Chceš-li, Bože, ráda budu hrát

foto Tomáš Binter

Dávalo mi to logiku: Ta drobná třicátnice s obrovskýma tmavýma očima je poslední tři sezony hvězdou Národního divadla, publikum bývá fascinováno tím, kolik velkých rolí zvládá a jak je v každé úplně jiná, k nepoznání, kolegové herci i režiséři se shodují, že „Pavlína je génius“, a tak ji pozvu na kafe, u kterého uděláme pěkný rozhovor, ne? Aha, tak těžko říct. Úplně jednoduché to s ní nebude.

Na jednu z našich schůzek přinese krabičku domácích pusinek z vaječného bílku a jsou výborné, chci si dát jednu, možná dvě, ale za chvíli je krabička prázdná; ta sladká chuť a křup a křup mě vrací do dětství… „Tohle se mi jindy většinou stává,“ říkám s plnou pusou, „když si utrhnu malou lesní jahodu…“

Pavlína se zasměje: „Jo, lesní jahoda je na vzpomínky dobrá. Anebo malina, ta mě taky vrací do dětství.“

Kuju železo: „Co vidíte, když jíte maliny? Co cítíte? Na co vzpomínáte?“

Pavlína začne vyprávět a vypráví zvláštně – zatímco z jeviště je jí vždycky nádherně rozumět, v soukromí mluví jak splašená, sama to ví: „Jsem uvnitř hrozně zrychlená. Občas by mi vyhovovalo mluvit nějakým jazykem, který neexistuje…“

Tyhle její myšlenky (kterým zpočátku úplně nerozumím) se mi moc líbí.

Podpořte Reportér sdílením článku