Bez paraplíčka, prosím!

17. července 2016

Jan Hochsteiger a jeho tým.

Archív Créme de la Créme

Ani v Reportéru nejsme neteční ke svodům léta a prázdnin. Nabízíme proto doporučení, jak poznat kvalitní zmrzlinu, dále příběh o tom, jak se stal zeměměřič Honza zmrzlinářem a také tipy na další „řemeslné“ zmrzliny.

Kdyby dostal Jan Hochsteiger před lety šanci zůstat v Národním technickém muzeu, bylo by dnes v centru Prahy o jednu skvělou zmrzlinárnu míň. Vystudovaný zeměměřič se však tehdy s nadřízenými nedomluvil na pokračování svého působení v oddělení astronomie a geodézie a odešel dělat to, co původně vystudoval. „Jenomže běhat po polích a měřit hranice pozemků mě nebavilo, pořád jsem se prosekával nějakými křovisky,“ vzpomíná na práci, u které vydržel jeden rok.

To datum si pamatuje přesně: 16. května 2002. Vylepšoval si tehdy náladu ve své oblíbené zmrzlinárně Cream and Dream v Husově ulici na Starém Městě – mimo jiné klábosením s prodavačkami. „Říkal jsem jim, jak jim závidím jejich krásnou práci. A že by se mi taky líbilo být tu od rána do večera a jíst tolik zmrzliny, kolik bych chtěl. Načež se od stolku za mnou ozvalo: ´Vy tady chcete pracovat? Tak běžte rovnou dozadu, práce máme hodně,´“ vypráví o čtrnáct let později na stejné adrese.

Když všechno létá

Onen hlas patřil tehdejšímu italskému majiteli zmrzlinárny. Geodet Hochsteiger dostal na starost personál a zásobování. A občas ho poslali do Itálie. „Na papírku jsem měl v italštině seznam, co mám koupit a ve slovníku jsem hledal, co to je,“ vzpomíná dnes pětatřicetiletý Honza – tak si nechává říkat.

Později se do Itálie na čtyři roky přestěhoval, aby si vyzkoušel provoz ze všech stran, osvojil si italštinu i italskou mentalitu. „Oni nic neřeší, na cokoli se ptáte, nic se nedozvíte. Pak se najednou zblázní a všechno musí být hned a neexistuje, aby něco nešlo. Chce to kreativitu a je to adrenalin,“ vypráví zmrzlinář Honza.

Soužití s tehdejším majitelem cukrárny popisuje takto: „Házel věcmi, vzduchem lítalo všechno od zmrzlinových špachtlí přes mobily až po hrnky s kafem. Asi pětkrát mě z firmy vyhodil, ale postupně jsem se naučil odlišovat, co z toho jsou hlavně emoce a po čase už mě nemohlo překvapit vůbec nic.“

Barevné mámení

Podpořte Reportér sdílením článku