Německé potíže s bohatstvím

Zdravotníci, železničáři, piloti, vychovatelé ze školek – ti všichni v posledních měsících zkomplikovali stávkami život v Německu. Jejich požadavek: více peněz, více sociálních jistot, větší podíl z ekonomického úspěchu země. Řada politiků jim dává za pravdu. Zlatý poklad z německého hospodářského zázraku se totiž usadil na kontech několika procent těch nejbohatších.

Velkorysé vstupní atrium, výhled přímo na řeku Sprévu a stovky moderně zařízených kanceláří – novostavba sídlící v berlínské čtvrti Friedrichshain naznačuje, že jde o důležitou adresu. Uvnitř na chodbách je rušno. „Tady jsou akční týmy stávek, za experty musíte nahoru,“ ukazuje dáma ve vestibulu plném lidí, která organizuje nově příchozí. Jsme v centrále největšího německého odborového sdružení Ver.di a místní zaměstnanci mají napilno.

Za zvýšení svých platů stávkovali zaměstnanci školek a sociální pracovníci po celém Německu, stávkou prošla tamní pobočka poštovní služby DHL, svůj provoz pozastavili i ve velké berlínské nemocnici Charité. Konflikt mezi zaměstnanci a zaměstnavatelem vedl k opakovaným stávkám i v největších německých aerolinkách Lufthansa. „Všechno jsou to pro společnost důležitá odvětví. Jsou podhodnocená, a to se musí změnit,“ říká ve své kanceláři jeden z odborářských expertů Ver.di Ralf Krämer. Centrála poskytuje svým členům – a nejen jim – při stávkách plnou podporu: od organizace protestů a výroby transparentů až po vyplácení stávkovného, tedy peněz nahrazujících případný výpadek ze mzdy.

Hodiny s biliony

Odborářských organizací je v Německu řada, naposledy o sobě dali hlasitě vědět strojvedoucí německých drah, kteří s požadavkem na zvýšení platů už téměř pravidelně paralyzují kompletní provoz na železnici. Ver.di je každopádně co do počtu členů tou největší a z hlediska množství protestů zdaleka nejaktivnější buňkou. A jak dodávají pozorovatelé, v Německu zároveň i novým fenoménem.

„Masové stávky známe ze sedmdesátých i osmdesátých let, tehdy šlo ale o průmysl,“ říká Jörg Nowak, expert z univerzity v Kasselu, který téma stávek dlouhodobě analyzuje. „Dnes jsou to především služby a obecně profese, které se dosud podobně nedokázaly organizovat. Něco se dalo v německé společnosti do pohybu. Měli bychom se připravit na ještě více a ještě tvrdších protestů,“ tvrdí. Na tento „pohyb“ sázejí také odboráři z Ver.di, podle jejichž statistik se v posledních letech radikálně obrátil někdejší trend úbytku členů: dnes jich přibývá a nová sdružení vznikají i ve sférách, jako je internetový prodej nebo poradenství, kde donedávna prakticky neexistovaly.

„Tady jsou naše argumenty,“ říká Ralf Krämer a poklepává na monitor svého počítače. V několika řádcích tu svítí mnohamístná čísla ukazující příjmy německé ekonomiky. Na blikající tabuli se stejnými daty dnes člověk narazí v celé řadě německých měst. Jen v ulicích Berlína svítí „hodiny bohatství“ na dvou budovách v různých částech města, a jak odborářský expert Krämer vysvětluje, cílem Ver.di je přivést obyčejné lidi k otázce, zda se tenhle závratný úspěch dostatečně promítá i do jejich životů. Tedy zda se rostoucí bohatství rozděluje rovnoměrně.

Největší cifra na hodinách hlásí sumy v bilionech eur a každou vteřinu poskočí zhruba o deset tisíc eur vzhůru. Druhé rostoucí číslo ukazuje, jak velký podíl z tohoto nárůstu bohatství získává nejbohatší desetina Němců. A třetí číslo naopak ukazuje, jak málo se dostává nejchudší desetině Němců. Alarmující bývalo i počítadlo s rostoucím zadlužením země, jenže německá vláda přivedla loni rozpočet poprvé od sjednocení země v roce 1991 do přebytku; ten se čeká i v následujících letech. „Německo tak, zjednodušeně řečeno,“ říká odborář Krämer, „už jen bohatne.“

Stuttgartská sauna

Začalo to jako výstřelek několika jednotlivců, ale specializované stavební firmy dnes prý nestíhají a nové zakázky přijímají s velkým předstihem. „Obyčejný bazén je skoro pro ostudu,“ komentoval deník Süddeutsche Zeitung proměnu předměstských čtvrtí v jihoněmeckém Stuttgartu. Zdejší majitelé domů si tady houfně pořizují přírodní zahradní jezírka na koupání. Investice se počítá v milionech korun, a jak deník podotýká, ani samotné jezírko není zárukou toho, že budete mezi sousedy „in“. Pokud chce jít majitel skutečně s dobou, nechá si podle Süddeutsche Zeitung ve středu jezera vybudovat ostrůvek s funkční finskou saunou.

