Nadmocnost Německo

„The German Übermacht“, „Německá nadmocnost“ – napsal na obálce týdeník Der Spiegel. Směs angličtiny a němčiny je příznačná; symbolizuje dnešní pozici Německa v Evropě. Ekonomicky velmi silné, avšak z historických důvodů ne zcela ochotné přebírat roli politického lídra. Německý vliv roste a sami Němci hledají způsob, jak nové sebevědomí využít.

Příliš malé na to, aby vládlo samo; příliš silné na to, aby mu ostatní stačili. Známé úsloví německých historiků, jimiž vysvětlovali kořeny viny Německa na vzniku světových válek ve dvacátém století, dnes straší Evropu o poznání méně než kdysi. A to navzdory obrázkům kancléřky s hitlerovským knírkem či obrazy hákových křížů, které se objevují na protiněmeckých demonstracích – v Řecku a jinde. Otázka, nakolik se Němci dokážou s rolí evropské „nadmocnosti“ vyrovnat, však zůstává i pro ně samotné komplikovaná a mimořádně aktuální.

Cestou vzhůru

„Stark“ – Silná. Tak zněl nedávný titulek článku prestižního německého deníku Frankfurter Allgemeine vztahující se k německé spolkové kancléřce Angele Merkelové. Připomínal její zahraničněpolitický výkon: na cestách mezi Moskvou, Washingtonem a Minskem dojednala příměří pro východní Ukrajinu, přesvědčila prezidenta Obamu o pozastavení plánu pro dodávky zbraní Kyjevu, angažovala se v jednáních s novou řeckou vládou o velkém dluhu země.

Ponechme teď stranou, že všechny tyto dohody byly dílčí a měly otevřený konec, že příměří se dodržovalo jen částečně a řecké potíže těmi jednáními rozhodně nekončily – jisté je, že kancléřka se ocitla v roli, v níž žádný německý politik uplynulých desetiletí dosud nebyl.

Donedávna se dala německá zahraniční politika charakterizovat slovy – umírněná, často téměř pacifistická, plná dialogu a kompromisů. Když se Němci v cizině někde napřímo angažovali, bylo to většinou v souvislosti s odčiněním válečných zločinů, za které se země dodnes cítí odpovědná. Před čtyřmi lety při hlasování Rady bezpečnosti OSN o rezoluci zřizující bezletovou zónu v Libyi, která umožnila použít k její ochraně cizí ozbrojené letectvo, se Německo kvůli nerozhodnosti raději zdrželo hlasování.

Avšak nedávno přišla nová, mnohem dynamičtější role – a podle samotných Němců trochu nechtěně. „Kancléřka čekala vždycky tak dlouho, jak to jen šlo. Jenže když je něco potřeba udělat, udělat se to prostě musí,“ říká známý berlínský politolog z think tanku ECFR Josef Janning. Aktivita v rusko-ukrajinském konfliktu, v němž bezpochyby hraje roli i dlouholetá zkušenost kancléřky s ruským prezidentem Putinem, každopádně nepřišla zničehonic. Špičky německé politiky už dlouho mluví o tom, že by dnešní síle a stabilitě země měla odpovídat i pozice za jejími hranicemi.

„Dříve, rozhodněji a hlavně podstatně více,“ vypočetl loni německý prezident Joachim Gauck při svém projevu, jak by se Německo mělo angažovat v řešení mezinárodních problémů. Země se podle něj musí přizpůsobit nové situaci, kdy se USA stahují z mezinárodní politiky, zatímco na mnoha místech roste napětí. „Kdo si myslí, že se s ohledem na současný vývoj může Německo chovat jako dosud, mýlí se,“ prohlásil tehdy prezident s tím, že větší aktivita by měla zahrnovat i tu vojenskou.

Něco podobného bylo přitom donedávna jen těžko představitelné. Velká část Němců jsou zapřisáhlí pacifisté, levicová Die Linke sbírala pravidelně podstatnou část svých hlasů u voleb se sloganem „Nie wieder deutsche Soldaten in der Welt“ neboli „nikdy více němečtí vojáci ve světě“.

Podle nedávného výzkumu Forschungsgruppe Wahlen si silnější zapojení německých vojáků v zahraničí dokázalo představit jen 32 procent lidí, byť by šlo o mise naprosto mírové. Zbytek byl proti. Jak to ostatně shrnuje v knize Paradox německé moci, vydané v lednu, politolog Hans Kundnani: „Německo se stalo jedinečné ve své kombinaci hospodářské síly a politické průbojnosti, doplňované téměř úplnou vojenskou abstinencí.“

To už nyní tak zcela neplatí. Jakkoli je německá společnost pacifistická, přece jen si sílu vlastní země stále více uvědomuje – což potvrzuje závěry Merkelové. Jak ukazují opakované studie agentury TNS Forschung, velká většina Němců vidí stále větší vliv Německa v EU i ve světě jako žádanou veličinu. A podle zhruba sedmdesáti procent lidí by měl dále posilovat.

