Když se bojíš, koukej dolů

Lyžování v hlubokém sněhu v Alpách.

foto Tomáš Koucký

Vždycky mě při pohledu z lanovek fascinovaly stopy od lyží a prken na nepřístupných svazích. Proto jsem ani moc neváhal, když přišla nabídka na reportáž z freeridového campu. Poznal jsem díky tomu nový rozměr lyžování. A dost výrazně narazil na vlastní limity.

Nemám nohy. Mezi trupem a lyžáky jsou jen dvě chvějící se tyčky ze želé. Stojím nad malým, asi dvacetimetrovým svahem, po kterém už následuje rovinka ke sjezdovce, a pomalu se bokem sunu dolů. Kdyby se nad takovým kopečkem zastavily na lyžích moje děti, asi bych na ně houknul, ať neblbnou, sklouznou to a nezdržují. Sám se tady přitom sunu jako šnek a snad poprvé v životě chápu, co to je, když se řekne, že někomu „došlo“.

Ta poslední boule, jinak se to říci nedá, uzavírá sjezd volným terénem z vrcholu Titlis na mezistanici Trübsee ve švýcarském středisku Engelberg. Celkem asi 1 250 výškových metrů, po svahu bych to odhadoval na necelé tři kilometry. Žádná extra délka. Ale na mě to zjevně bylo i tak dost. Jinak bych asi na sobě neměl propocené tři vrstvy oblečení pod bundou a neklepaly by se mi nohy. O vystrašené hlavě nemluvě.

Zelenáč mezi borci

O nějakých tisíc výškových metrů dříve to přitom byla úplná nádhera. Nejprve prudká a pak mírnější pláň s půl metrem prašanu rozptýlily mé úvodní obavy a já si těch pár oblouků opravdu užíval. I když jsem nejel tak pěkně jako zbytek mé skupiny, stejně se mi to líbilo. „Nebojte se vykřičet emoce,“ volal na nás Robin Kaleta, nejznámější český freerider, který byl právě v tu chvíli v roli našeho guida, tedy průvodce. „Woooow,“ ozve se dvakrát třikrát od ostatních spolujezdců. Já sice tak hlasitý průchod emocím dát neumím, ale jinak jim úplně rozumím, ten pocit, kdy člověk jako by plul na sněhu, je skutečně skvělý.

Skupina, s níž se spouštím dolů ze svahu, jsou účastníci Freeride Campu, pětidenní akce zaměřené na lyžování ve volném terénu. Každý turnus zde ve švýcarském Engelbergu má deset účastníků, které mají na starost dva instruktoři. V mém turnusu je pět mladých doktorů kolem třicítky, někdejších spolužáků z plzeňské lékařské fakulty, kteří tvoří jednu jezdeckou skupinu. V té druhé, kam patřím já, jsou Michal a Bohdan, dva kamarádi z Olomouce na prahu čtyřicítky, právnička Kateřina a další čtyřicátník Michal, můj spolubydlící na pokoji, který má na jihu Moravy firmu na montování autonomních řídicích zařízení do zemědělských strojů.

Hned první večer po příjezdu zjišťuji, že jsem jediný z celé desítky, kdo je na freeridovém campu poprvé. Je to dokonce vůbec poprvé, kdy se o ježdění mimo sjezdovky pokouším. Na svazích je to samozřejmě znát. Ke cti ostatních účastníků i instruktorů může určitě sloužit, že mi to nedávají nijak najevo, i když je samozřejmě místy dost zdržuji. Netváří se otráveně, v klidu počkají, poradí či povzbudí, když je to potřeba.

Podpořte Reportér sdílením článku