Na první pohled zní taková informace jako lokální zajímavost, podobné zprávy se však objevují ve spolkových zemích jako Bádensko-Württembersko nebo Bavorsko stále častěji. Metropole obou zemí – Mnichov a Stuttgart – patří spolu s Hamburkem a Düsseldorfem mezi desítku evropských měst s největším zastoupením lidí označovaných jako „ultra high-net-worth individuals“, tedy osob s majetkem nejméně třicet milionů dolarů. V každém ze čtyř zmíněných měst jich žije mezi jedním a dvěma tisíci a celkovému počtu dvaceti tisíc německých dolarových multimilionářů už dnes konkuruje jediná země – Spojené státy.

Spolu s rozkvětem této nové zámožné třídy (jen v posledním roce se zvětšila o sedm procent) se přitom podle sociologů mění i ukazatele toho, co znamená být „normálně bohatý“. Vidět je to podle Süddeutsche Zeitung nejen na detailech, jako jsou domy a zahrady, ale i na autech. Nedávno prémiové automobilky Audi, Mercedes nebo Porsche dnes mezi některými Němci platí za nudně obyčejný standard. Kdo má peníze, jezdí minimálně v bentley – píše se v médiích. A podobné zprávy obrázek odcizené nejbohatší vrstvy posilují, přestože ve skutečnosti řada bohatých Němců opulentnost při výběru vozu odmítá. Nedílnou součástí bohatství v Německu je i společenská odpovědnost, což dokladuje zhruba šest set kaž­doročně nově založených rodinných nadací. Avšak i to se stává předmětem kritiky. „Nadace, to je především možnost použít ještě více peněz bez danění na posílení vlastního společenského vlivu,“ napsal levicový týdeník Der Freitag.

Z tématu sociální nerovnosti se v řadě médií stává ústřední otázka německé politiky. „Nacházíme se uprostřed vývoje, který má svá velká rizika. Mění se měřítka a především staří lidé budou brzy hromadně vystaveni chudobě,“ varuje například Ulrich Schneider, ředitel Organizace rovného zacházení, která na rozdíly mezi bohatými a chudými dlouhodobě upozorňuje. Německo se podle něj stává evropskou ukázkou globálního trendu, kdy se rozdíly mezi hospodářskou elitou země a těmi „dole“ stávají neúnosnými.

Právě na takové nálady dnes sázejí i odboráři. „Výsledkem celého toho bohatnutí je fakt, že náklady na obyčejný život neustále rostou. Příjmy obyčejných lidí ale tomu tempu neodpovídají,“ říká odborář Krämer. Ve městech jako Berlín mají jeho obavy zcela konkrétní podobu. Bohatí lidé z jiných regionů se stěhují do chudších míst v centru města. Proces nazývaný gentrifikace znamená, že v důsledku rostou ceny nájemného a nemovitostí, tudíž méně zámožní lidé už si svou někdejší čtvrť nemohou dovolit a musí ji opustit. V průměru desetiprocentní roční růst cen nemovitostí v německém hlavním městě je do značné míry právě výsledkem přílivu z nejbohatších spolkových zemí. Velká část „původních“ obyvatel Berlína přitom naopak chudne. Přes dvacet procent populace města se podle údajů sociologů dostává pod ekonomy uznávanou hranici chudoby (tedy 60 procent průměrného příjmu).

Rozdíly v bohatství jsou ostatně patrné nejen mezi jednotlivými obyvateli a ve městech, ale i mezi regiony. Rozpočty někdejších spolkových zemí bývalého východního Německa dosahují dodnes jen zlomků těch západoněmeckých; naposledy letos na jaře tak prodloužil celoněmecký parlament Bundestag platnost tzv. solidární daně, v jejímž rámci se podporují východní spolkové země s tím, že ekonomicky existují stále ještě dvě Německa.