„Neoblíbená mocnost“

Když před pár týdny svolala v Berlíně německá ministryně obrany Ursula von der Leyen konferenci k přípravě nové desetileté strategie německé obrany, závěr zněl jednoznačně: více peněz, více aktivity, více spolupráce napříč Evropskou unií. „Stáváme se v Evropě tím, čím jsou Američané ve světě. Neoblíbenou vůdčí mocností,“ řekla podle médií v kruhu svých poradců i sama kancléřka.

V obecné rovině má plán většího angažmá Německa ve světě podporu téměř celé politické reprezentace; tedy kromě radikálně levicové Die Linke a euroskeptické AfD (která zatím stojí mimo celoněmecký parlament – Bundestag). Odlišnosti jsou pouze v konkrétních krocích. Třeba Zelení, kdysi pacifističtí a zdrženliví, dnes kritizují vládu, že není ještě aktivnější. Frithjof Schmidt, místopředseda bezpečnostního výboru Bundestagu a zahraničněpolitický expert Zelených, říká, že Německo by mělo být mnohem vstřícnější vůči Ukrajině, ale také Řecku, jemuž by se mělo odlehčit při splácení dluhů. Ekonomicky silné Německo se angažovat musí, protože – jak vysvětluje Schmidt – řecká, ale také ukrajinská krize mají silné ekonomické aspekty.

Právě v těchto větách se skrývá hlavní zdroj nově nabytého německého sebevědomí. Německá ekonomika nemá dnes co do plynulosti svého chodu v Evropě konkurenci.

Loňský rozpočet skončil v jinde nevídaném přebytku, úřady aktuálně hlásí historicky nejnižší nezaměstnanost od okamžiku sjednocení země. Německé hospodářství roste nejrychleji za poslední roky, rekordně se daří exportu. Za loňský rok dosáhl jeho přebytek 217 miliard eur, což je čtyřnásobek toho, co na začátku tisíciletí.

Právě ekonomická stabilita posiluje sebevědomí i v politice. Nenaplnily se například prognózy o drastických dopadech protiruských sankcí, které se nutně dotkly německých firem. „Zjednodušeně řečeno, nadřazení politických principů nad ty ekonomické nepřineslo fatální škody, možná právě naopak,“ komentuje to týdeník Die Zeit.

Roli tu sehrává i řada dalších faktorů. Němcům se daří zvládat ostře sledovaný a mimořádně náročný přechod od jádra k obnovitelné energetice. A z psychologických faktorů nelze podle řady komentátorů opomenout ani loňský úspěch německých fotbalistů na mistrovství světa, který doplnila záplava komentářů poukazujících na desítky dalších aktivit, kde se Němcům v posledních letech daří dosahovat mimořádných úspěchů.

To vše jako by se teď zrcadlilo i v zahraniční politice země. „Německo získává zcela nový zvuk. Nestará se už tolik o noblesní zvyklosti diplomacie. Není to šepot ani šelest, nenaznačuje a nenavrhuje. Je to lamentování a vykřikování a začíná být stále hlasitější,“ napsal týdeník Der Spiegel ve svém již zmíněném březnovém vydání se sugestivní obálkou „The German Übermacht“ (německá nadmocnost lišící se od „Supermacht“, tedy supermocnosti). Jak to formulovali autoři textu, politika kancléřky Angely Merkelové dnes v podstatě zrcadlí ambice země. „Nemyslí tolik proevropsky jako její předchůdce Helmut Kohl, který zemi do EU přivedl. Myslí nacionálněji a racionálněji. Ona ví, že kdo chce mít ve světě vliv, potřebuje zastupovat nejen silné hospodářství, ale i početné obyvatelstvo Evropy.“

Pro další posilování pozice země v rámci Evropské unie podle Der Spiegelu mluví několik faktorů zvenčí, především to, že tradiční „těžké váhy“ starého kontinentu se zmítají ve vnitropolitických problémech. Britové budou už brzy hlasovat o možném vystoupení z EU, Francie bojuje se slábnoucí ekonomikou i zadlužením, stejně jako prakticky celý jih Evropy. Připomíná se, že doba před několika lety, kdy se zrak upíral k tandemu tvořenému německou kancléřkou a tehdejším francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym, je pryč. „Vzpomínáte na Merkozyho, tedy Merkelovou a Sarkozyho? Pár, který řídil Evropu?“ ptá se v lehké nadsázce i týdeník Wirt­schaftsWoche. „Dnes zbyl jen jeden, slovy nedávno zesnulého sociologa Ulricha Becka, Merkiavelli.“

Kdo stačí na ECB

Stopy rostoucího německého vlivu v Evropě dnes není těžké najít. Prakticky všechny velké změny v rámci hospodářských pravidel Evropské unie z poslední doby, od Bruselem doporučovaných reforem až po v Česku hojně diskutovaný fiskální pakt omezující míru zadlužování, nesou alespoň částečně rukopis německých ekonomů. Architektura sankcí proti Rusku, jednání s Íránem, to vše jsou momenty, kde sehrál Berlín klíčovou roli.

