Evička Božská a její prkna. Příběh olympioničky

Pozorní fanoušci o ní před olympiádou v Soči věděli, ale na ulici ji nikdo nepoznával. Pak v pouhých dvaceti letech vyhrála Eva Samková zlatou medaili na olympiádě a Češi se do ní kolektivně zamilovali. Pod nosem měla namalovaný knírek, nakažlivě se radovala a bundu si oblékla naruby, zlatou podšívkou navrch. „Do Soči jela jako bezstarostné tele,“ říká reprezentační trenér Marek Jelínek a dodává: „Teď je to ale dospělá ženská.“

•

Měsíc před jejím odletem na olympiádu do Koreje se znechuceně šklebíme na mokré sedačce lanovky na Dolní Moravě. Je mimořádně teplý leden, na horách padá sníh s deštěm a oba nás zastudí mokrý zadek. Evě začíná dvoutýdenní soustředění, jako vždy po Novém roce.

„Popravdě řečeno, asi byste teď měla trénovat někde v Alpách, ne? Co tady,“ ukazuju na sjezdovku zaplněnou turisty, kteří zápolí s rozbředlým technickým sněhem.

„Asi jo,“ pokrčí rameny. „Možná to tak i dopadne. Ale nemůžeme se jen tak vykašlat na všechno, co je tady připravené.“ O víkendu přijede čtyřicet dětí na týdenní tréninkový kemp a její trenér Marek Jelínek, přezdívaný Jelen, bude mít školení koučů z celé republiky. „A na Dolní Moravě nám všichni dělají pomyšlení a my za to o nich můžeme akorát hezky mluvit, takže je těžké teď utéct jen proto, že se jim letos nepovedlo počasí. A můj sponzor nám postavil tuhle věc, to je taky hloupý, abychom jim řekli, ať si to zase odvezou.“