Masakr v rodné vsi přežila jako čtyřletá

Je pátého května 1945. Obyvatelé Leskovic na Vysočině strhávají německé nápisy a vyvěšují československé vlajky. Od Revolučního národního výboru v nedalekém Pacově dorazí telegram, ať ještě odzbrojí německou posádku. Němci skládají zbraně.

Leskovičtí, povzbuzení tímto úspěchem, zaútočí na jednotky ustupující před Rudou armádou směrem na Západ. Několik Němců zajmou, ale jeden jim uteče a informuje oddíl SS v Pelhřimově. Jeho velitel vydá rozkaz vesnici vypálit a srovnat se zemí.

Útěk do lesů

Vlastimile Holakovské byly v té době čtyři roky a popisované události zná z vyprávění rodičů. „Kdo se to včas dozvěděl, ten utekl do lesů, kde byly v zemi vykopané kryty zamaskované chvojím,“ řekla pelhřimovským školákům v rámci projektu Příběhy našich sousedů. „Mě tam odnesl soused, protože maminku mezitím zajali.“

V Pelhřimově žilo několik německých rodin a jedna z nich se u vojáků přimluvila, aby paní Holakovskou pustili. „Rodiče se pak schovali v jámě na vápno, kterou jsme měli u domu,“ líčí dcera Vlastimila. „Viděli odtud, jak přišli esesáci se zápalnými tyčinkami. Vždycky jimi bouchli o nějaké železo a hodili je do slámy. V tom mžiku začalo všechno hořet.“ Manželé Holakovští se v úkrytu nevyhnuli ani pohledu na další hrůzy: „Vojáci vyvedli manžele Vlachovy z vedlejší chalupy. Paní Vlachové řekli, aby odstoupila, a pana Vlacha před jejíma očima zastřelili. Někteří Němci prý vraždili na potkání, jiní zabíjeli muže a ženy brali do zajetí.“ Brzy vzplály téměř všechny chalupy v Leskovicích včetně statku rodiny Holakovských. „Začala hořet i polena, jimiž byla přikrytá jáma na vápno. Rodiče se proto vyplížili do stájí a zahrabali se do podestýlky u zvířat,“ zavzpomínala Vlastimila pro Paměť národa.

Když se o řádění esesáků dozvěděl revoluční výbor v Pacově, začal vyjednávat s místní posádkou wehrmachtu, která už kapitulovala. Její velitel rozhodl, že německá jednotka vyjede Leskovickým na pomoc. Než ale dorazila na místo, vraždící komando bylo pryč. O pár hodin později se objevila sovětská armáda.

Oběti pogromu

Leskovice leží na jihozápadním okraji Českomoravské vrchoviny v nadmořské výšce 615 metrů. Téměř celou válku prožila stohlavá obec uprostřed protektorátu stranou přímých bojů či jiných tragických událostí – až do osudného májového dne v roce 1945. Při pogromu zemřelo pětadvacet leskovických občanů, jedenatřicet usedlostí bylo zcela zničeno, třináct domů částečně vypáleno nebo jinak poškozeno.

„Můj otec, který byl v té době starostou, musel sbírat ostatky sousedů – kvůli ohledání a pohřbení. Někteří byli zastřeleni, někteří uhořeli,“ vzpomíná Vlastimila Holakovská.

Po válce vznikl v Leskovicích pracovní tábor. Stál na základech někdejšího obydlí rodiny Holakovských, z něhož zbyly obvodové zdi, přes které byla natažena plátěná střecha. Jaké bylo složení vězňů, si paní Holakovská netroufá říct. „Nepamatuju, že bychom o tom někdy mluvili. Vím jen, že lágr vedli dva bývalí partyzáni. A že měli za úkol dokončit bourací práce, protože všude byly ruiny ohořelých stavení.“

Od šestnácti v JZD

Rodiny zavražděných se nedokázaly domluvit na jednotném místě pohřbu, a tak jsou oběti násilí pohřbeny ve dvou sousedních městech: katolíci v Nové Cerekvi a evangelíci v Moravči.

Nová obec byla vybudována v duchu dvouletky. Stavělo se před kolektivizací zemědělství, takže k usedlostem patřila také hospodářská stavení. Menších domků se dočkali i „bezzemci“, kteří nevlastnili polnosti. „Bylo na to výběrové řízení, zvítězily dvě firmy – Baťa ze Zlína a Frolík z Českých Budějovic,“ vybavuje si paní Holakovská a doplňuje: „Financoval to stát. Lidé sami nestavěli, protože nikdo skoro nic neměl. Po těch strašných událostech většině z nás zbylo jen to, co jsme měli ten večer na sobě.“

Novostavby byly připravené k nastěhování v roce 1949. Do té doby, tedy čtyři zimy, žili Holakovští, stejně jako ostatní rodiny, které přišly o dům, v erárních dřevěných boudách. „Nedaly se vytopit, škvírami foukalo a zatékalo,“ vypráví Vlastimila Holakovská. V roce 1955, tedy jako čtrnáctiletá, nastoupila do Účetní zemědělské školy v Pelhřimově. Již o dva roky později začala pracovat jako účetní v JZD Leskovice. K papírování se ale obvykle dostala až večer, přes den pracovala na poli.

Ve čtyřiačtyřiceti letech ovdověla a sama se starala o rodiče a dva syny – starší se stal opravářem, mladší vystudoval Vysokou školu zemědělskou. Z Leskovic se nikdy neodstěhovala, dnes je jí osmdesát dva let.

Krvavý Walter

Masakr v Leskovicích nařídil sedmadvacetiletý Walter Hauck přezdívaný Krvavý Walter. Měl s takovým druhem zločinu zkušenost: v dubnu 1944 se zúčastnil vraždění ve francouzské vesnici Ascq. Němečtí vojáci zde v odvetě za útok na vlak s příslušníky SS shromáždili na louce přes osmdesát vesničanů a postříleli je.

Hauck byl po válce odsouzen k trestu smrti, později byl rozsudek zmírněn. V roce 1957 byl propuštěn a žil poblíž Stuttgartu v tehdejším západním Německu. Československé úřady žádaly v letech 1969 a 1977 o jeho vydání, znovu tak učinila v roce 2005 i samostatná Česká republika – právě kvůli zločinům v Leskovicích. Krvavý Walter zemřel v roce 2006 ve věku osmdesáti osmi let.

Příběh zpracovali Zdeněk Havlát, Natálie Jírů, Petr Křížek, Tereza Svobodová a Jakub Urbánek ze ZŠ Pražská v Pelhřimově pod vedením Františka Nechvátala.

MONETA byla antickou bohyní paměti. Ztratí-li národ paměť, ztratí identitu. Proto MONETA podporuje Paměť národa.