Volání jara

Letošní podzim a zima nepřinášely na naší politické scéně zrovna dobré zprávy, alespoň z mého pohledu ne. Výsledek sněmovních voleb, ze kterých vzešla hlasovací koalice ANO, SPD, KSČM, mi žádnou radost neudělal. Skutečnost, že se Andrej Babiš nestyděl tuto sestavu kdykoli použít, už tuplem ne. Ke změně v obsazení Hradu, což by mohlo vytvořit alespoň nějakou protiváhu podnikatelsko-politickému komplexu s Babišem v čele, také nakonec nedošlo.

Je jasné, že tohle rozložení sil odráží většinovou vůli voličů, což nelze než se vším respektem přijmout. To ovšem neznamená, že bych musel být s výsledky voleb a s tím, jak vítězové se získanou mocí nakládají, spokojen. Vytahování různých obskurních kreatur do politických funkcí, jímž to začalo, totiž myslím nebude zdaleka to nejpodivnější, čeho se dočkáme.

Jsem na světě i ve své profesi příliš dlouho na to, abych věřil slibům, že se Miloš Zeman po opětovném zvolení umírní, a důvěřoval prohlášením, že Andrej Babiš chce lidi spojovat. Nerad bych jim křivdil, ale nějak mi nepřijde pravděpodobné, že by ve svém věku a postavení náhle prošli zásadní změnou celoživotních postojů.

Svět je ostatně plný těch, kteří uvěřili, a potom byli překvapeni. V tomto čísle popisuje kolega Jaroslav Kmenta příběhy lidí, kteří si v době, kdy vznikalo hnutí ANO, mysleli, že nepůjde o stranu jednoho muže, a těšili se, jak nebudou kecat a začnou makat. A pak… Prostě vystřízlivěli.

Jejich vhled do útrob nejsilnější politické strany je v mnohém poučný a dává tušit, jak se bude v české politice jednat a rozhodovat v nejbližších měsících a možná i letech. Dvakrát povzbudivé to není.

Jsem ale coby celoživotní optimista také přesvědčen, že se věci nakonec vždy nějak zvrtnou k lepšímu. Po každém podzimu a zimě nakonec přichází jaro. I my se ho jednou dočkáme. Byť by to v politice mělo být až jaro 2022 nebo 2023.

Milé čtenářky, milí čtenáři, přeji vám krásný začátek toho opravdového jara, hodně dobrých lidí kolem a příjemné čtení.