Už nikdy minus

Debata o tom, jak rychle a výrazně se v moderní společnosti rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými, není ničím specificky německým. Jeden zásadní rozdíl tu však přece je: německá vláda a parlament čelí argumentům ekonomů, odborářských hnutí i dalších organizací ve chvíli, kdy se jí, jak už bylo řečeno, poprvé od sjednocení země v roce 1990 podařilo přivést spolkový rozpočet do miliardových přebytků. A nejen to, ke známým číslům o rekordech německého exportu přicházejí zprávy o zlepšujícím se výběru daní a úsporách při splátkách starých dluhů způsobených tím, že Německo platí ze svých dluhopisů téměř nulové úroky; na trzích jsou totiž považovány za extrémně bezpečné a investoři o ně mají zájem.

„Kam se všemi těmi penězi?“ zeptal se před časem týdeník Der Spiegel v titulku článku, v němž se před časem pokusil vyjmenovat všechny plusy německé prosperity. Alespoň dílčí odpověď dodal voličům letos v dubnu spolkový ministr financí Wolfgang Schäuble (CDU), když prohlásil, že na několika místech „se teď může ulevit“, a přiklepl od příštího roku firmám i jednotlivcům nižší daně. Jde sice v podstatě jen o kosmetické úpravy, ale i půldruhé miliardy eur ročně se počítá a ekonomové připomínají, že jde o další v dlouhé řadě „úlev“. Za poslední léta, co v zemi vládne středopravá CDU-CSU – od roku 2013 ve velké koalici s SPD levého středu – si mohli Němci užívat valorizace platů, rostoucího porodného i nově zaváděných příspěvků na studium. Na 63 let klesla nedávno hranice věku odchodu do důchodu a vůbec nejvýraznějším symbolem „sociálního státu blahobytu“, o který dlouho žádali i odboráři, se stalo zavedení minimální mzdy na úrovni 8,50 eura za hodinu, tedy asi 230 korun – platí od letoška ve všech spolkových zemích.

Parlamentní levicová Die Linke, Zelení, a dokonce i část vládní SPD by rádi prosadili další změny navrhované a podporované odboráři z Ver.di a dalšími skupinami. Milionářská daň, nové daně z nemovitostí i dědictví, to vše je aktuálně na stole. Z druhé strany však průmyslové svazy i někteří ekonomové kritizují vládní koalici sociálních a křesťanských demokratů, že to s dárky přehání. „Ztracený čas, moc rozdaných peněz bez budoucího efektu,“ pustil se nedávno do vlády šéf vlivné Průmyslové komory Ulrich Grillo. A prezident kielského Institutu pro světové hospodářství Dennis Snower prohlásil, že nejpozději se snížením hranice pro odchod do důchodu ohrozila vláda Angely Merkelové dlouhodobou konkurenceschopnost německé ekonomiky. Pochybnosti zaznívají už i z vlastních řad. Vlivný expert vládní CDU Wolfgang Steiger varoval své stranické kolegy před „sociální romantikou“.

Obavou kritiků je, zjednodušeně řečeno, to, že se Německo po úspěšných desetiletích vydá cestou Francie, kterou rozsáhlé sociální programy a stále dražší pracovní síla přivedly na cestu dlouhodobé stagnace. Publicitu si v poslední době získávají také varování některých firem, že německé hospodářství je až příliš závislé na stárnoucích technologiích, jako jsou spalovací motory v autoprůmyslu. Vývoj těch nových, včetně obnovitelné energetiky, jde naopak jen pomalu a náklady rostou. „Aktuálně ušetřené peníze se možná ještě budou hodit,“ napsal týdeník Wirtschaftswoche.

100 milionů denně

Jaká bude odpověď na otázku „Kam se všemi těmi penězi?“, tedy není jasné. Jisté však je, že minimálně tlak na zvyšování platů dále poroste.

Vláda kancléřky Angely Merkelové už před lety odhlasovala, že nejpozději do roku 2020 musí skončit v plusu nejen ten spolkový, ale také všechny rozpočty jednotlivých spolkových zemí – když se tak stane, nepochybně to dále posílí argumenty ve prospěch chudších.

Odboráři chtějí, soudě podle posledních akcí, současnou náladu společenského bohatnutí maximálně využít a jen tak něco je nezastaví. Podle propočtů Německé průmyslové a obchodní komory přitom stála pouze zmiňovaná stávka strojvedoucích německou ekonomiku závratných 100 milionů eur denně, přesto jich od loňského září zorganizovali už několik, často trvaly téměř týden. A každý úspěch povzbuzuje další profese. •