Zajímavý je příklad Asijské rozvojové banky, jejíž vznik Německo podpořilo navzdory Spojeným státům, které ji viděly coby konkurenci Světové banky. Spor napříč Atlantickým oceánem připomněl, že němečtí politici nechtějí hrát roli vykonavatele americké politiky, naopak často hovoří i o větší emancipaci vůči Spojeným státům, jejichž obraz v zemi dodnes zatěžuje aféra kolem sledování provozovaného americkou NSA. „Evropa se musí profilovat jako silný nezávislý hráč, nikoli jako někdejší prostor, kde mezi sebou soupeřily USA a Rusko o sféry vlivu,“ říká uznávaný zahraničněpolitický expert za Zelené a místopředseda bezpečnostního výboru Bundestagu Frithjof Schmidt po právě skončeném zasedání.

Výsledkem aktivní německé zahraniční politiky však není vždy jen úspěch; bylo by nesprávné se domnívat, že cokoli si kancléřka nebo ministři její vlády usmyslí, dokážou prosadit. Zřejmě nejpříznačnějším důkazem omezeného vlivu Berlína je frankfurtská Evropská centrální banka (ECB) kontrolující měnovou politiku zemí platících eurem.

Paradoxně právě instituce sídlící jako jediný z klíčových evropských úřadů na německém území je dnes ukázkou limitů, na něž Němci narážejí. Banka pod vedením Itala Maria Draghiho rozhodla přes veškeré výtky a lobbování Berlína o masivním nákupu dluhopisů zadlužených zemí EU, což může podle Němců do budoucna ještě prohloubit dluhovou krizi. Němcům se nepodařila řada plánů na přísnější regulaci, třeba právě v energetice, přestože eurokomisařem byl Němec Günther Oettinger.

Dílčí neúspěchy jsou však podle řady komentátorů přesně tím, co Němci potřebují. Či lépe řečeno, tím skutečně důležitým jsou úspěchy vyjednané na evropské úrovni za účasti co nejvíce dalších států. „Čím více budeme jednat o samotě, tím více nám ostatní budou připomínat nacistickou minulost a ve finále nás ignorovat a obcházet,“ říká Josef Janning, jehož radám naslouchala už řada spolkových vlád. „Budoucnost Německa je ve funkční EU. Bez ní bude zpochybněna celá jeho poválečná existence.“

Evropské Německo

Němci mají ve svém zahraničněpolitickém počínání řadu podporovatelů. Známý je výrok bývalého polského ministra zahraničí Radka Sikorského o strachu nikoli z „akcí“ Němců, ale naopak z jejich nečinnosti. Naposledy je k větší aktivitě na východě Evropy a diplomatické „zteči s Ruskem“ vyzval exprezident Gruzie Michail Saakašvili. „Německo musí Evropě přinést oběti. Nebude pro ně milované, naopak, ostatní mu budou nadávat. Musí to ale udělat,“ psal už před třemi lety v Berlíně sídlící magazín The European s tím, že právě teď přichází čas definitivně odčinit historické křivdy, které země na kontinentu napáchala.

Nálada evropského veřejného mínění je však přinejmenším nejednoznačná.

Když se loni ve společné akci ptaly svých čtenářů francouzský deník Le Monde, britský The Guardian, španělský El País a italská La Stampa, jak by charakterizovali současné Německo, zvítězila trojice slov – arogantní, dominantní, autoritářské. „Debata o evropské hegemonii země (Německa, pozn. aut.) má dlouhou tradici, především na konci devatenáctého a začátku dvacátého století vypadala dosti podobně jako dnes,“ říká už citovaný Hans Kundnani. „Ten zásadní rozdíl je v tom, že v Evropě dnes nejde o geopolitiku, ale o ekonomiku.“

Řada ekonomů je pak v tomto smyslu přesvědčena: čím „evropštější“ budou nejen hospodářská rozhodnutí Berlína, ale i němečtí průmysloví premianti jako Volkswagen nebo Bosch, kteří mají už dnes většinu svých zaměstnanců v jiných zemích, tím evropštější bude vnímání hospodářského a v důsledku i politického úspěchu Němců. Nadále tedy platí ústřední heslo německé poválečné politiky, které nedávno zopakoval ministr zahraničí Steinmeier při proslovu v Bundes­tagu. „Nechceme v žádném případě německou Evropu, chceme evropské Německo.“ •