Pálenkou se člověk nemá opít. Má ji vychutnat a vzít si z ní radost

Nacházíme se v Palírně Radlík. Kdo je vlastně pan Radlík?

Na to se ptá spousta lidí! Ale Radlík není pán, je to jméno místa, kde stojí palírna, jde o předměstí Jílového u Prahy. Ten název je odvozen od zlatého dolu, který tady stál. Těžilo se tu známé jílovské zlato, z něhož je velká část svatováclavské koruny. Bylo to jedno z největších středověkých nalezišť kusového zlata. Takže palírna Radlík se jmenuje po obci, ve které kdysi byl důl s osadou.

Jak palírna vlastně vznikla?

Původně to vzniklo pár let po revoluci jako pěstitelská pálenice. Znali jsme moravskou tradici pálení destilátů a řekli jsme si, že to zkusíme převést do Čech, kde to tak rozšířené nebylo. Tenkrát byla podstatně nižší spotřební daň na alkohol, litr pálenky stál asi 90 korun. Nacházíme se v rekreační oblasti u Prahy, ovoce tady bylo spoustu a lidé byli rádi, že mají možnost naše služby využít. Postupně se provoz rozšiřoval. A pak si lidé chtěli koupit něco, co jim neroste na zahradě. Takže už před 22 lety jsme zprovoznili ovocný lihovar. To byla ještě doba, kdy většina destilátů byla buď líh s nějakými aromaty, nebo dokonce nezdaněný líh. V 90. letech to byla mafiánská záležitost. Měli jsme tedy pěstitelskou pálenici i ovocný lihovar a používali jsme stejné destilační zařízení. Ale neviděli jsme ve výrobě vlastních pálenek žádnou velkou obchodní příležitost.

Kdy se to změnilo?

V roce 2012 přišla metanolová aféra a najednou se lidé začali zajímat o to, co vlastně pijí. Chtěli si koupit produkt, u kterého se mohli podívat kde, jak a kdo ho vyrábí, jaký je rukopis destilatéra. V té době taky začínal Martin Žufánek na Moravě, to byl svým způsobem průkopník v oboru. A i my jsme začali vážněji uvažovat o tom, že by to mohla být regulérní tržní záležitost. V té době jsme tady byli v nájmu, areál vlastnila rodina Hanušů. Bylo to pětadvacet fyzických osob a všichni museli s prodejem souhlasit. Nakonec se pět firem, které tu byly v nájmu, domluvilo s rodinou na prodeji celého areálu. Myslím, že šest právníků vypracovalo docela zajímavou smlouvu. Ale povedlo se to, akorát to mělo pro nás v uvozovkách problém.

Jaký?

Když už to bylo naše, nemohli jsme se vymlouvat, že jsme v nájmu a že nemůžeme za to, jak to tady vypadá. Museli jsme areál rekonstruovat, nechtěli jsme na tom šetřit. V řadě věcí jsme si splnili paličský sen v tom, jak by měla vypadat palírna, destilační aparatura i kvašení. Není to fabrika, ale řemeslná výroba. Všichni, kdo tady pracují, firmu znají, fandí jí, prožívají to. Kamil Kutina jako hlavní destilatér a vedoucí je pod každou pálenkou podepsaný. Řešíme spolu výrobu, dohadujeme se, ochutnáváme. Celou tu dobu jezdíme na košty a hodnotíme pálenky.

Jaký podíl na celkovém obratu firmy má ovocné pálení a jaký palírna?

Pěstitelské pálení je závislé na úrodě, silně to kolísá. Na rozdíl od lihovaru, kde je výroba stabilnější. Většinu obratu dnes dělá lihovar. Poměrně nová věc je, že se na českém trhu objevily prověřené ovocné pálenky i od jiných řemeslných palíren a lidé mají možnost ochutnat rozdíly. Není slivovice jako slivovice. A právě to porovnávání a ochutnávání je zajímavé. Můžete ochutnávat rozdílné druhy ovoce. My vyrábíme asi třiadvacet různých ovocných destilátů. Pravý ovocný destilát je přesně definovaný evropskou normou, je to velmi čistá záležitost, na rozdíl od rumů, kde může být k destilátu víc přidaných látek, třeba cukru. Gin je taky trošku volná umělecká tvorba. Ovocné destiláty jsou přesně specifikované, bez přidaného cukru, lihu, aromat.