akci. Praha se stane – hned po domovském Milwaukee v americkém Wisconsinu – centrem oslav 115. výročí značky Harley-Davidson. Čím to, že jsou tyto motocykly už pro tolik generací takovým fenoménem? Svou zkušenost popisuje dlouholetý motorkář, který normálně jezdí na jiných značkách, než je Harley-Davidson.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Každé léto mizím na pár dní do míst, kde, obrazně řečeno, zatáčky nekončí. Za uplynulé roky jsem projel na různých motorkách křížem krážem rakouské Alpy, letos došlo na italské Trentino. Hlavním důvodem byl  tentokrát americký stroj z Milwaukee, který na mě čekal v milánském zastoupení firmy Harley-Davidson. 

Aby bylo jasno: motorka pro mě byla vždy symbolem tepajících spánků pod helmou díky kolenu na asfaltu a lehkému „driftu“ zadního kola při výjezdu ze zatáčky. A tak jsem si těžko dokázal představit, že by něco mohlo překonat moji sportovní Aprilii.

Ale časy se mění a předsudky by měly jít stranou. Začal jsem se ptát: Co je vlastně důležité pro zážitek z jízdy? Maximální výkon? Ne za každé situace. Někdo potřebuje motorku k tomu, aby rozvezl za den co největší množství zásilek, a stačí mu omlácený skútr. Jiní propadnou kouzlu supersportu v oblečcích, jako kdyby vyskočili ze závodů MotoGP. Někteří potřebují terénní bestii, s níž by mohli vyrazit na rallye Paříž–Dakar, byť se pak většinou proplétají po dlažebních kostkách centrem města. 

Dá se ovšem – jak jsem zjistil – dospět i do další fáze, kdy chcete stroj, který vám přinese dlouhodobou radost nejen na silnici a který bude mít v rodině srovnatelné místo jako váš domácí mazlíček, či dokonce některý z vašich lidských blízkých. A s tímhle pocitem radosti se naučila perfektně pracovat značka Harley-Davidson. 

 

Nechat se hýčkat

Už v roce 1920 měla firma, která vznikla o osmnáct let dříve, dva tisíce zastoupení v 67 zemích světa. Přišly ovšem i krize. Ta největší na přelomu šedesátých a sedmdesátých let souvisela se změnou vlastníka  a s nástupem dravé konkurence z Japonska. Lepší časy se vrátily začátkem osmdesátých let, když továrnu odkoupilo třináct členů bývalé exekutivy. A došlo i na další změny…

Představa harleyáře jako dlouhovousého potetovaného chlápka už dávno neplatí. V Milwaukee vsadili na široký záběr, ale zároveň i na individuální přístup při konfiguraci stroje. Svého harleye si tak může najít téměř každý jezdec – mladý, starý, bohatý, chudý… Bohužel i já, který jinak nedám dopustit na italské značky, musím závistivě konstatovat, že pětatřicet modelů s tolika kombinacemi  úprav nemá momentálně v nabídce žádná jiná značka.

Jedno letní dopoledne tak přebírám v Miláně sytě červený model Street Glide Special a následující čtyři cestovatelské dny věnuji méně známým jezerům v regionu Trentino. Cesta na sever směr Bergamo začíná dost nezáživně – po dálnici. Vsadil jsem na řadu Touring, ohnutých zad se skloněnou hlavou jsem si za poslední roky užil dost. Tentokrát chci komfortní výbavu, dostatečný dojezd a velký zavazadlový prostor. A dostavuje se spokojenost. Jsem hýčkán bohatě polstrovaným sedlem a se všemi těmi budíky si připadám spíš jako pilot letadla. Zapínám tempomat a na 6,5palcovém dotykovém displeji volím první cíl – jezero Molveno.

Sjíždím z dálnice a po pravé straně se vynořuje největší italské jezero Garda. Zastavím však až v horských vesničkách oblasti Ville del Monte, kde moje temně červená Street Glide působí v kontrastu se starobylými domy dost nepatřičně. O to víc, když startuju bezklíčkovým zapalováním motor Milwaukee-Eight 1 745 ccm. Jeho zátah je díky masivnímu krouťáku 151 Nm opravdu famózní. Po výjezdu serpentinami míjím Lago di Tenno a začíná přibývat zeleně. Blížím se k jezeru Molveno s bílými kamínkovými plážemi a anglicky zastřiženými trávníky – to vše na úpatí masivu Brenta a náhorní plošiny Paganella. 

