Deportace na Sibiř: Hlavně se tady nevdávej, holčičko!

9. srpna 2015

Eha Tammová.

foto Adéla Dražanová.

Stáli na nástupišti. Všude kolem davy lidí, zmatek, mlčenlivá úzkost. Stáli dlouho, celé hodiny, i když vagony – dobytčáky – byly už dávno připravené. Před polednem se udělalo vedro: otec sundal dceři z její pětileté hlavičky bílou baretku a bezmyšlenkovitě si ji strčil do kapsy. Pak už se nikdy neviděli. Otec byl o pár měsíců později zastřelen v sovětském lágru. Matka s dcerou skončily na Sibiři. Na sedmnáct let.

Doma v Estonsku měli Tammovi prostorný dům o sedmi pokojích. Na vsi, v kraji Petseri, u hranic s Ruskem. Tatínek Jaan byl důstojníkem u pohraniční policie, maminka Valentina učila v místní škole, jen kousek od domu, přes silnici.

Oba byli etničtí Estonci, ale modlili se každý před jiným oltářem – Jaan před protestantským, Valentina před pravoslavným (proto to slovanské jméno).

Eha byla jejich jediné dítě: blonďatá holčička se světlýma očima se narodila tři roky po svatbě, v lednu šestatřicátého. Nezávislému Estonsku tehdy zbývalo jen něco přes čtyři léta existence.

Eha měla v sousedství kamarádku Káťu. Rusku. Dívenka neuměla slovo estonsky a Eha zase slovo rusky, přesto si rozuměly, jak jen to děti umějí. Eha dostala od Kátiných rodičů k narozeninám panenku. Pojmenovala ji… Káťa. Jaan a Valentina samozřejmě neměli nic proti a Eha si pak Káťu nosila všude s sebou.

O mnoho let později, už v sibiřské tajze, si dospívající dívka na svou dávnou hračku vzpomněla. Přišla o ni cestou do vyhnanství, maminka Káťu vyměnila za mléko. Eha si vybavuje, že maminku ta vzpomínka rozplakala.

Podpořte Reportér sdílením článku