Poláček v Africe: Na takové dobrodružství už jsem příliš starý

4. prosince 2017

Byl jsem na hranicích Beninu a Burkiny Faso, o půl čtvrté ráno hulákala v restauraci diskotéka. Já seděl na dvoře, hlavu v dlaních, a říkal jsem si: kdybych byl o dvacet let mladší, kdybych tady měl kamarády, a kdyby tu prodávali studenější pivo, tak by mě to třeba i bavilo. Ale dneska? Dnes bych raději spal.

Za jejich hlučnost se na Afričany samozřejmě zlobit nemůžu, ale konstatuju, že mě rámus občas trápí.

Největší potíž je v tom, že je ten hluk z našeho hlediska často nesmyslný. Od Zambie až po Benin hraje v každém krámku nebo restauraci muzika, ale v devadesáti procentech případů z rozbitých reprobeden, které příšerně šumí, chrčí a zkreslují zvuk. To, co z nich vychází, je vyloženě nepříjemné, ačkoli by často mohlo jít o skvělou muziku.

Nemám právo si stěžovat, ale nikdy nezapomenu na to, jak jsme se už třetí den mačkali s těhotnými ženami a nemluvňaty v korbě konžského kamionu a jakýsi idiot tam celou noc pouštěl nahlas šumění tranzistoráku – s tímhle nenaděláte nic.

Dnes už má v Africe skoro každý buď malé rádio na baterky, nebo mobil, a nikdo mu nebude kecat do toho, kde a jak hlasitě si muziku, zprávy anebo modlitbu pustí.

Občas se stává, že si sednu na vesnici do jídelny, a v tu chvíli majitel zesílí televizi na maximum, navíc přes bedny. Jsem venku a nevidím obraz, ale slyším dialogy jakési telenovely. Zacpávám si uši, potom na majitele houknu, ať mě, proboha, nechá najíst, a on milostivě zeslabí televizi na sto třicet decibelů.

Podpořte Reportér sdílením článku