 

Danke schön

Další den mě čekají silnice proplétající se nekonečnými průsmyky Dolomit. Zbrzdí mě jen výjezd od hotelu. Večer jsem zaparkoval na nádvoří vysypaném vrstvou kamínků, dopředu to kvůli kamenné zídce nepůjde. Jak ale vycouvat se strojem vážícím 361 kilogramů? 

Nakonec mě zachránili dva němečtí důchodci, kteří pohotově típli doutníky na terase a pomohli mi stroj vytlačit. Danke schön, ale ta pekelná mašina by si přece jen zasloužila zpátečku. Na pevném asfaltu je však otáčení, případně změna směru v nižší rychlosti čirá radost. V takových chvílích hmotnost naopak pracuje pro mě, mám pocit mnohem větší stability než na běžných, mnohem lehčích strojích.

S jezerem Molveno za zády mířím dál na sever – k jezeru Tovel v údolí Val di Non. Posledních pár kilometrů se proplétám mezi skalními masívy a údolím posetým obrovskými kameny měnícími se ve skalní suť. Přímo k jezeru se nedostanu, poslední stovky metrů musím pěšky. Voda je průzračná, stromy zasahují až k okraji jezera, některé se noří pod hladinu. Koupání kupodivu zakázáno není, a tak si s trochou sebezapření dám pár temp v ledovém sevření. 

Následuje 130 kilometrů svižné jízdy, táhlé zatáčky se zařezávají do příkrých svahů ovocných sadů. Pak mě čekají lesy východně od Bolzana a průsmykové orgie. Začínám výjezdem do sedla Passo Pordoi ve výšce 2 240 metrů. Zatáčky se zkracují, tady už musí robustní motor opravdu pracovat. Přibývá vraceček, podřazování mohutnou pákou doprovázené libozvučným cvakáním se stává před každou zatáčkou pravidlem. Dostal jsem chuť zlobit, a tak se pouštím do zatáček hodně svižně. Je vidět, že H-D v posledních letech na podvozku dost zapracoval, o  rozvlněné motorce nemůže být ani řeč. Široké stupačky nechávají v asfaltu stopy mé přítomnosti.

 

S odvahou i respektem

K jízdě je nicméně třeba přistupovat s náležitým respektem. Drobné chyby se vzhledem k délce a hmotnosti stroje napravují obtížně. Co neodhadnete před zatáčkou, v ní už nenapravíte a stroj vás začne nekompromisně tlačit ze silnice. Ke snazší ovladatelnosti nicméně hodně pomáhají větší kola (to přední má 19") a čtyřpístkové brzdy, které mají rychlý nástup a ani vyšší hmotnost motocyklu je neunaví. 

Pokračuji přes průsmyky Campolongo Pass, Passo Gardena, Passo Sella a následující den mě čekají ještě Passo San Pelegrino a Passo Rolle. Téměř po stopadesátikilometrovém zatáčkovém šílenství přenocuji u jezera Levico s příjemnou vlažnou vodou bohatou na železo a arzen. Odtud už mířím další den zpět do Milána.

Když zaparkuju, vybaví se mi slova Bohumíra Přeučila, šéfa zastoupení Harley-Davidson pro střední a východní Evropu: „Stejně jednou všichni skončíte u harleye.“ Dovolil bych si coby neharleyář jeho tvrzení doplnit: V každé slušné rodině by měly být aspoň dva motocykly – z toho jeden Harley-Davidson.

 

 

70 000 harleyů
Překoná Praha při oslavách Řím?
 
Když se oslava 110 let od založení značky Harley-Davidson konala v Římě, přijelo 90 000 majitelů a příznivců motocyklů H-D. A příští rok připadne oslava 115. výročí na Prahu. 
V hlavním městě se tak v červenci 2018 očekává až 100 000 zahraničních návštěvníků a až 70 000 harleyů — oznámil začátkem léta Martin Heřmanský, šéf regionu EMEA (tedy střední, východní a jižní Evropy, Blízkého východu, Afriky a zemí bývalého Sovětského svazu včetně Ruska). Dostat k nám tuto akci prý vůbec nebylo jednoduché. „Češi naštěstí harleye milují. První dealer byl tady založen již v roce 1924 a Česká republika má také nejstarší fungující klub na světě – vznikl již v roce 1928,“ uvedl Heřmanský.
Centrem oslav bude areál Výstaviště Holešovice. Kromě Prahy se bude konat i tradiční oslava v Milwaukee v americkém státě Wisconsin, kde byl Harley-Davidson založen. 
Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama